Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Fantasy
  • Dobrodružný

Recenze (327)

plakát

Gigant Shaolinu (1980) 

Další old school, superslavný v našich končinách (jako Gigant Shaolinu), ale z dnešního pohledu už na své kolegy ze svaté trojice (Gigant, Mistr, 36 komnat) trochu ztrácí a to i přesto, že vyjel ze Shaw Brothers mezi posledními. Až v roce 1980. Začínáme sympaticky hospodskou rvačkou, při které se utká slavný mistr s trojicí rabiatů (viz název), z nichž se každý specializuje na nějakou bojovou fintu. Jeden má dýky, druhý krátké meče a třetí využívá jako zbraň svůj cop. Ten je taky nejnebezpečnější, protože má bílé vlasy a velké obočí a ti jsou zdaleka nejhorší (hned po trpaslících ;). Souboj je velice koukatelný, dokonce s revolučními prvky v Shaw Brothers filmech - 360tky a další zajímavé kopy, i když na druhou stranu se při combo úderech příliš nehledí, když někomu noha ujede a kop se nepovede. Důležitější přeci je, aby se v jednom záběru stihlo patnáct úderů. K čertu s tím. Tři šmejdi mistra podle přizabijí, když na něj zaútočí společně, tomu se však s dýkou v břiše podaří utéct. Natrefí na školu bojových umění, kterou vede jeho bývalý sok a jejího nejmladšího žáka, kterého se mistr ujal, ale nestará se o něj, takže si z něho ostatní studenti dělají legraci a všemožně ho buzerují. To však neznamená, že není dobrosrdečný až na kost. Ideální student. Mistr ho po nocích naučí pár žebrolomů, jenže při sparringu s mistrem se hrdinovi podaří úder, který je až příliš povědomý (nechybělo moc a mistr by měl další tři zlomená žebra). Tím dojde k odhalení a následně i zabití našeho nového mistra (kop do rozkroku je nebezpečnější než si myslíte). Takže je splněna standardní formulka a hrdina může trénovat, aby se ve finále pomstil. Téhle pasáži je věnováno jen pár chvil (legendární "protržení" lavoru při tréninku kontroly dýchání). Tři šmejdi se mezitím usadí v jeho bývalé škole, takže se jedná i o splacení dluhů starému učiteli. No není to fajn? Popravdě... ne tak docela. Není problém překousnout klasické lokace (tyhle uličky Shaw Brothers používali ve všech filmech), dokonce i vlasovou konfiguraci hlavního hrdiny (i když to už je na hraně ;), ale na tom zbytku vážně není moc co chválit. Soubojů je dost málo a jejich choreografie vám obočí nevytrhne (některé kopy se hrozně opakují), a šikanovací komika nesahá takovému Drunken Masterovi nebo Škole hada ani po kotníky. Abychom to neprodlužovali. Three Evil Masters ničím neurazí (až na ty hrdinovy kadeře), ale v nabité konkurenci také nemá šanci ničím zaujmout. Tehdy v době hongkongského temna v českých půjčovnách jsme mohli obdivovat relativně dynamickou choreografii, ale dneska? Všude kolem rotují desítky lepších filmů a divákům čas je až příliš cennou komoditou. Rozmyslete si dvakrát (možná i třikrát), jestli vám jeden maník v bělovlasé paruce a pár zajímavějších okamžiků stačí k zabití půldruhé hodinky. 50%

plakát

Gong chang fei long (1990) 

Pokoušet se o hranou adaptaci mangy je odvážné, pokoušet se o adaptaci Crying Freemana je bláznivé - přesto se našli minimálně dva filmaři, kteří se o to pokusili. Dílo Christopha Ganse, s Markem Dacascosem v hlavní roli, tentokrát ponecháme stranou (i když by si menší rozbor určitě zasloužilo) a budeme se věnovat hongkongské trošce, kterou do filmového mlýna přinesl Clarence Fok (Naked Killer). V úvodu snímku jsme bleskově seznámeni se základními fakty - v jedenadvacátém století zkrátka existuje pár lidí, kteří vám bez mrknutí oka ukopnou hlavu a většina z nich je sdružena v tajné organizaci zvané 800 Draků. Najdou se ale i tací, kteří by chtěli jejího vůdce připravit o život a tak se děj v momentě zvrhne v kolotoč bitev různě maskovaných zabijáků, jejichž jediným cílem je vláda nad celým japonským podsvětím. Souboje probíhají tím způsobem, že postava A přijde, řekne něco ve stylu "teď zemřeš postavo B" a tak se taky během následující půlminuty stane (souboje jsou bohužel až bolestně krátké). Trochu příběhové vaty získáme až příchodem postavy Yiu Lunga (Sam Hui), čínského sirotka, který vyrůstá v Rusku. K jeho smůle se ho v dětství ujal člen organizace 800 Draků, jehož dostihne temná minulost. Šéf celého klanu si žádá čerstvou krev a tak s pomocí bývalého (nicméně stále oddaného) člena unese Yiu Lunga do svého tréninkového kempu. Následuje výplach mozku (způsobující ztrátu paměti) a hutný trénink, který z Yu Lunga dělá nejlešího zabijáka všech dob, Freemana. I když si nepamatuje ze své minulosti vůbec nic, stejně v nitru zůstává lidskou bytostí, což dokazují slzy, které uroní pokaždé, když na jeho účet přibude další mrtvola. S příběhem to ale naštěstí nejde až tak z kopce a i v japonských comicsech je vyhrazeno pár stránek pro happyendy - při jedné fušce potkává Freeman svou "kamarádku" z Ruska, se kterou vyrůstal a kterou miloval. Navzdory ztrátě paměti přeskočí jiskra a Freemana k dívce něco neodolatelně přitahuje. Odmítne jí zabít a tím poruší pravidla organizace. Svou cestu k zapomenuté lásce si tak musí doslova vybojovat a přes méně důležité členy se krok za krokem přibližuje k finálnímu duelu se svým bývalým trenérem, šéfem celé organizace. Co se mělo stát ultimátní zbraní 800 Draků se nakonec stává finální zhoubou... Kontroverzní režisér Clarence Fok zas jednou zabodoval. Svůj film co nejvíc připoutal k výborné comicsové předloze, takže má na čem stavět a i když v úvodu věci až příliš urychluje a bitky rámuje do sebeparodických proslovů ve stylu "Já tě dneska hrozně zabiju"; "Ne, já tě zabiju ještě mnohem víc", povede se mu za půldruhou hodinu vykreslit v celuloidu všechny základní kontury, které Crying Freemana definují. Je tu tragická lovestory, jsou tu exotické bojové scény a je tu i atmosféra, kterou byste neukrojili ani elektrickým nožem z teleshoppingu. Za to první můžeme poděkovat dobře vybraným hercům - Sam Hui dokazuje, že není jen komik a zpěvák, v bojových scénách mu to docela jde (nepochybně doubl, ale výsledek je fajn) a Maggie Cheung brilantně zachraňuje romantickou linii (stačí jeden pohled a spolknete jí i sebeuhozenější sladké řečičky), bojové scény zase obstaral Yuen Tak (a můžeme mu zatleskat. Ve filmu si dokonce střihl i velkou roli a dokázal mou teorii, že choreografové bojových scén zkrátka nemohou být normální - jeho šéf organizace a Freemanův trenér je hodně svérázná postava ;) a ta atmosféra? Přičtěme jí několika avantgardním záběrům, kterými nás Fok počastuje (zvláště násobné střihy, kdy je jeden pohyb/trik zabírán cirka osmkrát z různých úhlů - ty dají vašim zorničkám zabrat) a buďme spokojeni s tím, že vidíme trochu "jiné kafe", než na jaké jsme zvyklí z ostatních HK filmů... Vlastně ani nevím, proč tak velkoryse odpouštím, ale Dragon from Russia se mi nakonec docela líbil. Možná za to může klukovský úsměv Samuela Huie, kterého sleduji už od dob načerno nahraných Bláznivých misí, možná je to sprchovou scénou s Ninou Li a možná je to kvalitní večeří, jež mi při sledování dělala společnost... Samé "objektivní" důvody. Inu, jsem jenom člověk ;). 70%

plakát

Guangdong shi hu xing yi wu xi (1980) 

Shaw Brothers v době svého největšího rozkvětu, těsně před strmým pádem, který zapřičinila nová generace v čele s Jackiem Chanem a Sammo Hungem. Tváří v tvář Pingovu Drunken Masterovi se Run Run Shaw pokusil napnout všechny a sezval svoje největší hvězdy k velkému historickému eposu. Ehm... to asi není ten správný výraz, kulisy jsou totiž pořád stejně papundeklové jako v jiných Shaw filmech (při souboji u moře to bohužel přímo bije do očí), jde tu však o obsazení. Jak už mnozí vydedukovali z názvu (pokud trávili alespoň jednu noc v čínské knihovně), snímek pojednává o slavných deseti tygrech Kantonu (tenhle spolek se časem dost obměňoval, patřil do něj i Wong Fei-Hung a jeho otec). Všechno to začalo, když Chow Li-Jen (Ti Lung) uschoval ve svém domě prchajícího vůdce revoluce proti Chingům. Jistý generál (mistr z Wutangu) uprchlíka zuřivě hledá, zatímco Chow svolává své bratry ze Shaolinu, aby mu pomohli dostat revolucionáře pryč z města. Jeho mladší bratr mu v tom příliš nepomáhá - je samouk a chce si svoje "vlastní kung-fu" na každém vyzkoušet, což zahrnuje i mistry, které měl původně pouze zdvořile požádat o pomoc jménem svého bratra. Po krátkých soubojích, které potěší oko, se ale vždy vše vyjasní a naše parta se utěšeně rozrůstá. Na počtu šesti velmistrů se však zastavíme a zbylí čtyři budou nejprve nevědomky zbytku svých budoucích kolegů rozbíjet ciferník, ve jménu spravedlnosti, než se dozví, že byli podvedeni Chingy. Tohle vám říkám s naprostým klidem, protože herecké výkony jsou tak prkenné, že bude lepší, když budete na některé zvraty předem připraveni (mnohých byste si totiž nemuseli všimnout). Je tu patrná snaha vyprávět příběh v epické šíři a za použití komplexnějších technik - celý příběh deseti tygrů je vlastně obrovsky dlouhým flashbackem, který si potomci Tygrů vypráví mezi sebou, aby přišli na kloub tajemnému vrahovi, díky němuž jejich řady značně řídnou. Nakonec se ukáže... ale na to už přijdete sami. Zásadním faktem zůstává, že navzdory účasti známých jmen, se všechno snažení stejně zredukuje jen na akční scény, které jsou překvapivě méně brutální než v jiných filmech Chang Cheha (ale přijdete si na své, hlava ukopnutá dropkickem, to se nevidí každý den). Ale je na co koukat - Lo Meng, Alexander Fu Sheng, Philip Kwok, zkrátka všichni Venomové plus Ti Lung a další zajímavý import (své předvedou i mládežníci, tj. potomci Tygrů, mezi nimiž je i Chin Siu-Ho). S touhle sestavou si můžete dovolit pěkně širokou škálu bojových umění a na akčních scénách je to vidět. Ve výsledku to bohužel nestačí a Deset tygrů zestárlo, navzdory několika odvážným fintám, mnohem rychleji než jiné filmy té doby. Z mého pohledu je ten film slavný jen díky hvězdnému obsazení, které však rozhodně není využito beze zbytku. Každý si sice odvede svých pár desítek úderů, ale to k dobrému pocitu před obrazovkou mnohdy nestačí. Invincible Shaolin má nejen mnohem lépe zvládnutý příběh (i když mnohem komornější... méně je někdy více), ale i lépe koncipované akční scény a nebál bych se ho postavit na vyšší místo i co se týče střihu. Zkrátka je ve všech směrech lepší a neměl jsem při jeho sledování pocit, že to musím dokoukat, protože je to přeci klasika. Při vší úctě k Tygrům a Chehovi, tady se podobný pocit dostavil už po několika minutách. Ale taky tu bylo pár okamžiků, u kterých jsem byl rád za svojí trpělivost. Bondovské vychytávky (meč v opasku jednoho ze záporáků) a smrtící železná panna (zbraň druhého záporáka), to hned tak neuvidíte. Nezaměňujte tento film s Ten Tigers of Shaolin (to je o rok mladší a podle všeho i lepší film) a hodnocení berte vážně jen v případě, že nesestřelujete old schooly na potkání, nevadí vám prudce červená barva (tehdy se nerozlišovalo mezi okysličenou a neokysličenou krví ;) a ke spokojenosti vám stačí kvalitně odvedené trojfázovky (úder, blok, úder - dokud se režisér nerozhodne, že jeden z bojovníků má vlastně v opasku nůž a mohl by to celé ve zlomku vteřiny ukončit). Pokud splňujete tahle kapku přísnější měřítka, není co řešit, já se jdu raději ztřískat nějakou chanovkou (ano, ano... jsem barbar ;). 50%

plakát

Guo bu xin lang (1988) 

Kdyby mě někdo zastihnul těsně po zhlédnutí Paper Marriage, zřejmě by mě našel s jemným, spokojeným úsměvem na tváři. Málokterý hongkongský film se umí prosadit v jiném než akčním žánru, aniž by tím utrpěly tzv. výsostné hongkongské znaky, tj. specifická atmosféra, díky níž "prodáte" cokoliv a trademarková akce, která staví asijskou kinematografii v téhle oblasti mezi absolutní špičku. Sammo Hung měl během své kariéry bezpočet šancí vyzkoušet si, co funguje a co ne. Paper Marriage je troufalým výletem do oblasti melodramatu a neméně odvážný je i fakt, že se odehrává v Americe. Pamatujete Zelenou kartu s Depardieuem? Alfred Cheung stihnul téma falešných sňatků zpracovat o dva roky dříve a neméně důkladně. Středobodem příběhu je Bo (Sammo), bývalý boxer, manžel a v současnosti sázející smolař. Poté co na koňských dostizích prosází všechny peníze, má na krku mafii a tak musí zvažovat všechny možné formy příjmu. Nechá se zapsat mezi testovací subjekty ve výzkumné laboratoři (tyhle pasáže vám hodně připomenou klasické Sammovy komedie), přemýšlí o tom, že by se vrátil k boxu a hlavně... je ochoten hrát před imigračním úřadem čerstvého manžela mladé Číňanky Jade (Maggie Cheung), aby mohla získat zelenou kartu a vzít si později svou životní lásku, Petera (sám pan režisér - Alfred Cheung). Na Boovi je vidět, že to dělá z donucení a jde mu jen o peníze, kterými poplatí alimenty své bývalé manželce (tu hraje jeho skutečná manželka Joyce Godenzi) a všechny dluhy. Peter se ale vypaří i s penězi a dvěma osamělým duším nezbude než spolu začít vycházet. Jade se nechce vrátit do Hong Kongu, aby nebyla všem pro smích, Bo zase musí urychleně sehnat peníze. Problémy jak známo dovedou stmelit leckoho, tihle dva jsou ale jako den a noc. Povede se jim najít společnou řeč? Paper Marriage vás zřejmě nepřekvapí snahou tvůrců, namluvit vám, že se skutečně odehrává v Americe (jen zlomek scén se natáčel v Kanadě), ale tenhle nedostatek si můžeme s klidem strčit za klobouk, protože je snad jedinou chybičkou, kterou tu lze vytýkat. Cheung do svého filmu nacpal tolik témat a dějových odboček, až se vám z toho zatočí hlava. Máme tu imigrační útrapy, návrat boxera do ringu, mafiány a ukradené peníze, milostný trojúhelník mezi Boem, jeho bývalou ženou a jejím současným přítelem, boxerem, se kterým má brzy bojovat. Je toho spousta a ačkoliv žádné z témat není rozvedeno do stavu, ve kterém by se dalo nějak uzavřít a vypointovat, vůbec to nevadí. Cheung všechny tyhle "bokovky" používá k vykreslení vztahu dvou hlavních postav a herecké výkony Sammo Hunga a především mladičké Maggie Cheung mu v tom pomáhají víc než vydatně. Mezi těmi dvěma existuje něco, co by se dalo v klidu nazvat chemií, tak jak ji chápeme v romantických komediích. Opravdu jim věříte všechno, čím procházejí - zhruba v polovině filmu se protnou dva klíčové momenty, Sammův zápas v ringu a Maggiin zápas v bahně. Cheung zvládnul ukočírovat obojí s neuvěřitelnou lehkostí - jsou tu silné emoce, je to výtečně natočené a nechybí tu Sammovy zkušenosti s akčními scénami. Akční stránka filmu (možná na úkor všech ostatních) se prodere na světlo v poslední třetině filmu, kdy ústřední dvojice najde tašku plnou peněz a tím na sebe přivolá vlivné mafiány. V tu chvíli nastupuje do boje Sammův demoliční tým - Dick Wei, Chin Kar Lok, Billy Chow (tentokrát na straně těch hodných) a v závěrečných patnácti minutách uvidíte, proč má každý z těchle borců svoje vlastní místo ve zlaté síni hongkongské kinematografie. Především Chow tu září jako snad nikdy, vedle neuvěřitelných fyzických schopností (konkurovat mu tu může snad jedině Dick Wei, který je možná až příliš cool než aby byl záporákem ;) tu zapřáhnul i svoje herectví a vypadla z toho charakterní role, za níž se vůbec nemusí stydět. Naopak je možná škoda, že ho tak často vídáme v rolích mlčenlivých profesionálů. Paper Marriage je příjemná změna. To ostatně platí nejen o Chowově výkonu, ale o celém filmu. Melodramatický žánr si tu podává ruku s geniálními akčními scénami, herci hrají jako o život a všechno šlape. Proto se usmívám a usmívat se budu ještě dlouho, protože vím, že lezení do neprobádaných zákoutí hongkongské filmové historie mi za tyhle klenoty rozhodně stojí. 80%

plakát

Guo chan Ling Ling Qi (1994) 

Čínské vládě se ztratila největší cennost ze všech, lebka vzácné kostry dinosaura, bez které není pravěká potvora kompletní, takže se s ní velmoc nemůže chlubit na výstavách. Ani superagent Yee (Yu RongGuang v roztomilém cameu) nedokázal zabránit krádeži, kterou zosnoval tajemný muž se zlatou zbraní (ta prostřelí úplně cokoliv). Tajné službě docházejí lidé, takže sáhne do rezerv, pro melancholického řezníka, který před deseti lety složil přijímačky s rozporuplným výsledkem. Je mistr v zacházení s nožem, ale jinak je úplně nevypočítatelný. Ling (Stephen Chow) svým chováním zamotá hlavu jak svému šéfovi, tak hlavnímu záporákovi a to z jednoduchého důvodu - jde o jednu a tutéž osobu (to není žádný spoiler, divák se to dozví hned zkraje). Na supertajnou misi je k Lingovi přidělena agentka Siu Kam (Anita Yuen), která ho má při nejbližší možné příležitosti zabít. Jenže Ling je při své bezbřehé nešikovnosti natolik okouzlující, že se do něj chladnokrevná vražedkyně (po několika neúspěšných pokusech o jeho zabití) zoufale zamiluje. Zápletka je přesně tak trestuhodná, jak ji vidíte v předchozím odstavci, ale nemá cenu nad tím mudrovat, jednak jsme si na to u Chowovek zvykli, druhak ani bondovky se s dějem příliš nepáraly, důležitý byl vždycky hlavní hrdina, záporák a vypečené hlášky (přesně v tomhle pořadí). From Beijing with Love ale skřípe ve všech těchto klíčových prvcích. Úvodní parodie bondovských uměleckých titulků funguje skvěle, stejně jako seznámení s tajnou službou (Law Kar-Ying jako čínský Q, vymýšlející baterku, která svítí jenom za světla, má rozhodně svoje kouzlo), jenže po nástupu do terénu začne gagů ubývat a Stephen Chow tentokrát celý film odehrává jakoby napumpovaný sedativy. Nemá v sobě ten správný "drajv", který by podržel rozpačité situace, popř. vygeneroval nějakou chemii mezi ním a Anitou Yuen (té to docela sekne). Naučil jsem se nebýt na "chowovky" příliš tvrdý, ale tahle je přes řadu vizuálních nápadů (oblek hlavního záporáka á la Robocop) tím nejslabším, co jsem zatím od hongkongského krále komiků viděl. Jenom prázdná skořápka s lákavým názvem a obalem, ve které se zapomnělo na dobré gagy i akční scény. Film vám doslova proteče mezi prsty, aniž by využil byť jen desetinu potenciálu. Chow v roce 1994 natočil pět filmů a tenhle odehrál i odrežíroval tak na půl plynu (vážně si nedělám srandu, na dobrý vtip nečekáte minuty, ale desítky minut). Ne že by tu nebylo dost pokusů o přímý útok na divákovu bránici, ale snímek nedrží pohromadě a chybí tu momenty, které se vám vryjí šest stop pod kůži. Hardcore fanoušci hongkongského Jima Carreyho při sledování nudou neumřou, takže kdo chce kam, pomožme mu tam, po běžném divákovi asijské produkce ovšem podobnou osmdesátiminutovou oběť vyžadovat nemohu. Pokud byste na From Beijing with Love narazil po Shaolin Soccerovi, zřejmě nepochopíte, že obojí je dílem stejného tvůrce. Věřte ale, že Stephen Chow umí hrát mnohem vyšší ligu, takže s tímhle "zakopnutím" neztrácejte čas. Znáte to - co oko nevidí, duši nebolí. 40%

plakát

Gu yong bing (2000) 

Parta dobráckých vojenských expertů se stane lehkým úlovkem pro Chicka, naháněče čerstvé krve pro hongkongské Triády. Čtveřici hlavních hrdinů vykopli z armády a příslib hromady dolarů, jídla a VCDček je fungujícím lákadlem. Hlavní slovo má ale Cat (Patrick Tam), který je bývalým velitelem a jehož chlapci pořád poslouchají na slovo. I on má problémy a potřebuje finanční pojistku, aby se mohl oženit s dívkou, kterou miluje. Peníze zkrátka hýbou světem a tak všichni nasedají na letadlo do Hong Kongu, aby tu zvládli menší fušku. Oddělat šéfa konkureční Triády přece nemůže být tak težké, takže se chlapci nechají od svého náhončího ukecat, aby sejmuli dvě mouchy jednou ranou a sprovodili ze světa i svého momentální zaměstnavatele. Krvavá lázeň v baru tak vyprodukuje dvě V.I.P. mrtvoly, desítky tuhých gangsterů a cestou se stihne postřílet i pár dotěrných policistů. Kdo střílí, ten jede... Pokud vám teď v hlavě maják zvaný "morálka" bliká jako šílený, asi nejste sami a naštěstí zablikalo i scenáristovi, takže všichni kladní hrdinové se postupně odeberou tam kam patří (a už v úvodu filmu je to velice lišácky prozrazeno). Tenhle mírně depresivní průběh, který má snad v divákovi vyvolat lítost nad zpackanými životy, ale moc nefunguje. Patrick Tam může mrkat sebevíc a Chin Kar Lok se klidně může ve svém epilogu patosem přetrhnout, ale pro tyhle grázlíky já slzu neuroním (ani tu virtuální). Je trochu na palici, že dobře vychovaní vojáci, nejlepší kamarádi pod sluncem, se najednou rozhodnou "vydělávat peníze", seberou bouchačky a střílí všechno živé, co potkají (občas se tak stane i kvůli mrzkému porno VCDčku). Chápu, že se tenhle televizní filmík (na víc ambice tvůrců (a zřejmě ani rozpočet) nemíří) snaží poukázat na problém Triád a jejich využívání "levné pracovní síly" ve formě čínských vesničanů importovaných do Hong Kongu, ale scenárista jako by se pořád nemohl rozhodnout na jaké straně barikády jeho postavy vlastně stojí. Je tu naznačena tupá oddanost ostatních (kterým jde stejně jen o povrchní věci - za ušetřené peníze si nakoupit auta, žrádlo a VCDčka) vůči Catovi, který myslel všechno dobře a chtěl jen vydělat peníze, aby zajistil štěstí své lásky, jenže ve chvíli, kdy se hrdinové začnou chovat jako záporáci (a to doslova, není tu naznačena ani sebemenší linka onoho posvátného Dobra, jak jsme to mohli vidět např. v Hit Teamu), divák k nim ztrácí vztah a veškeré emotivní scény vyznívají do prázdna. Je pravda, že ani s lepším nasměrováním by Killers from Beijing (do Pekingu se ve filmu vůbec nedostaneme, hrdinové pocházejí z malé vesničky) díru do světa neudělali, protože, jak už bylo řečeno, se pohybují v unyle televizních parametrech, z nichž vystupují jen někteří herci (Patrick Tam na vás jako hlavní z hlavních dojem určitě udělá). O akčních scénách se raději nebudu rozepisovat, protože vlastně ani žádné nejsou. Dvě podprůměrné přestřelky a dva souboje, které jsou tu tak nějak "bokem", nic nad čím byste se pozastavili. Úplného odstřelu se však snímek nedočká, protože krom hereckých záblesků nabízí krutě pravdivý pohled na problematiku hongkongského organizovaného zločinu. Určitě existují lepší filmy s touto tématikou a budete muset občas překousnout všudypřítomný patos, ale jako televizní akční drama se Zabijáci z Pekingu nechají odkoukat. Záleží jen na vás, jestli na ně budete mít čas a náladu. Pamatujte, co vás nezabije, to vás posílí ;)... 40%

plakát

Han cheng gong lue (2005) 

Předem téhle recenze prozradím, že stále ještě patřím k té malé (pomalu odumírající) skupince exotů, kterým se líbil Tokyo Raiders. Na nespoutaných kamerových eskapádách a divokém samba rytmu, který provázel akční scény zkrátka bylo něco magického, co částečně zachraňovalo všeprostupující stupiditu filmu, i mírnou prkennost jeho akčních hrdinů. Nepřímé pokračování, odehrávající se z drtivé většiny v korejském Soulu, bohužel jede ve stejných kolejích a Jingle Ma už nemá čím překvapit (snad jen tím, jak okatě lze vykrást hudbu z Kill Bill, čeští Snowboarďáci se mají co učit ;). Po Silverhawku bylo jasné, že pro režisérskou sesličku se nenarodil, ale Seoul Raiders prostě dostat musel... za zásluhy. ;) A ze začátku by chtěl natěšený divák snad i věřit, že to bude fungovat. Tony Leung opět vzbuzuje dojem, že pokud má Asie svého Bonda, je jím právě on - jeden lišácký úsměv zvládne vymazat tři nepodařené otočky. Bohužel po úvodním špiónském mecheche s Shu Qi, se všechno podezřele zvrhne. Tony potká Richieho Rena (který vypadá čím dál tím víc jako klon Yuena Biaoa... jeho schopnosti bohužel nepodědil ;), který mu ukradne elektronické pláty, ze kterých se tisknou bankovky a pak se navzájem pronásledují skrz Koreu, aby nakonec zjistili... mno to vám nepovím, ale je to opravdu hodně hloupé, stejně jako scenáristické pokusy o smysluplné zdůvodnění honiček. Tony se postaví před auto, ve kterém sedí Richie, řekne mu, že nemá kam utéct a..? Richie prostě s tím autem ujede. V tu chvíli byste věřili, že Tony má stejně nízkou inteligenci jako jeho tři pomocnice (zřejmě ty z Tokyo Raiders, nicméně je hrají jiné herečky). Ty se objeví jenom v několika scénách, mají prakticky nulovou funkci a doměnka o "hloupých husičkách" je tu zcela na místě. No možná je to proto, aby vynikla emancipovaná a zručná Shu Qi, ta však krom několika úsměvů a kopů nemá divákům co nabídnout (jak smutné) a tak všechno opět zůstává na chlapech. Jenže ani tady není moc o čem mluvit. Dokázal bych uznat, že Seoul Raiders jsou komedie, kdybych se u nich alespoň jednou zasmál (Tony Leung má charisma na rozdávání, ale pokud odříkává nesmyslné dialogy, pranic mu to nepomůže), odklepnul bych je jako akční film, kdyby tu byla alespoň jedna solidní akční scéna. Dočkáte se jen různých strkanic, jedněch psychedelických orgií s talíři a souboje ve skladišti, kde alespoň Richie Ren (nebo jeho doubl) zachrání situaci několika průměrnými kopy. Nezřídka jsem si postesknul nad tím, že Jingle Ma sice hýří nápady a fotogenickými záběry, ale nemá choreografa, ani herce, kteří by dali akčním scénám patřičnou hloubku, drajv... pojmenujte si to jak chcete, ale tady to prostě nenajdete. Především u souboje v bazénu se člověk až zalyká, kam až pověstná hongkongská akční škola došla. Dva solidní herci se tu plácají jako pětiletí haranti na koupališti. Ušetřete mě. U Tokyo Raiders jsem se upřímně bavil, možná i díky (tohle se mi zrovna nechce přiznávat) díky Ekinu Chengovi, který uměl vždycky někoho kopnout a při "chanovské" choreografii se cítil jako ryba ve vodě. Richie Ren je bohužel slabá náhrada a stejně tak nefunguje načrtnutý svět tajných agentů a podrazů na každém rohu. Jingle Ma by nepoznal napětí a atmosféru, ani kdybyste ho s nimi mlátili přes hlavu. Místo rozumného děje nás dokolečka bombarduje přestylizovanými záběry bez emocí a po třiceti minutách to začne být nesnesitelné, k čemuž notnou mírou příspívají ony barbíny ve vedlejších rolích. Shu Qi mi až tak nevadí, ale ty tři další... jaký je proboha jejich úděl? To už hongkongská kinematografie opravdu degradovala do pozice kolovrátku hezkých, ale naprosto nesmyslných obrázků? Nebo by jen Jingle Ma potřeboval poslat na odvykací kůru do Mariánských lázní? K "dokonalosti" Twins Effectů sice tomuhle dílu ještě něco chybí, ale ve filmografii Tonyho Leunga se tenhle komerční odpad příliš vyjímat nebude. 40%

plakát

He qi dao (1972) 

První větší film Sammo Hunga se na můj stůl dostal víceméně náhodou, ale protože tvoří kapitolu nejen v životě Samma, ale i jeho spolužáků z opery, byl jsem docela zvědav a nenechal jsem se odradit ani divokým anglickým poutákem "Here Comes the Unbreakable China Doll Who Gives You the Licking of Your Life!". Obhroublost této věty budiž varováním pro mé následovníky, protože sledování Hapkida je o život! Těžko věřit, že mezi "tímhle" a např. Drunken Masterem je pouhých šest let mezera, až uvidíte režiséra Huang Fenga v akci, odpustíte Brucovkám jakoukoliv chybu, Hapkido vás bude šokovat na každém kroku - v duelech se bojovníci míjejí doslova o metry (zvuk to jistí ;), reverz je tu na denním pořádku a kopie, kterou jsem měl dispozici byla asi stažena z hodně omakaného filmového pásu, protože místy chybí celé vteřiny a některé střihy si tak o kontinuitě mohou nechat jenom zdát. Děj Hapkida je jednoduchý - tři čínští studenti se v době japonské okupace vracejí z korejských končin, aby si doma v Číně otevřeli školu Hapkida. Naráží však na zlé Japonce z konkurenční školy karate a stačí pár dobrých skutků, aby se jim stali trnem v oku. Je docela příjemné, že scénář se nezatěžuje podrobnostmi a jakýkoliv náznak dialogu rázně dusí ránou do břicha. Dusit se však budete i vy, protože jediný, kdo tu bojuje ve jménu Hapkida je Whang In-Sik (už tenkrát mu to zatraceně dobře kopalo), ostatní kolem sebe spíš máchají rukama (platí pro všechny tři hlavní hrdiny - Angelu Mao, Cartera Wonga i Sammo Hunga, který tíhu své role příliš neunesl... i když s ohledem na celkové kvality snímku se v hromadných bitkách alespoň trochu orientuje), přičemž většinou podlehnou japonské přesile... smutné. Akčních scén je tedy dost, ale eleganci a techniky byste v nich hledali marně (i když ke konci se alespoň objeví spásonosná brutalita ;). Nechci Hapkido urážet, ale je to zkrátka old-school nejtvrdšího zrna s vykulenými hereckými výkony, neatraktivní a pomalou (místy opravdu pppooommmaaalllooouuu) choreografií. K tomu se ještě přidávají špatné anglické titulky a chybějící záběry, takže je jasné, že před Sammem vás budu tentokrát výjimečně varovat. Hapkido není tak špatné, abyste se u něj svíjeli v křečích smíchu, ani není tak dobré, aby se jeho chyby daly omluvit dobou vzniku. Jediné čím zaimponuje je odvaha, s níž se snímek vrhá do náročných skupinových bitek (jeden vs. hodně) a také raritní přehlídka tehdy ještě neznámých mladíků slavných jmen (Jackie Chan, Yuen Biao, Lam Ching-Ying, Corey Yuen). Pokud ale neumíráte touhou poznat dvacetiletého Lam Ching-Yinga, vyhněte se tomuhle dílu obloukem. 40%

plakát

Hra smrti (1978) 

Stačí jeden článek na to, abych popsal neuvěřitelné neštěstí, které se Brucovi přihodilo po jeho smrti? Zřejmě ne a to nejsem ani super hardcore fanoušek, takže v této recenzi nepadnou nevybíravá slova. Bruce Lee tenhle projekt plánoval dlouhá léta. Základním konceptem bylo, že hlavní hrdina (on), vysloužilý mistr bojových umění, je donucen korejským gangem vyloupit tajemnou pagodu, která prý skrývá velké poklady. Vstupuje do věže a v každém patře na něj čeká mistr určitého bojového stylu, musí porazit všechny a vystoupat až na vrchol věže, aby získal poklad a zachránil svou rodinu, kterou Korejci drží jako rukojmí. Bruce chtěl tuhle myšlenku dotáhnout do konce a skutečně sehnal kvalitní bojovníky - Dana Inosanta, Whang Ing-Sika, mistra v hapkido Ji Han Jaeho (učitel Whang Ing-Sika) a Kareema Abdula-Jabara, který byl nejen nadšeným studentem Brucova Jeet Kude Do, ale hlavně byl opravdu "velký". Ten měl být finálním bossem a jeho stylem bylo právě Jeet Kune Do. Bruce však našel jeho achillovu patu, byl citlivý na prudké sluneční světlo. V závěru souboje měl Bruce rozseknout papírovou stěnu pagody a získat tak rozhodující výhodu. Bruce natočil asi čtyřicet minut materiálu (patnáct minut použitelných záběrů, které ve filmu uvidíte), včetně bitky s Jabarem, ale musel práci přerušit kvůli natáčení Enter the Dragon. Ke Game of Death už se nevrátil, protože nečekaně zemřel. A tady to celé mohlo skončit, z filmu by zbylo jen čtyřicet minut syrového materiálu, který by si fanoušci promítali na srazech. Komerce je ale svině, takže o pár let později se zrodil "fantastický" nápad Game of Death dokončit, rozuměj přidat jí vlastní příběh a roztáhnout ji na celovečerní délku. Úkol hodný boha vzal na svá bedra Robert Clouse, kterému všichni věřili snad proto, že Enter the Dragon byl tak dobrý film. Velká chyba. A nebyla zdaleka jediná. Jak dotočit film bez Bruce? Použijeme doubly! Tak se objevil Bruce Le a Bruce Li, kteří nejen že nebyli Brucovi vůbec (ale vůbec) podobní, ale navíc neuměli ani bojovat. Sammo Hung jako přizvaný choreograf se mohl snažit jak chtěl, ale nevytřískal z nich ani jednu podařenou kombinaci. Celé peklo ale nakonec má příběh (i když filmaři zcela ignorovali Brucovy poznámky, podle nichž šlo film dokončit v duchu již natočeného materiálu), i když to chtělo vzít obrázek Bruce, vystřihnout z něj tvář a přilepit jí doublům na obličej (to ve filmu opravdu je!), popř. spojovat naprosto nesouvisející záběry a ordinovat doublům velké tmavé brýle, popř. opatrné postoje v místech kam reflektory nesvítí. Ufff... Hlavním hrdinou filmu je slavný herec Billy Lo, kterého obtěžuje mafie. V první hodině filmu Billy dostává neustále přes hubu a navíc gangsteři zastrašují jeho dívku. Nezastaví je ani pár modřin, takže Billy pomalu (velice pomalu) dospěje k rozhodnutí, že půjde do té věže, kam ho pořád lákají a všechny tam vymasí. Původně mělo být v pagodě pět bojovníků, ale Bruce natočil je části tří soubojů, dotočen byl ještě souboj doubl vs. "jeden blbej přehrávající hollywoodskej herec" a pak je tu plešatý boss jako třešnička na dortu (Bruce se ho ani nedotkne, sám spadne ze střechy a stihne při tom zlikvidovat neónový nápis, tady se Sammo nečekaně blýsknul). Koukatelných by mělo být právě těch posledních dvacet minut, v nichž se Bruce objevil a rozdal si to (narážky si strčte za klobouk) s většinou svých žáků (Dan Inosanto, Kareem Abdul-Jabar). Problém je v tom, že z Brucovy strany nešlo o hotové scény, kdyby nezemřel, zřejmě by ještě dotočil pár záběrů, vylepšil nějaké detaily. Clouse v celém filmu pracuje se surovým materiálem, tu a tam si vypomůže záběrem z úplně jiného Brucova filmu, neštítí se použít ani záběry z Brucova pohřbu! Celé to vypadá hrozně amatérsky, např. ze záběru uvnitř místnosti se stříhá na záběr Bruce, který evidentně stojí někde na ulici apod. Není tedy divu, že i ona nezfalšovaná dvacetiminutovka (možná je to i míň) působí velice rozpačitým dojmem. Souboj na nunčaky s Danem Inosantem je solidní a odehrávat se v tomhle duchu celý film, možná bylo zaděláno na klasiku (takhle si budeme pamatovat jen typickou žlutočernou motorkářskou kombinézu), ale souboj s Kareemem těží jen z fyzických rozdílů mezi bojovníky. Kareem se možná u Bruce něco naučil, ale při svých 2.20 metrech neumí zvlášť kopy provést nijak fotogenicky, opět narážíme na nutnost určitých předpokladů, pokud film vysloveně nechcete vidět a nevíte o pozadí jeho přípravy, neukoukáte ani prvních deset minut. Tak MOC je tenhle film špatný a klidně ho nazvu urážkou Brucovy památky. Bylo by fajn vymazat kus historie, zapomenout, že tenhle film existuje a nechat na základě Leeových původních návrhů natočit remake. Je to nesplnitelný sen, dnes už je komercionalizace i hongkongské filmové branže natolik pokročilá, že víc jak dvě hvězdy do filmu nenacpete, navíc všichni bojovníci, kteří za něco stáli, už pokojně zestárli a vyklidili plátna mladším, bohužel už ne tak zručným. Game of Death není filmem v pravém slova smyslu a výsledek určitě neodpovídá Brucovým vizím, takže ve vašem vlastním zájmu vám radím, abyste ho z jeho filmografie nemilosrdně vyřadili a prostě ho ignorovali. Jenže vy se na něj stejně podíváte, protože lidi jsou od přírody zvědaví. Ale já vás varoval. Pamatujte má slova! Dvacku za souboj s Bobem Wallem (doubl) a Danem Inosantem (Bruce) a kvalitní hudební téma Johna Barryho (i když se opakuje do zemdlení). Na DVD od Hong Kong Legends je k dispozici 39 minutová verze, sestříhaná podle původních Brucových poznámek z dosud nezveřejněných záběrů, které Bey Logan vyhrabal v archivech Golden Harvest. Zjistíte, že původně mělo být všechno ÚPLNĚ jinak a ty tři bojové scény najednou v kontextu vyznívají o dost líp. Hned si uvědomíte, že kdyby to celé natočil Bruce, mohla to být klasika, souboj s Inosantem je v téhle verzi výborný, na napětí získá i duel s Kareemem, je to prostě "úplně jiné kafe", jestli máte šanci si tuhle verzi pustit, pak neváhejte. 20%

plakát

Hrdina (2002) 

Director's cut: Je skutečně jen pár filmů na které jsem se v životě těšil tak jako na Hero. Netrpělivé odpočítávání každé minuty se kterou jsem byl blíž premiéře, nezbedné hltání každé nové informace a třesoucí se ruce, když jsem ho konečně "měl"... Možná vám to připadá jako případ pro psychiatra, ale čínská ofenzíva vyvolaná úspěchem Tygra a Draka si nebrala servítky a rozhodla se kontrovat filmem, který všechny srazí na kolena. Největší rozpočet, nejlepší štáb, povolení natáčet kdekoli. To jsou slušná esa v rukávu a Zhang Yimou je zkusil využít do poslední kapky. Na nekonečném celuloidovém plátně tak začíná před divákem črtat příběh o prvním císaři Číny (Chen Daoming), o čtyřech bojovnících, kteří se rozhodnou připravit ho lstí o život, o různých podobách hrdinství, pravdy a lásky... v zářivých barvách způsobujících artové opojení pak vyniká netradiční způsob vyprávění, který z diváků doslova rve emoce a vede je podivuhodným bludištěm až k závěrečnému rozuzlení. Originální (pokud tedy pomineme např. Rashomona, který je vyprávěn podobně) stavba scénáře však zakrývá jeho temnou stránku, která nezapře komunistický podtext (je to patrné zvláště v závěrečné pointě), těžko říct jestli to byl záměr či tlak ze strany čínské vlády, nutno říct, že tento politický krok necitelné posunul poselství filmu trochu jinam než by bylo záhodno... Přenést se přes tuhle drobnou nerovnost by vám ale nemělo činit problémy, protože Hero nabízí ve svých devadesáti minutách takovou smršť vizuálních orgií až se vám z toho zamotají duhovky. Zhang Yimou svojí "uměleckou režii" dotahuje do extrému a z filmových scén dělá, za vydatné pomoci kamerového mága Chrise Doylea a pečlivé postprodukce, nádherné malby (souboj v listí, souboj na jezeře, úvodní souboj Nameless vs Sky), které bych si bez váhání nechal zarámovat. Díky relativně krátké délce má film i příjemný spád, protože mezi klíčové artefakty příběhu patří hlavně bojové scény, které nejsou jen bezcílným mácháním rukou a tvarovaného železa, právě v nich se vybarvují charaktery hrdinů (jejichž emoce jsou rafinovaně znázorněny barvou jejich oděvů, která se v průběhu filmu několikrát změní) a právě na ně, proč si to nepřiznat, jsme se těšili. Když totiž do filmu obsadíte hvězdy jako Jet Li, Donnie Yen, Maggie Cheung, Tony Leung chiu-Wai nebo Zhang Ziyi, automaticky se od vás očekává to nejlepší... Zhang Yimou to věděl, ale bojové scény nepoužil jako berličku, chytrými tahy dosáhl toho, že akční scény jsou rovnocenným partnerem dialogům a působí spíš jako mlčenlivé nápovědy. Jeden pohled, jeden pohyb, jedno máchnutí mečem... to vše dokáže prozradit víc než tisíc slov. To bylo možné zejména díky hereckým výkonům. Kromě Donnieho Yena (který má ve filmu spíš takové větší cameo a všeho všudy promluví dvě věty) se všichni herci předvedli v tom nejlepším světle. U ostřílených festivalových harcovníků jako Maggie Cheung a Tonyho Leunga, je to standardem, od Chen Daominga se také čekaly velké věci (a dá se říct, že svým způsobem všechny přehrál), ovšem Jet Li byl v minulosti považován spíš za bezduchou mlátičku béčkových akčních filmů. Hero je důkazem, že tomu tak není. Ale abychom akční scény jen tak nezakecali... Choreografie se chopilo relativně známé (v Hong Kongu) duo Ching Siu-Tung a Tung Wei (Siu-Tung dělal první půlku filmu, Tung Wei tu druhou. Dost nestandardní postup, ale zřejmě měl své opodstatnění). Jak už bylo řečeno, díky střízlivé stopáži je film ověšen bojovými scénami asi jako vánoční stromeček žárovkami. A tyhle žárovky svítí proklatě jasně, i když trochu ustupují mírně uměleckému nádechu, který jde čas od času až za hranice známého světa... Na straně jedné to akční scény posiluje (úvodní Nameless vs Sky) nebo je to dokonce posunuje do jiných sfér (bitva nad jezerem), ve většině případů to však bude těžkým zklamáním pro fanoušky hongkongských filmů, kteří čekali pětihvězdičkové hongkongské řeže. Tenhle druh akčních scén Hero nabízí v ještě menší formě než Tygr a Drak a nelze mu to vyčítat, protože to měl napsané už ve svém rodokmenu. Zhang Yimou není génius akce, je to víceméně artový režisér a tak se nemůžeme divit, že mezi chirurgicky přesnými zásahy, je tu víc místa pro dlouhé záběry detailů, zpomalené lety nad vodou i souší (ano, pokud jste se smáli u Tygra a Draka, tentokrát se zasmějete taky) a souboje jsou hlavně relativně krátké, pokud se jim povede vyjádřit co režisér potřebuje, není již důvod pokračovat. Střih a jede se dál. I přes drobné výtky ale Hero naplnil mé očekávání beze zbytku. Vizuálně nádherný epos natlučený do devadesáti minut plných kouzelného příběhu, originálních akčních scén a velkých činů, které jsou hodny jen hrdinů. Hero vás na chvíli unese do filmového nebe a nechá vás vznášet se ve vlastních představách a možná, kdyby nebylo těch pár chybiček, byste díky Hero totálně uletěli... Takhle se ještě dokážete vrátit zpátky na Zem a prohlásit "All under heaven". 100%