m4xp4yn3

Škoda že je perfektní první třetina (nadčasové a sofistikované vyprávění obrazem, práce s biblickými texty, budování zápletky, svižné tempo) narušena mechanicky lineárním druhým dějstvím (děti prchají). Závěrečný akt je opět ve stylu úvodního, ale vyprávění už nekypí nápaditostí. Zjevně je to důsledek boje progresivního režiséra se studiem, které vyžadovalo návratnost. Mnoho komentářů vyzdvihuje ústřední výkon R. Mitchuma. K tomu se nepřipojím - kdykoliv opustil základní záporácký rejstřík, jeho představení postrádalo nuance a věrohodnost. Třeba když se pod schody snažil hrát beránka, směšně přehrával a tónem naprosto minul náladu scény.

Cronenberg skloubil výrazovou úspornost (automobily, denní doba, sex) a obsahovou bohatost (roviny psychologické, filosofické, zachycení ducha své doby..), aniž by mu vyšlo pouhé stylistické cvičení nebo nafoukaná póza. Film drží pohromadě posedlost svým námětem, divák má pořád nad čím přemýšlet, podněty dostává po hrstech. Snad jen pokud jste si přišli pro příběh, tak ten spíš nedostanete. Je mimochodem zajímavé si dohledat dobovou kritiku - na srovnání hodnocení Crashe tehdy a nyní je dobře patrný posun ve posuzování přijatelného a šokujícího.

V reakci na xxmartinxx: Myslím že i ty celou věc hodnotíš mega citlivě a bez potřebného odstupu. Ale asi to jinak nejde. LCK věděl že při vydání nové hodinky nemůže vyhrát. Dosavadní publikum bude nést nelibě to, že si ho dočasně přivlastnili doposud k němu lhostejní right-wingers, že se stane pasivním objektem současných kulturních válek. (Je už asi jedno, že by se tento segment populace zděsil, kdyby zapnul mozek a seznámil se s dosavadním dílem a postoji LCK, které by jim nutně musely jít proti srsti, protože jsou nuancované a vesměs velice liberální) Šel jedinou možnou cestou - tón nového materiálu nepřizpůsoboval situaci ve které se ocitl. (Což je mj. i důvod mého nižšího hodnocení - čekal jsem silnější katarzi). Svojí kauzu mezi ostatní témata včlenil organicky, bez hořkosti. Možná příliš opatrně. Naše reakce např. na bit, ve kterém glosuje slovo "retarded" zasluhuje pozornost. Dříve bychom mu za totéž spíše zatleskali, dnes si říkáme "aha, takže CK teď obsluhuje publikum, kterým jakožto librál pohrdám?" Tady bacha. Tyhle úvahy jsou už jen našimi projekcemi. Přitom se bavíme o bitu, který v kontextu tvorby LCK svým politickým nábojem nijak nevybočuje. Chceme teď po komicích návodnost a jednoznačnost? Come on. Takový Dave Chappelle je vůči sjw daleko tvrdší, ale od liberálů si vysloužil Mark Twain prize. A ještě k údajné proměně publika: byl jsem na vystoupení LCK v Bratislavě. Čekal jsem že na něj teď budou chodit borcí v mikinách Thor Steinar, tak taky vytahuju bombra, abych zapadnul. Jaké překvapení, když se ve foyer defiloval ten samý mix hipstrů, socek z humanitních věd, kancelářských normies, expatů a metalistů jako před čtyřmi lety v Praze. Mažu rychle do H&Mka pro civilnější úbor. Za Sincerely dávám tři hvězdy, tenhle stand-up je dobrý, ale krotčí (2. st. od "krotký") a méně vydatný než posledně.

Tak dlouho jsem se s titulem Abigail’s Party setkával ve výčtech nejvlivnějších děl různých režisérů, až jsem se konečně odhodlal ke zhlédnutí. A úplně chápu to nadšení. Postupně se rozvíjející scéna má pravidelný rytmus, každé prázdné plácnutí mění dynamiku večera a posouvá situaci. Z dnešního pohledu sice přepálené herectví trochu vadí, ale berme v potaz že hra byla kalibrována pro sledování na malé zrnité obrazovce v 70-tých letech, ne pro dnešní HD monitory. Pak se ještě můžeme ptát po originalitě, přeci jen her s totožným syžetem vzniklo víc (Kdo se bojí Virginie Woolfové, God of Carnage). Dva páry, zahrnujíc stydlivou prostší ženu, hlučnou panovačnou ženu, vznětlivého muže a tichého muže potlačujícího emoce, večerní návštěva, při níž děj posouvá hlavně alkohol. Abigail’s Party tuhle formulku naplnilo nejlépe, vše se odvíjí přirozeně, nenuceně. Na rozdíl od Virginie Woolfové je navíc radikálnější a hutnější, místo obecného odkrývání pokrytectví vychází z premisy že mezilidská komunikace je sama o sobě peklem, ve kterém se nedá vyhrát ani remizovat.

Jen krátce o hovně. Na těchhle drobnostech poznáme proč Rumuni v posledních letech vládnou evropské kinematografii. Hollywood by akt sebrání hovna po psovi použil jedině jako záminku pro vtip nebo vyhrocení situace. Západní Evropa by se tomuto motivu úplně vyhnula, nanejvýš by jej nějak estetizovala (hovno by ale bylo mimo záběr). Rumuni v současné době prostě natočí zvednutí hovna, v rámci širšího celku, bez detailu, v záběru se děje plno dalších věcí. Přitom nám to říká o postavě mnoho, ovšem bez únavné filmařské okázalosti. III Závěr filmu je podobným nepopulistickým způsobem radikální. Bylo nám řečeno vše podstatné, dovyprávěním příběhu bychom se jen zbytečně rozptylovali.

Uf. Bezhlavá žena je rozhodně film, ve kterém lze vidět masterpiece, pokud budete chtít. Záminek k tomuto označení nám dává hned od začátku dost. Vypráví se formou, kamerou, tempem, mdlou a dusivou atmosférou, drobnokresbou tváře hlavní hrdinky. Co ale naplat, když mě film neoslovil spontánně něčím dalším než ústřední myšlenkou, kterou nejpozději od poloviny už není kam rozvíjet. Martel si hlasitě řekla o festivalové uznání, natočila dobrý film, ale zůstal jsem nedotčen. Možná i proto, že téma odcizení bylo prozkoumáno a vymačkáno v šedesátých letech, a já nevím nakolik ještě potřebujeme sledovat filmy, ve kterých postavy ustaraně koukají do prázdna a dávají na odiv svojí neschopnost komunikovat.

Tohle nebylo nutné. Poté, co AV komplexně, poutavě a empaticky uchopila fenomén "sběračství" v Gleaners and I, Faces Places je jen o tom, jak se dva kosmopolitní hipstři jezdí dívat na lidi na vesnicích a maloměstech, s tím nechutným blahosklonným výrazem, jako na zvířata v zoo. Ukazují nám nahodilé věci, které ve výsledku o ničem nevypovídají. "Vy řežete kozám rohy?" "Oui, ale jim to neva" "Ale tadyta pani neřeže kozám rohy" Celé je to o narcisismu tvůrců, sorry. Jean-Luc Godard to prohlédl včas.

Robustní masterpiece s hlubokým zásahem, který nepotřebuje skutečnost přibarvovat, nafukovat a ohýbat tak, aby seděla autorově vizi.

Co to dopíči bylo a proč jsem to viděl? První cca třetinu mě bavil Sandlerův přízvuk a celkově důraz na detail a estetiku v té vší hlučné prázdnotě (některé scénografické kompozice jsou ambiciózní), pak už mozek vypnul, rezignoval na to že by to mohlo začít o něčem být, a tiše doufal ať film alespoň trochu přeladí notu. Nic se nestalo. Uncut Gems jsou naprosto o ničem. Přesně ten druh filmu, při kterém doufám, že západní svět dostane nějakou pořádnou facku a přestane generovat takovýhle bulšit. Samotná existence podobných výplachů svědčí o tom že přichází pokročilá fáze dekadence pozdního kapitalismu.

Toni Erdmann meets Big Lebowski meets východoevropská tragika. Minimum přehmatů, prakticky dokonalý film. Dlouho jsem neviděl filmaře tak přesně trefit všechny cíle.