horovska

Příběh o mladém muži trpícím roztroušenou sklerózou v posledním stadiu. Muž je slepý, trpí nesnesitelnými bolestmi, přesto jeho touha po lásce a blízkosti jej přiměje k neuváženému činu - k cestování za svou neznámou, jíž zná jen z dlouhých každodenních hovorů po telefonu. Vydá se na cestu bez doprovodu, spoléhá se jen na pomoc kolemjdoucích. A ti jsou dobří, ale i zlí….. Snímek je natočen s velkým důrazem na tvář herce, která téměř neopustí záběr. Vše ostatní máme v mlze. Přenáší se na diváka úzkost, špatná orientace, vnímáme chvilky štěstí stejně jako bolest. Představitel hlavní role je navíc skutečně slepec s roztroušenou sklerózou. Velmi intimní a zároveň bolestivé nahlédnutí do života nemocného a bezmocného člověka.

Skvělý snímek plný tryskající lávy, dýmu, ohně a popela. Muž a žena, kteří měli obrovské štěstí, že se potkali. Sehraná dvojice, která se k soptícím obrům přibližuje tak, že to zdravý rozum nechápe. Blázni, jež své vášni obětovali všechnu energii, celý život. Dechberoucí dokument.

Přemýšlím, proč Klondike - nejspíš proto, že v příběhu přestávají platit pravidla, nejvyšším zákonem je u některých lidí strach a vůle přežít, u jiných vítězí nezlomná odhodlanost zůstat sám sebou a neohnout hřbet. A když v závěru filmu na sebe míří členové jedné rodiny, uvědomíme si, že to je teď na Ukrajině na denním pořádku.  A žena? Ta vydrží všechno.  Silné drama.

Jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Film o cestě roztomilého osla patrně toužil ukázat lidskou společnost z pohledu zvířete. Záměrně oslíka? Využívaného a zároveň opomíjeného….Ale nač ten balast, proč tolik šumu, musely tam být jakési minipříběhy okolo? A rudé záběry lesa a potoka, otáčení vzhůru nohama, malí robůtci - to už fakt bylo spíš směšné.

Film by měl spíše patřit k dokumentárním filmům. Skupina mladých speleologů snímaná dlouhými statickými záběry přijíždí do Kalábrie prozkoumat puklinu v zemi. Spouští se do nitra země stále hlouběji. Z protějšího kopce je pozoruje krásně popsaná tvář starého muže, pasáka krav. Sledujeme jeho zvyky, jeho denní rituály. Kamera jej snímá z blízka, užíváme si každý záhyb jeho kůže. K tomu krávy, slunce, hory, mraky….. Proč ne….

Do syrové islandské přírody zasazený příběh z kněze, jehož jeho církevní nadřízení poslali na misionářskou cestu na Island. Úmorná cesta změkčilého mladého duchovního napříč celým ostrovem ve společnosti drsných mužů pokrývá téměř polovinu filmu. Ve druhé části se pak roztočí spleť vztahů a kněz selhává pro změnu lidsky i profesně. Ještě před dostavbou kostela stihne spáchat hned několik těžkých hříchů. Dramata se však odehrávají v rozvážném severském tempu. Island se mi díky tomuto snímku zaryl pod kůži stejně, jako písně a závěrečný chorál.

Vztah otce s dcerou, posazený do par dní na typické levné dovolené u moře. Příběh drží pohromadě jakýmsi nevyřčeným tajemstvím, stále diváka udržuje v napětí a v očekávání dramatu. Přispívá k tomu i hudba a přirozené ,,neherectví” v hlavních rolích. S tím, jak si k tomu charismatickému páru vytváří divák vztah, postupně  se o ty dva čím dál víc bojí. Věřím, že s otevřeným závěrem se hodně diváků nevyrovná, mně však to baví přesně takto. Zkrátka tajemství  a jemné podráždění ve mně zůstalo….

Oddychovka postavená na hříčce, časové smyčce…. Zábavné, milé, nenáročné.

Skvělý scénář. Muž semletý svoji snahou vyhrabat se z vlastních problémů, situace, které známe ze svého života asi všichni, kdy občas drobně zalžeme, občas uděláme něco mimořádného…. Nikdo není bílý, nikdo černý, všichni se chovají pochopitelně, přesto se roztáčí vír, který ,,hrdinu” vtahuje stále hlouběji.  Ještě dlouho mi tento film bude ležet v hlavě. Íránská kinematografie v poslední době přinesla mnoho skvělých filmů, tento je jeden z nejlepších….

Absurdní divadlo? Buďto to není nic pro mne, nebo to mělo vypadat jinak. Od poloviny už jen nuda, trochu jako nepovedená improvizace, kdy se herci ne a ne chytit. Slovní hříčky nebo plácání nesmyslů…. ? Potřebovala jsem něčím takovým trávit hodinu svého života?