Petrushka5

Výkřiky, hudba a pohlcující atmosféra. Nelze odolat, nelze popsat. Každý spatří něco jiného, každého strhne jiný okamžik. Jen jsem zírala, neschopna uhnout pohledem, běhal mi mráz po zádech. Vidět jednou nestačí! Ta zeď! Chci ji zbořit, nechrání, ale zraňuje, slova neobsaháhnou všechno, nedokážou vyjádřit drásající pocity, které ve mě film zanechal.

Dokonalost. Ironie, smutek, úpadek všeho a všech. Úryvky z knihy: Všichni se domnívají, že bojují a trpí za svou duši, ale ve skutečnosti bojují a trpí za svou kůži. Na ostatních nezáleží. Dnes ze sebe děláme hrdiny kvůli něčemu jaksepatří ubohému. A taky ošklivému. Lidská kůže je přece ošklivá. Podívejte se. Je odporná. Pomyslete si, že svět je plný hrdinů, kteří by kvůli tomu byli schopni obětovat život. (str. 113) *** "Vy byste neprodal své děti," opakoval generál Guillaume a prohlížel si hřbet své ruky. "Kdoví," opakoval jsem, "kdybych měl dítě, šel bych ho možná prodat, abych si mohl koupit americké cigarety. Je třeba kráčet s dobou. Když už jsme zbabělci, musíme jimi být se vším všudy." (str. 114)

Žádnou jinou pohádku nebudu nikdy milovat jako tuto. V sedmi, kdy jsem ji viděla poprvé, jsem byla unešená. Bylo to natolik jiné a tak nádherné. Zachovala se ve mne vzpomínka na Malou mořskou vílu a já ji nechtěla vidět znovu, bála jsem se, že se rozplyne kouzelná vzpomínka z ranného dětství. Nerozplynula. Ony skály, mystický opar modrého dýmu, hudba, bolest, zhrzená láska její i jejího otce. Nemám slov. Dojem kazí princ, ale když vidím tak průměrné ohodnocení - musím dát 100%. Kam se na ni hrabe Popelka.

Zvětšninu nelze slovy popsat, člověk ji musí vidět. Při sledování Zvětšiny chápete všechny ty epizody, jste okouzleni, film skončí a zanechává ve vás stopu, kdy můžete říct jen, že je to krása. To je vše. Více nevíte. Nyní si akorát přeji být stejně cynická a povznesená jako fotograf, toužím po vrtuli a zachytit (ne)existující míček. Nepolapitelná nádhera.

Návrat neznámého otce, poslušná láska Andreje a nesmiřitelný postoj Ivana tvoří hlavní dějovou linii toho příběhu. Otec, který je uvězněn a obehnán jakousi zdí minulosti, jež mu nedovoluje ukázat cokoliv jiného než krutou a chladnou tvář. Andrej, který tolik touží po otcově uznání, neohlíží se na přehlížení, neohlíží se na nic, otec se vrátil! Je zde právě teď! A zítra tu už možná nebude, ochotně přijímá a dává vše. Ivan, který se nechce a nemůže smířit s oním cizincem, nepřipouští možnost, že jeho otec není dokonalým mužem z jeho snů. Bojuje proti němu se vší urputností svých let. Je opakem svého bratra, jednáním se však přibližuje otci. Možná splynete s dějem, hrdiny, krajinou a hudbou. Možná ne. Někomu může snad vadit pomalé tempo, nevyjasněné otázky, ale já jsem nalezla dokonalost.

Ne všechny klasické filmy se u mě shledávají s takovým nadšením (Casablanca, Hrozny hněvu…). Navíc se nad většinou romanticky laděných filmů jen znechuceně šklebím, zde však přetrvával vážný pohled, který opravdu jen výjimečně směřoval k milému a lehce ironickému nadzvednutému koutku úst. Nejdříve jsem musela uvyknout divadelnímu přehrávání (hlavně u Vivien jsem s tím měla počátečně dost velký problém) a také poněkud kýčovitému zabarvení oblohy (další subjekt, který mi opravdu vadil, i když uznávám, že je to opravdu malichernost). Před shlédnutím jsem viděla mnoho scén na YouTube, četla předlohu i následné fádní pokračování Scarlett, které hodnotím jako opravdu hodně mizerné (filmovou i knižní verzi). Tedy jsem do nejmenšího detailu znala děj. Potkávala jsem dávno známé tváře, přihlížela něčemu blízkému a přesto novému, poznávala onen zašlý lesk doby, kterou odvál vítr. Někdo má sílu postavit se neznámé nepříjemné budoucnosti čelem, jiný je uvězněn ve snu a stínech minulosti a snad právě kvůli tomuto nepovažuji Gone with the Wind za tuctovou historickou romanci… Ale upřímně řečeno bez Clarka a jeho cynicky nadzvednutého obočí bych přemýšlela pouze o čtyřech hvězdičkách. Moje milá, je mi to úplně fuk. P.S.: Proč jen to v češtině nazvali Jih proti Severu?!

Před touto adaptací smekám, kam se na ni hrabou všechny ty nemastné neslané austenovské adaptace posledních let. Vím, je značný rozdíl mezi Elizabeth Bennetovou a Janou Eyrovou, ale obě hrdinky vynikají svou inteligencí, emancipovaností, vnitří silou a jistě další skvělými a výjimečnými vlastnostmi, které zde nemusím papouškovat... Proto předpokládám, že by je měl film zachytit, což se třeba u Pýchy a předsudku z roku 2005 pro mě nekoná. Naproti tomu Janě Eyrové zde daří vymanit z průměrné venkovské šedi a září jak diamant. Atmosféra snímka mi přijde stejně neobyčejná a uhrančivá jako sama hlavní představitelka!