HKstars

Yuen Woo Ping se zas jednou odvázal a na začátku devadesátých let, těsně po Harkově Once upon a time in China se rozhodl přispět do čínské historie i svou filmovou troškou... S hvězdami nižší svítivosti (Donnie Yen a Yu Rong Guang) natočil klasický příběh o čínském Robinu Hoodovi, který bohatým bere a chudým dává. Hood se tentokrát jmenuje Iron Monkey (železná opice) a se schopnostmi Yu Rong Guanga by mu zřejmě hrdina z Sherwoodu mohl jen závidět... Když ale do města přijede mistr bojových umění Wong Kay Jing (Donnie Yen) s desetiletým synem, Wong Fei-Hungem, schyluje se k pořádnému souboji... přimíchejte do toho ještě zrádce Shaolinu a máte ideální bitevní pole... Wong Kay Jing samozřejmě brzy zjistí jak se věci mají a spojí se s Iron Monkey, aby to mohli ve finále všem nandat. Ping natočil Iron Monkey jako klasický čínský příběh s kinetickými bojovými scénami... drátů je tu požehnaně, ale hlavně díky rychlým a přesným kopům Donnieho Yena a mrštnosti Yu Rong Guanga, cítíte že se vám před očima odehrává něco ojedinělého... vynikající bojové scény potom vrcholí soubojem s hlavním záporákem, kterého ztvárnil Yam Sai-Kwoon (hraje mistra Yima v prvním díle OUTC). Závěrečná bitva na hořících kůlech vás donutí sbírat čelist spadlou na stůl a je vážně něčím co je i v hongkongské kinematografii ojedinělé... Yuen Woo Ping se prostě vytáhnul - sedm let před Matrixem a osm před Tygrem a Drakem, dokázal nevěřícím, že pokořit limity není nic těžkého... jen musíte mít hodně drátů :) 100%

Johnnie To je jedním z hongkongských veteránů, kteří vydrželi natáčet dodnes, aniž by se to nějak výrazně podepsalo na kvalitě jejich filmů. Relativně nedávno jsme recenzovali jeho pichlavou satiru Breaking News a teď je tu s dalším filmem, který se tentokrát věnuje znovuobjevování starých dobrých časů a starých dobrých přátel. Jako pozadí k téhle psychologické sondě si Johnnie vybral netradičně judo (jak prozrazuje už název článku), takže pokud se v tomhle mikrovesmíru začne někdo mlátit, očekávejte přehozy, páky a spoustu vykloubených končetin. Co naopak nesmíte čekat je, že film vykoná pro judo stejnou službu jako Ong-Bak pro Muay Thai. V tom případě neznáte Toovu tvorbu ani v nejmenším a tenhle film pro vás bude hořkým zklamáním. V první řadě je drama a akce je tu jen jakousi třešničkou na dortu... přičemž se bojuje opravdu jenom, když je potřeba a duely (je tu jediná hromadná bitka) jsou patřičně stylizovány. Nutno dodat, že To si opět pěstuje svůj vizuální šmrnc, takže film vypadá neuvěřitelně sexy, k čemuž jistě přispívají i Aaron Kwok, Louis Koo a Cherrie Ying v hlavních rolí. Představují trojici ztracenců uprostřed velkého Hong Kongu. Jejich osudy jsou různé, přesto se jednoho dne sejdou v baru, který patří jednomu z nich, Sze-Tovi. Dřív to býval výborný zápasník, dnes už jen zpitá troska a věčný gambler. Tony do baru přichází jako nadšený mladík, fanoušek do juda, který chce praštit o zem s každým, kdo by mohl být kvalitním soupeřem. Po první konfrontaci se Sze-Tem pochopí, že tady už není o co stát, přesto s ním zůstává. A dívka? Ta přišla do baru na konkurz zpěvačky a hned se zapletla do menší krádeže, kterou Sze-To zinscenoval, aby měl další peníze na sázení. Throwdown je neuvěřitelně pomalý a dalo by se říct lyrický film. Na první pohled v něm vlastně o nic nejde, všichni tu umí judo a tak nějak se znají. Děj pluje kupředu jako obrovský ledovec - nepostřehnete jeho pohyb, ale přesto se milimetr za milimetrem přibližuje k nějakému proroctví, které nemusíte hned pochopit. Všechny postavy jsou fantasticky vykreslené (a na dost malé ploše, je holt vidět, že To není žádný zelenáč) a velkou zásluhu na tom mají mladí herci (především Aarona Kwoka mám rád víc a víc), jejichž protiváhu tu představuje především neuvěřitelně charismatický Tony Leung Ka-Fai jako mistr Kong, který by si to se Sze-Tem rád rozdal (prosím, žádné dvojsmysly) a tak trpělivě čeká, až ho něco praští přes nos a on začne brát život zase vážně. Dostane se do formy. K tomuto zlomu nakonec přispěje nejen náklonnost zmíněné dívky, Mony, se kterou Sze-To konečně zažije trochu vzrušení, ale i úmrtí jeho starého mistra, kterého všude doprovází mentálně zaostalý kamarád se sklonem ke spontánnímu zpěvu a citacím Akiry Kurosawy (kterému je film věnován a poznáte to nejen z neustále omílané hlášky). Je mi celkem jasné, že Throwdown každý nestráví a vidím za tím tak trochu Toův úmysl, snahu pohrát si s divákem. Ve filmu se vyskytuje spousta prvoplánových klišé, ale žádné z nich není rozehráno a dovedeno do konce. Stejně je to se vztahy mezi hlavními hrdiny. Jako by režisér jenom zachytával různé okamžiky ze života postav a sázel je dohromady v jakémsi snovém oparu, kde zdánlivě nic nedává příliš smysl, ale drží si to nezaměnitelnou atmosféru. Navíc tenhle film je skutečně trochu složitější... odhalte si sami metaforu s balónkem, zkuste přijít na to, proč Sze-To pořád o něco zakopává, drží kostky při sázení tak, jak je drží a Kong má při závěrečném souboji roušku. Možná vám napoví Tonyho smyšlená historka. A mimochodem... judo v tomhle filmu vypadá velice dobře, velice vášnivě. Až začnou hongkongští filmaři takový náboj a takové nadšení dávat znovu do kung-fu scén, možná se dočkáme opět kvalitních akčních filmů. 80%

Moving Targets je nejnovější z hongkongských áčkových kriminálek, které operují s Triádami, podplacenými policajty a vůbec vším, čím nás hongkongská kinematografie v posledních letech zahrnuje. Musím říct, že když odrolovaly závěrečné titulky, zůstaly ve mě smíšené pocity. Opět byl natočen vynikající film, ale kdybych měl spočítat filmy, ve kterých se mladí policisté (které hrají buď Edison Chen nebo Nicolas Tse nebo Daniel Wu) potýkají s morálními problémy, zřejmě bych se nedopočítal. Nechci milovanému průmyslu upírat právo na žánr, který doposud vždycky dokonale fungoval, ale změna nikdy neuškodí. Fascinující je, že tenhle film natočil Wong Jing (nechtěl jsem tomu věřit, zjistil jsem to až po zhlédnutí filmu), člověk, který ve svých filmech bere malé roličky podivínů s brýlemi, jenž obsahují stěrače a ještě loni (oops... vlastně předloni - 2003) natočil šílenou parodii, plnou jeho trademarků, nazvanou Spy Dad (v níž dostávají co proto nejen Spy Kids, ale spousty dalších hollywoodských i asijských fláků). Neměl bych se zřejmě příliš divit, Wong Jing byl vždycky hlavně producent a tak jde tam, odkud tečou peníze a Hong Kongem zkrátka posledních pár let hýbou dobře napsané a zahrané kriminálky. Moving Targets jsou bohužel i bohudík ukázkovým příkladem. Když už jsem se vyplakal nad nedostatkem bezhlavé akce a přírodovědných dokumentů, mohli bychom popojet. Pro Wong Jinga to popravdě není první výlet do krajin akčních thrillerů, natočil ještě Colour of the Truth (nezaměňovat s filmem, který už je na HK Stars zrecenzován!), který snad brzy otestujeme také (a budeme ho muset nějak zábavně pojmenovat, aby nedocházelo k omylům). Moving Targets je překvapivě adaptací televizního seriálu z osmdesátých let (ve kterém mj. hráli i Tony Leung nebo Maggie Cheung), což vypadá, že Wong Jing přesně věděl, proč točí zrovna tohle (a stejně to bylo k ničemu, protože snímek v hongkongských kinech v podstatě propadl). Hlavní hrdinové jsou tu dva. Kit (Nicolas Tse) se dal k policii, protože si už v mládí hrál na policajty a zloděje. Jeho otec, když bylo Kitovi šest, postřelil matku, odjel a už se víckrát neukázal. Fit (Edison Chen) je Kitův kamarád z policejní školy, je to jedno z těch přátelství až za hrob. Tenhle informační foršpan vám Wong Jing poskytne už během úvodní, velice efektní, přestřelky, která je sice absolutně nelogická (parta "arabášů" přijede na scénu a začne střílet do všeho kolem, naši hrdinové jsou "náhodou" poblíž ;), ale plní svůj účel. Po téhle jednoduché představovačce se začne všechno komplikovat. Na místo činu totiž přijede Kitův otec, který také pracuje u policie, nicméně svého syna patnáct let neviděl a Kit si navíc změnil jméno. Vzájemná nevraživost těch dvou ze scény přímo sálá a Fit uvězněný uprostřed tohoto neviditelného duelu se jen nervózně ošívá. I on si však prožije těžké chvilky, protože vztah otec-syn je v jeho podání stejně "na nože". Dojde to tak daleko, že Fit musí svou rodinu zachraňovat před jedním z triádích šéfů. To že je policista, je v tomhle případě spíš na škodu, protože Velkej Bryan právě shání obětního beránka, který by mu na policisty donášel. Během několika filmových minut se tak bortí všechny skálopevné svazky a Wong Jing nasazuje depresivní nálady. Děj Moving Targets je celkem uvěřitelný a obratně odhaluje drobné detaily, které jsou příčinou onoho krůčku, vedoucího za hranici té či oné barikády. Nic není černobílé, jak v první půli filmu prohlásí Kitův otec (hraje ho Simon Yam). Zjistí to i Kit. Kde je tedy problém? (vždycky je někde nějaký problém, jinak bychom se my recenzenti takhle blbě neptali :) Wong Jing se díkybohu nesnažil do hry zapojit humor a tak je atmosféra napjatá na nejvyšší možnou míru, nicméně bez této berličky jeho režijní umění ztrácí na stabilitě. Některé dějové zvraty jsou příliš vynucené a nebýt skutečně dobře obsazené hlavní dvojky (o obou jsem si dřív myslel, že to jsou jen neškodné popové tvářičky, ale už je to pár filmů nazad, co jsem vzal svoje slova zpátky. Především Edison Chen je tu hodně ve formě), byla by křečovitost scénáře, která všemu velí zapadnout do té správné pozice (i kdyby to mělo znamenat sice dočasnou, ale absolutní ztrátu logiky), mnohem okatější. Takhle je to "ok", což ovšem na úplnou špičku žánru nestačí. Víc než kdy jindy jsem si u Moving Targets uvědomoval, že tohle už jsem někde viděl a zřejmě i v lepším provedení. Proto ostatně ten povzdech na začátku recenze. Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že akční scény tenhle film posunou trochu jinam, ale na to jich je až příliš málo a Wong Jing se snaží, aby byly hodně "cool". Což je bohužel špatná cesta, protože při vší úctě k choreografii Chiu Lee-Tata (má ve filmu i malou roličku zabijáka Dicksona) - krátké a nevýrazné souboje nestačí vylepšit divokým pohybem kamery, popř. vyhozením několika filmových políček (naopak, tohle spíš akční scény zabíjí). Akčním vrcholem filmu tak zůstává nadupaná přestřelka v úvodu. Škoda. Wong Jingova nezkušenost s žánrem místy filmu podkopává nohy (vykrádačka 24 a jejího "okýnkování" se sem skutečně nehodí), ale co naplat, ten chlap si umí zaplatit největší hvězdy a ten scénář není úplně nejhorší, takže nakonec i tenhle celuloidový míč s jistotou spadne do koše. Moving Targets jsou sázkou na jistotu, na kterou zřejmě brzy zapomenete. Všechno tu funguje jen proto, aby to fungovalo a pod naleštěným zevnějškem se toho moc neskrývá. Jsem docela zvědav na Colour of the Truth, kde si prý Wong Jing poradil s látkou trochu lépe, ale abych pravdu řekl, doufám, že hongkongská kinematografie začne brzy natáčet víc jiných žánrů. I kaviáru se člověk jednou přejí, bez ohledu na to jak moc mu chutná. 70%

Tak se přiznejte, kolikrát jste tenhle film sjeli na videokazetě s logem Intersonicu? Rychlodabing nasazený ledabyle přes německý "originál" a drsně sestříhaná verze (o pětadvacet minut!), ale komu to vadilo. Gordon Liu byl prostě ultimátní plešoun a o Shaolinu jsme tehdy věděli houby. Na DVD přichází film (opět od Intersonicu a dabing se opět nemůže ničím chlubit, dokonce se do něj zatoulali nějací Tataři... je to na delší povídání, ale určitě se při jeho poslechu pobavíte), v nesestříhané verzi a s remasterovaným obrazem. Řadu z vás jistě potěší, že 36 komnat Shaolinu nezestárlo za těch sedmadvacet let ani o den. V delší verzi je mnohem patrnější, proč se vlastně Liu vydal do kláštera Shaolin. Zastihujeme ho ještě jako idealistického studenta, který zjistí, že jeho učitel spolupracuje s odbojem. Není ale zrovna vhodná doba přidat se k rebelům, protože Chingové všechny podezřelé osoby bez lítosti zatýkají. Liuovi se však podaří o vlásek uniknout a díky pomoci venkovanů se propašuje do kláštera Shaolin, aby se tu naučil kung-fu a mohl pomáhat slabším. To sice nejsou zrovna buddhistické myšlenky, ale opat kláštera svolí, aby mladík zůstal a přijal jméno San Te. Následující pasáže se vryly do paměti snad každému fanouškovi bojových filmů. San Te prochází jednotlivé komnaty Shaolinu a v každé se naučí nějaký ten aspekt bojových umění. Je to velice chytře vymyšlené (Lau Kar-Leunga tehdy musel popadnout záchvat geniality), se spoustou neotřelých nápadů a překvapivě i hodně dobře natočené (co se týče výpravy, Drunken Master vedle toho vypadá jako chudý příbuzný). Rozložení tréninku na jednotlivé komnaty dává Gordonu Liuovi dost prostoru na to, aby předvedl v čem je opravdu dobrý. Nepotrpí si moc na kopy, ale shaolinskou pěst a některé zbraně (tyč k nim ale nepatří) ovládá na jedničku a je skoro škoda, že většina bojových aplikací se omezuje na trénink v klášteře. Po pěti letech San Te svůj výcvik ukončí a úspěšně projde všech pětatřicet komnat, pak ještě stihne vymyslet tyč složenou ze tří článků (Lau Kar-Leungova pýcha, kterou cpe do každého filmu ;) a získá privilegium stát se dozorcem jakékoliv z komnat. A tady přijde řada na onu slavnou šestatřicátou (film se totiž v originále nejmenuje 36 komnat Shaolinu, ale 36. komnata Shaolinu). Liu totiž od začátku trénoval jen proto, aby mohl své znalosti předávat lidem MIMO Shaolin. Když navrhne založit novou komnatu pro civilisty, opat ho za trestuhodnou opovážlivost "vyhodí" - to aby mohl sehnat ty svoje plebejské žáky a ještě při tom nakopat zadek Chingům, kteří ho dožrali v úvodu filmu. Nemusím příliš zapojovat představivost, když o 36 komnatách budu mluvit jako o velkofilmu. Lau Kar-Leungovy ambice byly veliké a nutno dodat, že jako napůl životopisný, napůl smyšlený příběh historie shaolinského kláštera je to zábavná i poučná podívaná. Gordon Liu tu má tzv. "koule", takže mu fandíte od začátku do konce (má takový ten zdravě naštvaný kořínek, čímž se příliš nepodobá nudným pacifistickým mnichům) a systém výuky v jednotlivých komnatách je dnes už nesmrtelnou klasikou. Lau Kar-Leung byl vždycky divný brouk, který na tiskovkách trousil moudra o prapodstatě bojových umění a předváděl nepříliš fotogenické jižní styly, ale v 36 komnatách dokázal svoje myšlenky shrnout do poutavého a dokonale stravitelného celku. I kdyby dál točil už jenom hovadiny, za tenhle majstrštyk má místo v síni slávy předplacené na dlouho dopředu. 90%

Zkuste smíchat Fincherových Sedm a "tradiční hongkongskou vyvražďovačku" (jestli něco takového existuje) a vypijte to... bude vám špatně ještě týden, tedy pokud stihnete doběhnout do nemocnice na výplach žaludku... Kdesi uprostřed Hongkongu se úchylák posedlý ďáblem rozhodne najít dceru Satanovu. Tak výjimečná žena se mohla narodit jen 6.6. 1969 a tak se mají všechny holky na sklonku třicítky na co těšit. Úchylák (jeho charakter je tak jednorozměrný, že se nebudu zatěžovat s tím, abych hledal jeho jméno) "vyvolené" podrobuje speciálnímu testu - ženě vyřízne srdce a když to dotyčná přežije, je právě ona Satanovým potomkem. Po několika neúspěšných seancích se o rituálního maniaka začne zajímat nejen policista přezdívaný Alchymista (naprosto "divný" Donnie Yen ;), ale i Ching (kdo hádá, že se narodila šestého července, může si připsat cenné body), která šílencovo řádění vídá ve svých nočních můrách. V tu chvílí máme příběh nalinkovaný od začátku do konce a nerušeně se můžeme vézt na vlně kryptohrůzy... Nebo že bych se mýlil? Ehm, jak to říct. Známý HK producent shlédl v kině Sedm a hned po závěrečných titulcích obvolal pár lidí s "novým projektem". Slovo dalo slovo, týden se setkal s týdnem a bylo hotovo. Tak nějak bych tomu i věřil, protože Satan Returns má všechny znaky filmu natočeného na ruční kameru během pěti dnů. Herci, pokud zrovna nepřehrávají nebo nekrvácejí, odehrávají dialogy s nepřítomným výrazem (zvlášť na Chingmy Yau je to hodně vidět), na hudbě a zvuku se zřejmě ušetřily obrovské peníze, protože obě složky občas záhadně chybí, stejně jako barevné korekce scén. Příběh samotný pak připomíná kopii Sedmi násilně tlačenou hektickým tempem natáčení v Hongkongu. Výsledný produkt by se možná dal s úspěchem používat jako sedativum, protože si dost dobře nedovedu představit osobu, která by při něm neusnula (nebýt tu ten Donnie, který si parkrát do někoho kopne, index tempa by šel do záporných hodnot a film by se začal odvíjet pozpátku)... nic nespráví ani šokující pointa, která snad naznačuje zadní dvířka vedoucí k pokračování... Jen to ne! 40%

Když jde o moderní akčňák, ve které se hrdinové takřka nezastaví, můžete vždycky počítat s Ching Siu-Tungovou podporou. Občas sice musíte překousnout mírnou přeplácanost a ujetost celého projektu, ale po technické a bojové stránce má pro nás mistr vždy schovanou nějakou perličku. Nejinak je tomu i u Wonder 7, což je název jakéhosi hongkongského Mission: Impossible týmu. Parta sedmi trénovaných (mladých, pohledných, šikovných... na co si jen vzpomenete) Číňanů plní nejrůznější mise a sní o tom, že si jednou za ušetřené peníze otevře restauraci a bude žít šťastně až do konce. Nebo tak něco. Jsou tu zastoupeny všechny archetypy - obtloustlý dobroděj (Kent Cheng), shaolinský mnich (Xin Xin Xiong), přirozený vůdce (Li Ning - čínský wushu šampión) atd. Podle jmen v závorce jste pochopili, že Ching Siu-Tung se na svůj západoidní útok patřičně vyzbrojil a to nás ještě velké trumfy čekají po cestě. Naše speciální jednotka se totiž po nemastném-neslaném intru (při zatýkání pohraničních přeběhlíků se musíte smířit se dvěma fakty - odrazy kulek v tomhle filmu někdo zaměnil za zvuk sražky mečů a hrdinové nazývají všechny svoje triky (nejen bojové, ale třeba i skok s pistolemi nebo úder motorkou) hodně barvitě, takže až Kent Cheng skočí kupředu s dvouhlavňovou brokovnicí a zařve: Twin Phoenix strikes, nemělo by vás to překvapit ;) vydává na trochu větší úkol - musí ukrást tajuplné děrované kartičky, kvůli kterým se vydá na cestu zrady i opat shaolinského kláštera (šmejd jeden, ale po zásluze skončí bradou vzhůru). Sedmičce se podaří karty sehnat, ale při útoku narazí na odpor konkurenční skvadry, ve které je světe div se, Michelle Yeoh, jež si s Li Ningem o den dříve tykala kdesi na molu (ti dva se navzájem házeli do vody, skutečně zajímavý způsob balení). Nevinně vypadající kartičky se stanou předmětem zájmu mnoha skupin a díky nejrůznějším intrikám má Li Ning za chvíli na krku neúmyslné postřelení jednoho ze spolubojovníků a možná i vlastizradu, což přijede prošetřit šéf největší - Elvis Tsui, jeho postava má skutečně vysoký kredit, ostatně vozí si sebou autobus plný poskoků (!). Michelle ale nezůstane záporačkou navěky, už ze začátku je poněkud překvapena brutálními metodami svého kolegy (ten je do ní beznadějně zamilovaný a trochu mu z toho hrabe) a nakonec se přidá k našim hrdinům, aby ve finále (kdyby vám záporák třikrát neřekl "a jsme ve finále", asi byste to nepoznali), mírně připomínajícím nejtěžší levely Maxe Paynea, konečně zavařila bývalému přítelíčkovi, na jehož stylizaci se Siu-Tung opět vyřádil - šílený smích, záliba ve spontánním ustřelování hlavy komukoliv a neuvěřitelný hudební talent (ke konci začne hrát na klavír a bubny a bůhví kam by se propracoval, kdyby ho nezastavili). První půlka filmu je bohužel radikálně lepší než ten zbytek. Akce je rozumná a Ching Siu-Tung si jemně hraje s postavami (což mu tedy příliš nejde, jako obvykle, ale nedá se říct, že by to vysloveně rušilo)... všechno jako by se nadechovalo k úderu. Jenže když ona slavná chvíle nadejde (zhruba ve chvíli, kdy se objeví Elvis Tsui se svojí armádou), začne všechno rázem ztrácet smysl a každý chce zabít každého, bez ohledu na to, co se dělo předtím. To by mi osobně nevadilo, když dojdou nápady, vždycky se dá všechno zalátat bezhlavou akcí (stálo by to pár bodů, ale dovedu být tolerantní ;), jenže v tomhle případě by to chtělo trochu míň prostředků a víc účelu. Bojových scén je tu totiž zoufale málo a přestřelky Siu-Tung neumí. Pod adrenalinovou akcí si skutečně nepředstavuji zpomalený záběr na střílející hrdiny a následný prostřih na desetičlennou skupinku padajících maníků (přičemž počet mrtvol je většinou trojnásobný k počtu vystřelených nábojů). Tedy ne že by se Siu-Tung nesnažil. Duel Li Ning vs. vrtulník nebo finální řešení s výtahem aspirují na zápis do Guinessovky (hlavně ten výtah), ale dobré nápady tu ruinuje hudba (absolutně mimo tempo) a unylý střih. A k čertu neodpustím si to - ty postavy jsou napsané neuvěřitelně šablonovitě a mají zoufale málo prostoru. Jediný kdo se trochu prosadí je Li Ning a Michelle Yeoh a ani v jednom případě to není příliš výhra. Xin Xin je nevyužitý a Kenta Chenga si zapamatujete jen proto, že je velký a má dostatečně nahráno k tomu, aby zazářil i v mikrosekundových štěcích. Když o nečem v Hong Kongu řeknete, že je to děsný béčko, znamená to v americké terminologii mnohem pokročilejší písmeno abecedy. A Wonder 7 přes veškerou snahu děsným béčkem nepochybně je. p.s. Jen kdybyste to nevěděli: Čínské písničkové vložky uprostřed filmů jsou mor! ;) 50%

"Existuje spousta filmů co se jmenujou Versus, ale jen jeden je taková úchylárna. Co taky čekat od Japonců, že?" Na světě existuje 666 portálů zla a jeden z nich se nachází v srdci Japonska. Jmenuje se Les vzkříšení, takže pokud vás tu někdo přesekne mečem vejpůl, nemusíte hned sepisovat závěť, protože dostanete šanci mu to oplatit. Dva maníci tu spolu bojují (samozřejmě kvůli dívce) už pár století a tajně doufají, že jeden z nich dokáže svým vítězstvím otevřít portál a dojít zaslouženého odpočinku coby vládce všeho zla. Nebo tak něco. Faktem však je, že poslední souboj opět dopadl neslavně a i když jeden z nich vede vysoko na body, musí čekat dlouhých pětset let než se mu reinkarnuje protivník, spoluhráči i veledůležitá dívka. Ta narozdíl od všech ostatních ví všechno od začátku, takže může hlavnímu hrdinovi odpovídat na všetečné dotazy. I když, neměli bychom ho nazývat hrdinou, protože vězeň s doživotním trestem, který zabíjí maníky na potkání a po autonehodě neváhá uříznout policistovi rukou s druhou částí pout, no není to prorotyp klaďase, ale řekněme že se mu dá fandit. A ve chvíli kdy okrade jednu z četných mrtvol o svršky i spodky, docela mu to sekne... A jak to vlastně všechno začalo? "Hrdina" utíká spolu s dalším vězněm skrze les, aby se dostavil na schůzku s kolegovými kamarády. Autonehoda policejního vozu byla inscenovaná a spoutaná dvojice se brzy setkává s partou všehoschopných gangsterů (kteří jsou hodně ujetí a nepotřebujete se na ně koukat dvakrát, abyste to pochopili). Pořád melou něco o tajemné postavě, která rozděluje rozkazy a která jim nařídila, aby hrdinu zadrželi než "On" přijde. Hrdinovi se nesmí ublížit, takže veškerá nevraživost mezi gangstery a poněkud neotesaným frajírkem probíhá ve verbálním stylu (ve kterém však všichni sahají po zbraních a kamera se kolem nich zběsile točí. Tady už najdeme pozůstatky japonského "výplachového" humoru. Místy nebudete vědět jestli se režisér zbláznil nebo ne, ale posléze se začnete smát. Co vám taky jiného zbývá ;). Narůstající hádku však přeruší první mrtvola (hrdinův spoluvězeň) a světe div se, maník s průstřelem hlavy začne za chvilku vesele pobíhat. Les vzkříšení se probouzí a za pár okamžiků začne vyrábět oživlé mrtvoly jak na běžícím pásu. "Braindead? Málo stylu. Choking Hazard? Málo mrtvol. Versus je ta pravá řežba ve které mrtvoly odpadávají stylově a po desítkách." Ještě než se děj naplno rozjede, popadne hrdina omráčenou dívku, kterou měli gangsteři v autě a zatímco jsou mistři zaměstnáni střelbou do neustále živé mrtvoly (ehm to zní divně), proklouzne jim a zdrhne do lesa. Tady začíná zběsilá jízda, při které mrtvoly vylézají ze země a útočí na maníky, kteří je se zjevnou chutí a nekonečnými zásobníky likvidují. Větší "maso" jste ještě neviděli, kamera sice létá jak zběsilá a přehuštěnost některých záběrů mi připomněla některá režijní díla Donnieho Yena, ale Ryuhei Kitamura zná míru a navíc tyhle macaté bitky prostříhává epizodkami oživlé dvojice policistů, které vnášejí do filmu tolik potřebný humor (hlavně verbální, ten vizuální vystrkuje růžky všude. Některé efekty při zabíjení mrtvol jsou skutečně legrační. Záměrně i nezáměrně). Zatímco si gangsteři hrají na honěnou s neustále přibývajícími zombies, snaží se hrdina tahat rozumy z dívky, jež s sebou táhne jako kus hadru. Řečičkám o vzkříšení nebo věčném souboji moc nevěří, nicméně za chvíli se objeví "On" i se skupinou elitních bitkařů (hlavně bitkařek) a hrdinovi začne hořet za patama. Vedle těžkotonážních zbraní přijde ke slovu i nějaké to kung-fu (většinou hodně zrychlené, nicméně choreografie prozrazuje, že Yuji Shimomura a Kenji Tanigaki netrávili v týmu Donnieho Yena čas hraním piškvorek) a nakonec sáhnou ti přeživší i po chladné oceli. Není nad staré dobré katany. "Hodinkový syndrom" Versus byl evidentně točen velice rychle a za malé peníze (natáčelo se výhradně v lese a choreografové akčních scén v jednom rozhovoru uvedl, že na veškerá akce se musela natočit za týden), ale naštěstí to není příliš vidět. Make-up efekty jsou zvládnuty na jedničku a příliš mystický a ukecaný příběh drží pohromadě především humor a vizuální stylizace (včetně odkazů na některé slavné filmy (Matrix, filmy Sama Raimiho)). I na hercích je vidět, že si natáčení patřičně užili - Tak Sakaguchi je výtečně rozpolcenou postavou a i když je nejkladnějším členem ansámblu, do očí byste se mu asi báli podívat. Ostatní si vystačí s tím, že svoje ploché postavy obdaří alespoň nějakým druhem šílenství. Funguje to báječně. Ale bohužel ne pořád. Film má celé dvě hodiny, ale už v půlce stopáže je většina postav mrtvá (nebo alespoň uzemněná) a začne se příliš mluvit (to aby se vysvětlila zápletka). I hlavní hrdina trochu vyměkne a než se přes X vzkříšení dostaneme k finálnímu souboji, který už mi taky připadal poněkud na dlouhé lokty, tempo filmu klesne k bodu mrazu a vy začnete pokukovat po hodinkách. Je to věčná škoda, protože jak Kitamurovi příběh pozvolna proteče mezi rukama, ztrácejí na důrazu i vizuální finesy (to neustále kroužení kamery a extraširoké záběry začnou být po čase stereotypní) a film diváka začne otupovat. Je to pech, protože i když se ve finále opět všichni rozjedou na plné otáčky, nepodaří se jim diváka "chytnout" tak jako v samotném úvodu. Ale nenechte se odradit, protože Versus je dalším kouskem současné japonské kinematografie, který by vás neměl minout. Je sice trochu příliš stylový a jeho příběh je jen snůškou záhrobních berliček, kterými scénárista může vysvětlit neustálé kříšení všeho a všech, ale takové už hororové gorefesty bývají. A kde jinde můžete vidět partu dokonale uplácaných mrtvolek, kterak do sebe střílí ze všeho co má hlaveň a ukopávají si hlavy ve zvlášť ladném slow-motionu? Asi nikde, takže popadněte Versus a dopřejte si trochu filmové brutality. S notnou dávkou trpělivosti nebo prstem na přetáčení je zábava zaručena. 60%