marvan

Přepadení - Allah Akhbar všechno zbabral (Recenze)

Lourdy - 10 deka zázraků, prosím zabalit (Recenze)

Dluh - nelze vkročit dvakrát do stejné řeky (Recenze)

Lovci hlav - hlavně neztrácet hlavu (Recenze)

Rodina je základ státu – a Robert Sedláček je základ české kinematografie (Recenze)

Midnight in Paris (2011) (Recenze)

TOP 10:
1. Strom života
2. Drive
3. Odnikud někam
4. Melancholia
5. Rodina je základ státu
6. Moneyball
7. Černá labuť
8. Jana Eyerová
9. Drei
10. Turínský kůň

Nejlepší český film roku: Rodina je základ státu

Nejlepší animovaný film roku: Tintinova dobrodružství

Nejoblíbenější soundtrack roku: Drive

Nejoblíbenější filmová scéna roku: geneze vesmíru ve Stromu života

Nejoblíbenější filmová postava roku: Magneto (Michael Fassbender, X-Men: První třída)

Film roku 2011, který nikdy neměl být stvořen: Norské dřevo

V roce 2012 se těším na: Stud, Nebezpečná metoda, Děti moje

Jaký byl filmový rok 2011::

   Česká filmová distribuce nabízí především americkou produkci, která letos až na pár výjimek stagnovala. Studia se ve snaze získat zpět nemalé investice brání inovacím a sází na jistoty, jako jsou pokračování úspěšných filmů, knižní adaptace, retro návraty do 80. let a adaptace známých komiksů.

   Letos byla ukončena 2. částí filmu Harry Potter a Relikvie smrti série o premiantovi z Bradavic a už v této chvíli se většina recenzentů shoduje, že tento úspěšný marketingový produkt nemá šanci stát se podobně kultovní záležitostí jako Hvězdné války nebo Pán prstenů. Ještě menší životnost je předpovídána filmové obdobě noční můry zvané Twilight sága, která poslední film Rozbřesk po vzoru Harryho Pottera rozdělila na dvě půlky a letos nabídla jeho první část. Méně náročná část ženského (či spíše dívčího) publika opět obdržela svou porci emocionálního porna.

   Obě série spadají rovněž do kategorie knižních adaptací, stejně jako milostná romance Jeden den, natočená podle bestselleru britského autora Davida Nichollse. Na této adaptaci je pozoruhodné především to, že vznikla v produkci nakladatelství Random House. Bude zajímavé do budoucna sledovat, zda půjde o ojedinělý případ, nebo se z něj stane precedens a rovněž další nakladatelství se odhodlají k vlastním adaptacím svých úspěšných titulů.

   Předloňská filmová retro vlna zhlížející se v estetice 80. let se přelila i do roku 2011, ale jak tvůrcům, tak i divákům přinesla převážně zklamání. Snad nejoriginálnějším způsobem ji zúročil film Drive, který se chytře vyhnul prvoplánovému fetišizmu bezstarostného konzumu (Rychle a zběsile 5) a nabídl rafinovaný mix akce a kontemplativního vytržení, umocněného extatickým disco soundtrackem.

   Největším zklamáním byly letos adaptace komiksů. Zklamání zažili nejprve diváci a následně producenti marně vyhlížející zisky donedávna tak vydělečného odvětví filmové branže. Komiksoidní Sucker Punch, Zelený sršeň nebo Kovbojové a vetřelci lze označit bez dalšího rozebírání za propadáky. Thor byl přijat spíš jako slušně odvedená práce a X-Men: První třída sice vzkřísil sérii o mutantech po smrtelné ráně zasazené filmovým kazisvětem Brettem Ratnerem a Gavinem Hoodem, ale ani zdaleka nedosáhl kvalit prvních dvou filmů Bryana Singera.

   Co se naopak loni povedlo, kromě v žebříčku uvedených filmů, bylo několik pozoruhodných snímků spadajících do žánru sci-fi. Jednak další zdařilá adaptace románu nejslavnějšího píšícího paranoika Philipa K. Dicka Správci osudu, řešící otázku nakolik jsme pány vlastního osudu. Dále Vyměřený čas, zřejmě nejpodvratnější úvaha, jaká se letos objevila v mainstreamové produkci a která by svými teoriemi o sociální nerovnosti jistě potěšila německého fousáče Karla Marxe. Jen o ten zmíněný fous méně podvratná byla myšlenka filmu Vyvolený, drze zpochybňující obecný přístup dogmaticky démonizující drogy. Pro změnu pozoruhodnou formální invenci předvedlo nízkorozpočtové sci-fi Zdrojový kód, postavené na mnohokrát zpracované myšlence časové smyčky. Kamil Fila prohlásil o loňském filmovém ročníku, že byl slabý mainstreamovou produkcí, zato silný, co se týče filmů tzv. uměleckých. Já bych jen doplnil, že i to málo zajímavého, co mainstream respektive žánrový film přinesl, vzniklo skloubením žánrových pravidel a na mainstream nezvykle dospělých úvah.

   Největší ohlas, ať už ten příznivý nebo naopak odmítavý, vyvolal poslední snímek filmového filosofa Terrence Malicka Strom života. Důvod rozporuplného ohlasu vidím především v otevřeném přístupu k otázce víry v Boha. Malickova přímočarost v přístupu k tématu vedla u některých recenzentů k nepochopení a záměně za prostoduchost. Poctivec Malick se při hledání ztracené víry vrací až ke stvoření vesmíru a ve fascinující vývojové genezi, která následuje, popírá současně převládající darwinismus a předkládá svou verzi hybatele dějin: nikoli síla, ale soucit.

   Českému filmu věnuji jen pár řádek, protože jej dlouhodobě ignoruji. Loňský rok přesto naznačuje, že v českém filmu nastává zatím méně znatelný, zato zásadní posun. Vzniklo hned několik filmů, které nepůsobí jako zpráva z paralelního světa, kterým se daří ve větší či menší míře sdělit něco podstatného o české společnosti, aniž by z toho vyšla pseudoumělecká chcípácká póza nebo podbízivé „človíčkování“: Poupata, 80 dopisů, Nic proti ničemu (s výhradami) a Rodina je základ státu. Posledně jmenovaný film dokonce přináší jasně vyjádřený morální postoj, což je v české filmové branži i společnosti věc nevídaná.

   Pokud shrnu své filmové zážitky z loňského roku, musím vyjádřit své zklamání nad běžnou distribucí. Přesto to byl pro mě z hlediska filmu rok nadmíru obohacující, ovšem pro ty zásadní filmové zážitky jsem letos musel zamířit na festivaly. To by už ovšem byl úplně jiný článek.

Soutěžní sekce pro většinu návštěvníků festivalu nemá žádný velký význam, většina z nich sem přijíždí za filmy objevené jinými festivaly. Přesto je to právě soutěžní sekce s účastí reprezentativních děl, co zakládá prestiž festivalu. Pokusím se nyní v krátkosti rekapitulovat dojmy z jednotlivých snímků:

1) Prázdniny u moře: v tomto případě se nemůžu zbavit dojmu, že forma beze slov je příběhu na obtíž, že je snímek němý jen proto, aby vypadal zajímavě.

2) Neměj strach: výborný snímek, jediné co mi vadí je, že je to snímek didaktický a filmové médium má zde služebnou roli vůči zobrazovanému tématu.

3) Restaurátor: s odstupem času si říkám, jestli jsem při hodnocení snímku nebyl příliš přísný, ale z mnoha důvodů film i nadále vnímám jako do sebe uzavřený svět, kde se bez vztahu k okolnímu světu pěstuje filmové uměníčko.

4) Neviditelná: film který neurazí, ale zároveň přináší stokrát viděné, zrecyklované bez jakékoli další přidané hodnoty.

5) Spoluautor: z debutu Martina Donovana vyzařují peníze, profesionalita a ambice.

6) Potomek knížat: vzhledem k tomu, že Polsko produkuje spoustu kvalitních snímků je s podivem, kde se vzala v soutěžní sekci tahle nepovedená nápodoba filmů nové vlny.

7) Malý klenot: zcela zapomenutelný snímek o finančním skandálu, který patří do televize mimo hlavní vysílací čas.

8) Cigán: návrat Martina Šulíka, který se tváří jako realistické drama, přestože tomu tak není.

9) Lollipop Monster: podbízivá emo story, která působí tím hloupěji, čím víc se snaží šokovat.

10) Romeo 11: kanadský Rain Man pro artová kina spoléhá především na svého handicapovaného hrdinu.

11) Pokoj 304: koláž několika lidských osudů, která působí jako vycucaná z prstu

12) Beduín: to nejlepší nakonec. Tvůrci pečlivým řemeslem a se zaujetím pro téma rozvíjí příběh o problematickém náhradním mateřství, který se v závěru přetavuje ve výpověď o obecných hodnotách lidského života a hrdinčino prozření v závěru by jistě udělalo radost účastníkům panelu Spiritualita ve filmu.

Asi není potřeba dodávat, že toto je můj tajný (a tímto odtajněný) favorit a tip na celkového vítěze soutěže. Vzhledem k tomu, že poroty málokdy rozhodují zcela nezaujatě, ale své místo zde mají i další kalkulace, má Beduín šanci na úspěch ještě z jednoho důvodu.

MFF Karlovy Vary je ve srovnání s ostatními evropskými festivaly tak trochu ušmudlaným nevlastním bratrem a nejlepším způsobem jak zaujmout důstojnou pozici mezi áčkovými festivaly je plnit specifickou funkci. Proto se snaží festival profilovat jako prostředník mezi východoevropskou a západoevropskou kinematografií a vítězství ruského filmu by tuto image určitě posílilo. Uvidíme.

Igor Voloshin charakterizoval svůj nový snímek Beduín jako "umělecký dokument". Tvrzení tvůrců, že je zaujalo téma filmu, je celkem standardní fráze, ale tentokrát jsem jej režisérovi i hercům věřil. Více než o filmu se na tiskovce debatovalo o leukémii, náhradním mateřství a špatném sociálním postavení svobodných matek v Rusku.

Igor Voloshin se na film dlouho připravoval studiem pozadí léčby leukemie jak po odborné stránce, tak pročítáním různých blogů. Námět filmu byl jednoduchý: žena, která přistoupí na roli náhradní matky a odnosí dítě pro někoho jiného, poté začal domýšlet motivaci postav. Už od začátku přípravy scénáře byla zapojena do projektu i představitelka hlavní role Olga Simonová, která se díky tomu se svou postavou dokonale sžila.

Film fascinuje propojením dvou odlišných světů, západního světa moderních technologií a primitivního světa beduínů, který v závěru navštívila hrdinka, aby se zde v Jordánské poušti po své strastiplné cestě, slovy režiséra, "dotkla věčnosti".

foto: Caym

Dnes odpoledne proběhla tiskovka k filmu Cigán režiséra a producenta Martina Šulíka. Společně s režisérem dorazili i představitelé hlavních rolí s několika dalšími herci a se spoluproducentem Rudolfem Biermanem. Natáčelo se v romské osadě za účasti neherců, podle slov Martina Šulíka chtěli tvůrci "natočit film o našich romech, protože jsme si uvědomili, že o nich nic nevíme". Samotný režisér považuje Cigána za svůj nejosobnější film.

Tímto filmem se Martin Šulík vrátil po šesti letech k filmové režii, jeho předcházejícím snímkem byl Sluneční stát. O autorovu novinku byl ze strany novinářů nevídaný zájem, na novinářské projekci v Kongresovém sále byl jindy poloprázdný sál obsazený do posledního místa.

Tiskovka Neviditelné byla pro mě poněkud deprimující zkušenost. Samotný film byl promítnut pro novináře dopoledne v Kongresovém sále a odpoledne dorazil režisér filmu spolu s producentem a představitelkou hlavní role. Oč profesionálnější bylo vystupování filmové delegace, o to rozpačitěji působilo vystupování přítomných novinářů. Těžko říct, zda někteří z nich ještě nestačili zpracovat čerstvé dojmy, ale dotazy které padaly byly na úrovni studentíků. Snad jen díky moderátoru tiskovky, který obratně dotazy přeformuloval, neskončila tiskovka jako fiasko.

V hotelu Pupp odpoledne proběhl již čtvrtý panel Spolupráce s Hollywoodem moderovaný Tomášem Baldýnským. Účastníky panelu byli producenti Nick Wechsler a Jay Cohen, hollywoodský právník Karl Austen a objevitelka mnoha filmových talentů Melinda Jason, kteří spolu diskutovali o tom, co je potřeba, aby začínající tvůrce prorazil v Hollywoodu. Hned v úvodu padla jednoduchá odpověď: není důležité, aby režisér měl za sebou celovečerní film, důležité je prokázat talent. Jako ukázka, že talent lze rozpoznat i na malých věcech, bylo promítnuto krátké video neznámého jihoamerického tvůrce, který se objevil na youtube. Bohužel jsem panel nakonec absolvoval jen zčásti, sledovat diskuzi v americké angličtině z úplně posledních pozic bylo neúnosné.

Na tiskovku filmu Neviditelná dorazil spolu s režisérem Christianem Schwochowem producent filmu Jochen Leube a okouzlující představitelka hlavní role, Stine Fischer Christiansen. Pro její obsazení do hlavní role se režisér rozhodl poté, co ji viděl ve filmu Susanne Bierové Po svatbě. Vzhledem k tomu, že ve filmu figurují postavy studentů herectví, navštívil několik obdobných škol v Rakousku a Německu a část rolí obsadil začínajícími adepty herectví.

Prvním impulsem pro napsání scénaře byla pro režiséra, který je současně spoluautorem scénáře, představa mladé herečky, která se vrací domů z divadla a chce si vzít život. Tento prvotní nápad posléze rozpracoval se svou matkou během pěti let do podoby scénáře celovečerního filmu. Hlavním motivem se pro něj stala jeho vlastní zkušenost režiséra, kdy při své práci potkal mnoho talentovaných herců, kteří nedokázali oddělit svou uměleckou činnost od osobního života a skončili ve stavu emočního vyhoření.

Film Neviditelná sleduje osudy debutující divadelní herečky, která ve snaze dát své práci co nejvíc pokračuje ve své roli i v osobním životě, poháněná ctižádostivým režisérem. Představitelka filmové role Stine F. Chrisitiansen na dotaz zda i ona prošla obdobnou zkušeností odpověděla, že ona si svou hranici mezi životem a uměním naštěstí dokázala stanovit a do svých rolí nevkládá vlastní emoce.

foto: Caym

Dnes v 15.30 odstartovala uvedením filmu 32. srpen na Zemi pocta Denisi Villeneueveovi za účasti samotného autora. Introvertní kanadský režisér přišel se zasmušilým výrazem, který kontrastoval s jeho uvolněným vystupováním. Villeneueve je hyperkritický k vlastním filmům a určitě bude stát za to navštívit jeho zítřejší MasterClass (bohužel pro mě se kryje s panelem Spolupráce s Hollywoodem), kde se bude o jeho filmech hovořit podstatně erudovaněji než v rámci dotazů po skončení filmu. Odpoledne ještě proběhlo stejným způsobem promítání Maelströmu, a tak je zmapováno první období autorovy tvorby, po kterém následovala osmiletá odmlka vyplněná studiem filmové režie.

S odstupem let, prohlásil autor, nachází na svých prvních dvou filmech zásadní nedostatky. Ve Varech se prý cítí, jako by byl nahý, když je po dlouhém období konfrontován se svými staršími snímky, které souhrnně označil jako snímky "neukotvené v realitě". Posteskl si, že zatímco na špatné věci v životě se dá zapomenout, špatné filmy má režisér už navždy zapsány ve filmografii. Má prý pocit, že tyto filmy vyjadřují něco jiného, než jimi chtěl původně říct. Obzvlášť kritický byl ke snímku Maelström, dle jeho slov "špatný film, který byl úspěšný". I z toho důvodu je prý překvapen a nesvůj, že se festival rozhodl uvést jeho poctu.

Navzdory Villeneueveovu sypání si popele na hlavu, patřily jeho snímky k těm nejlépe přijímaným. Ze strany festivalu jde jednoznačně o správnou volbu nejen kvůli výborným snímkům, ale i kvůli jejich tvůrci, který dokáže o svých filmech poutavě mluvit a vyzařuje z něj tvůrčí entuziazmus.

První den ve Varech byl natolik frustrující, že si ani nezaslouží samostatný zápis. Od ubytovny jsem dostal nově udělané klíče, které nepasovaly do zámku, novinářská akreditace nebyla připravena, protože se někde zatoulala moje fotka a když jsem po všech průtazích stanul u pokladen, byly už lístky rozebrány kolegy, kteří dostali fungující klíče a akreditace bez čekání. Před depresí mě zachránil drink v Jameson Loungi. A tak začnu rovnou dnem druhým.

Počínaje sobotou se v Kongresovém sále v rámci projekcí pro novináře promítají každé dopoledne vždy dva snímky z hlavní soutěže, vybrány jsou tak, že odpoledne na ně navazují tiskovky s jejich tvůrci. Novinářské projekce se samozřejmě nedají srovnávat s těmi pro veřejnost, sál je poloprázdný, netleská se a schází tu našlapaná atmosféra promítání pro veřejnost. Je to tak trochu onanie, pro kouzlo a atmosféru je nutné vydat se mezi lidi. Odpoledne také odstartovala pocta Denisi Villeneueveovi s autorovou osobní účastí, která si ovšem zaslouží vlastní zápis.

I letos se uskuteční hra Ztraceno ve Varech, při níž budou hledat účastníci podle indícií Festivalového deníku ztracené věci festivalových hvězd. Obvykle se obdobných dětinských povyražení neúčastním, tentokrát ale možná odložím svou důstojnost stranou a pokusím se najít ztracený MacBook Johna Malkoviche. I když, pravda, ten se tak úplně neztratil, ale byl odcizen a nikoli ve Varech, ale  na nedávném Pražském jaru. Tak mě napadá, že pokud by pořadatelé změnili náplň hry na Ukradeno ve Varech, hra by možná dostala mnohem větší spád.

Od prvních zpráv o titulech festivalu jsem si dělal pečlivé poznámky, které z nich chci vidět, po zveřejnění celkového programu jsem se najednou začal v záplavě všech těch lákadel ztrácet. Hrozícímu chaosu jsem se nakonec rozhodl čelit koncepčně: kromě plánovaných retrospektiv Fullera a Villeneuvea mám v plánu absolvovat celou Soutěžní sekci a mezitím vyzobat několik nezbytných perliček pro zpestření: Strom života (nový film Terrence Malicka je prostě povinnost), Generation P (jak asi dopadne adaptace nezfilmovatelného románu?), Rozchod Nadera a Simin (předchází ho ta nejlepší pověst), Win win (předchozí McCarthyho The Visitor je mou malou filmovou událostí), Jana Eyrová (v každém z nás je alespoň latentně kus romantika). S podrobným osobním programem v ruce cítím úlevu, je to jako v  životě - nejdůležitější je ujasnit si, co chci. Teď už se opravdu můžu začít těšit.

MFF Karlovy Vary nejsou jen filmové projekce, ale také spousta doprovodných akcí, které vás spolehlivě proberou z letargie způsobené nestřídmou konzumací filmů. I letos se můžeme těšit na panel Spolupráce s Hollywoodem, celkem již čtvrtý v pořadí a opět moderovaný Tomášem Baldýnským.

Diskutovat se bude o tom, jakým způsobem může nadějný režisér nebo scénárista prorazit v Hollywoodu, jak získá pozornost a dostane se k těm správným lidem. O své zkušenosti se s Vámi tentokrát podělí například producenti Nick Wechsler (např. Sex, lži a video, Hráč, Cesta) a Jay Cohen nebo hollywoodský právník Karl Austen.

Panel proběhne v neděli od 14:00 do 16:00 hodin v Grandhotelu Pupp a je přístupný i věřejnosti. Zájemci by si měli pospíšit a včas si rezervovat místo (nejpozději do 30.6.), kapacita sálu je omezená a zájem bude určitě velký.

...v pondělí během 20ti minut. Pozitivní na této zprávě je fakt, že letošní festival se těší stejně velkému zájmu jako ty předchozí, méně pozitivní je představa každodenní ranní fronty na zbývajících 90% lístků, které nás ani letos neminou.

Loňská festivalová událost, film Červené střevíčky Michaela Powella a Emerica Pressburgera, uvedené v rámci retrospektivy autorů, působil i přes věkový deficit mezi současnými snímky zcela suverénně.

Letos mě z festivalového programu láká především retrospektiva Samuela Fullera. Podle mé zkušenosti možnost vidět během několika dní průřez tvorbou jednoho autora přináší mnohem výraznější zážitek, než nahodilé návštěvy různých festivalových snímků.

Z dalších retrospektiv festivalu bude určitě stát za to pocta Denisi Villeneuveovi, kterou přijede režisér uvést osobně. Jeho poslední film Incendies (2010) byl nominován na Oskara, předchozí introspektivní rekonstrukci masakru na montrealské škole, nazvanou Polytechnique (2009) jsme mohli obdivovat na Febiofestu v loňském roce. Ani na MFFKV není úplným nováčkem, v roce 2001 festival uvedl Villeneuveův film Maelström (2000).

.... tvrdí hlavní hrdina románu Viktora Pelevina Generation P, copywriter, který napíše reklamní spot i Ježíši Kristu. Kniha má dnes kultovní status a jsem zvědavý, jakým způsobem ho režisér Viktor Ginzburg natočil, obzvlášť, když se jedná o jeho hraný debut. V očekávání filmového přepisu jsem lehce skeptický, protože kouzlo knižní podoby hrdinových komických reklamních scénářů nelze obrazem jednoduše tlumočit. Na druhou stranu se nemůžu dočkat, až uvidím filmovou podobu obzvlášť vtipného spotu pro samotného Krista :)

http://martinvanek.blog.idnes.cz/