TheRaven

Svěží, vtipné, příjemné. Kristen Stewart má v kapse Oskara za nejlepší zvtvárnění Edwarda Furlonga (ani Edwardu Furlongovi se to tak dobře nikdy nepovedlo).

Překvapivě výborné završení trilogie. Zatímco X mě nechalo celkem chladným a Pearl se mi z hlavy dávno vykouřila, Maxxxine mě vynikající kamerou, důrazem na detail, skvělou atmosférou, hudbou i dokonalou Miou Goth uhranula natolik, že jsem si v kině po pěti dnech dal opáčko, což jsem udělal poprvé od Rivalů (2013). Celkový dojem z filmu to sice už výrazněji neposunulo, přesto jsem si vychutnával každou minutu a na konci se opět rozbrečel jak želva. Fajnová pocta osmdesátkám. ____ PS, osobnější poznámka: Použití méně známého songu Prisoners Of Your Eyes do Judas Priest, který sice kapela nahrála už v osmdesátých letech, ale ofiko vyšel až v roce 2001 (čerpám z wiki, kdyžtak mě opravte), je jednou z těch drobností, které umocnily můj a snad nejen můj prožitek z filmu. Zatímco klasické desky JP znám nazpaměť a v podstatě jakákoli známější písnička by mi okamžitě vyvolala řadu asociací, tady jsem poznal jen Halfordův ječák, ale písničku si nedokázal nikam zařadit, což skvěle dokreslilo atmosféru konkrétní scény, se kterou odteď budu mít Prisoners Of Your Eyes navždycky spojenou. (Jo, a Obsession od Animotion jsem taky neznal, trapas, ale už je na smyčce.)

Vyinženýrovaný festivalový produkt čerpající z Jekylla a Hyda, Doriana Graye a mnoha jiných zdrojů, který ale těžko může znechutit, uchvátit nebo znepokojit, když ho divák ani na chvilku nebere vážně, přinejmenším divák, který už někdy v životě viděl nějaký body horor. A po většinu stopáže je žel bohu až příliš očividné, že ho vážně nebrala ani sama režisérka. Všeprostupující sterilita brání divákovi v jakékoli identifikaci s postavami, respektive děním na plátně, zrcadlové neurony tak zůstávají potichu a veškeré „nechutnosti“ vyšumí do ztracena, místo aby spoluutvářely prožitek, příběh, film (dobrým příkladem jsou nehty, srovnej s Mouchou). A více neznamená lépe. Je blbý to takhle napsat, ale chybí tomu „srdíčko“, láska k filmu. Obrovský kontrast oproti Ti Westovi a jeho Maxxxine viděné o pár dní dříve (i pár dní potom), která je sice scénáristicky vcelku jednoduchá, ale aspoň upřímná. A že to mělo myšlenku? To má i Bony a klid.