m4xp4yn3

Legenda pornoprůmyslu se otevřela a pustila nás do hloubi své duše. Jen škoda že je té hloubky tak po kolena. Obroti běžným "behind the scenes" toho tento dokument nabízí jen málo, a spíše jednotlivosti, než že by skládal nějak zajímavý obraz. Nejzajímavější postavou je tak Kelly Stafford, která jediná je schopná nějaké celistvé úvahy. Většina filmu je jednorozměrnou ilustrací, která bez větší invence dokumentuje Siffrediho charisma a pracovní náplň. Na film o pornu je to neúplné.

Zabití má mnoho charakteristik velkých a zásadních eposů, na rozdíl od těch opravdových ovšem funguje jen na základní, formální úrovni. Nekoná se tu žádná vrstevnatost a hloubka, komplexní vhled do doby. Na každé podzápletce, na každé neprokreslené vedlejší postavě je znát mohutné stříhání, kdy se ambiciózní projekt smrskává na ústřední tenzi mezi Fordem a Jamesem. Tato linie je zpracovaná přesvědčivě, byť na artově se tvářící film příliš polopaticky - jde vlastně o mechanické převyprávění bez jakéhokoliv autorského subjektivního vkladu (to nemusí být nutně špatně, chápu). Pětihvězdičkovým hodnotitelům bych řekl jen toliko že byli podvedeni dílem budícím pouhé zdání hloubky a velikosti. Porovnejte s "There will be blood" a zkuste ohodnotit znovu.

Jako film za tři, jako zaznamený úsek historie za čtyři. Trochu mi vadilo, že mi tam nic nevadilo (sic). Prostě jsem to odkoukal, pak byly titulky a pak jsem šeů dělat něco jiného. Na právě zhlédnutý film jsem ale nemyslel.

V žánru "kronika rodiny/panství/vesnice" stavím Bílou stuhu úplně nejvýš, i nad Bergmanův opus Fanny a Alexandr. Hanekeho rukopis je typicky soustředěný, hutný, nikdy nepřeroste v manýrismus. Každá scéna umocňuje tu předchozí, zároveň připravuje půdu pro další. Dohromady tvoří vrstevnatý obraz, ze kterého nic nepřečnívá. Dokonale přesné, ale ne studené.

Esence dobré české filmařiny. Tvůrčí síla autorky v nejsilnějších letech, česká schopnost vařit z omezených ingrediencí vedoucí k tříbení filmového jazyka, zároveň univerzální nesmrtelné téma a světové ambice. Stejně jako Sedmikrásky působí Ovoce svěže i po půl století. Zároveň slouží jako doklad doby, následnující filmy už chtě nechtě odrážely a tematizovaly normalizační zatuchlost. (I s tím se ale Chytilová dokázala chytře umělecky vypořádat.)

Pro mě nezaslouženě kritizovaný film. Vytýká se mu z různých stran přílišná chladnost i vřelost. Přitom jde v Hanekeho díle o důležitý krok vpřed. Pořád je to on, pozorovatel neuhýbající pohledem při scénách, kterých se ostatní filmaři bojí, jen nyní neukazuje morbidnost patologických excesů (v minulosti např. vražda "ze zvědavosti", šmíráctví, rodinná sebevražda nebo (sebe)destruktivní počínání učitelky klavíru). V Amour sledujeme brutalitu života ve své přirozeně plynoucí podobě. Haneke se nám snad poprvé prezentuje jako autor nejen chápající, ale i cítící. Když portrét lásky, tak takhle - nemilosrdně real a jdoucí až na konec!

Není to film, je to ilustrace románu. Má to Scorseseho dynamiku a spád, ale neustálý mechanický příval událostí začíná být místy únavný, byť se tu a tam snaží o stylistické koření. Celé to ovšem dává smysl, tvůrci balancují na hraně kýče "dobrého hocha z favelly" a analytického přístupu, díky kterému se dotkli i podstaty zobrazeného násilí.

Přesné vystižení podstaty procházení peklem - zlo, kterému šlo předejít, případně se dalo kdykoli snadno zastavit, přetrvává, protože chybí vůle smysluplně komunikovat. Dramaturgicky slabší, obsahově ovšem hutné.

Hollywood at it’s most Hollywood. Čistá ideologie. Muzikály portrétují realitu v extrémně zaokrouhlené podobě, při hledání nejnižšího společného jmenovatele jdou opravdu nízko. Úvodní scéna - lidé všech tvarů a barev muzikálují v dálniční zácpě. Kteří z nich se pak stanou hrdiny filmu? Tadá - dva líbezní bělásci. Pak už si jen odškrtáváme jednotlivá klišé, kdy hádáme, kterou ze stokrát prošlapaných cestiček se film vydá. LLL v zásadě nikdy ničím nepřekvapí. Celé je to lobotomické a instantní, ale dobře vysoustružené a snadno se to konzumuje. Celý spektákl není přepálený, těšila mě ta oldschool civilnost, žádnou z postav jsem neměl chuť praštit, Emma Stone byla vlastně výborná. Ale pořád jsem naivně čekal na jakékoliv podvratné vybočení z žánrových konvencí, neposlušnost, cokoliv, čím by si mě film získal na svoji stranu.

Šíleně nabouchané, film má dvě a půl hodiny a ani na okamžik nezvolní. Režisér v rychlém sledu seká scénu za scénou, každá přináší novou situaci, někdy nové postavy, a pokaždé jinou dynamiku mezi zúčastněnými. Nezdržuje se expozicí. Dá se namítnout, že Wajda přenesl hektičnost událostí na diváka - a asi i jo, rozhodně jsem se cítil být uprostřed dění - ale měl jsem problém to usledovat. Jinak je vše na úrovni Člověka z mramoru, jen to už tolik nefunguje jako film.