TheRaven

Svěží, vtipné, příjemné. Kristen Stewart má v kapse Oskara za nejlepší zvtvárnění Edwarda Furlonga (ani Edwardu Furlongovi se to tak dobře nikdy nepovedlo).

Překvapivě výborné završení trilogie. Zatímco X mě nechalo celkem chladným a Pearl se mi z hlavy dávno vykouřila, Maxxxine mě vynikající kamerou, důrazem na detail, skvělou atmosférou, hudbou i dokonalou Miou Goth uhranula natolik, že jsem si v kině po pěti dnech dal opáčko, což jsem udělal poprvé od Rivalů (2013). Celkový dojem z filmu to sice už výrazněji neposunulo, přesto jsem si vychutnával každou minutu a na konci se opět rozbrečel jak želva. Fajnová pocta osmdesátkám. ____ PS, osobnější poznámka: Použití méně známého songu Prisoners Of Your Eyes do Judas Priest, který sice kapela nahrála už v osmdesátých letech, ale ofiko vyšel až v roce 2001 (čerpám z wiki, kdyžtak mě opravte), je jednou z těch drobností, které umocnily můj a snad nejen můj prožitek z filmu. Zatímco klasické desky JP znám nazpaměť a v podstatě jakákoli známější písnička by mi okamžitě vyvolala řadu asociací, tady jsem poznal jen Halfordův ječák, ale písničku si nedokázal nikam zařadit, což skvěle dokreslilo atmosféru konkrétní scény, se kterou odteď budu mít Prisoners Of Your Eyes navždycky spojenou. (Jo, a Obsession od Animotion jsem taky neznal, trapas, ale už je na smyčce.)

Vyinženýrovaný festivalový produkt čerpající z Jekylla a Hyda, Doriana Graye a mnoha jiných zdrojů, který ale těžko může znechutit, uchvátit nebo znepokojit, když ho divák ani na chvilku nebere vážně, přinejmenším divák, který už někdy v životě viděl nějaký body horor. A po většinu stopáže je žel bohu až příliš očividné, že ho vážně nebrala ani sama režisérka. Všeprostupující sterilita brání divákovi v jakékoli identifikaci s postavami, respektive děním na plátně, zrcadlové neurony tak zůstávají potichu a veškeré „nechutnosti“ vyšumí do ztracena, místo aby spoluutvářely prožitek, příběh, film (dobrým příkladem jsou nehty, srovnej s Mouchou). A více neznamená lépe. Je blbý to takhle napsat, ale chybí tomu „srdíčko“, láska k filmu. Obrovský kontrast oproti Ti Westovi a jeho Maxxxine viděné o pár dní dříve (i pár dní potom), která je sice scénáristicky vcelku jednoduchá, ale aspoň upřímná. A že to mělo myšlenku? To má i Bony a klid.

Trochu jako třetí Evid Dead. Komediální prvky byly v Maxovi od dvojky a Furiosu už tvůrci rovnou a zcela otevřeně pojali jako parodii. A po většinu stopáže to funguje, což už je docela kumšt. Pěkná kinoatrakce.

Celkem koukatelná záležitost, která zaujme spíš prostředím, než samotným „monstrem“. Že je něco jiné, ještě neznamená, že je to zlé. A že jsme Homo sapiens ještě neznamená, že jsme klaďasové.

Klasický sedmdesátkový zvířecí horor aktualizovaný pro jednadvacáté století. Kdyby na konci vylezl zpoza domu pavouk velkej jako celej panelák, minimálně jedna hvězda by přibyla. Jinak upřímně doufám, že se tím, jak překotně se ten miloučký blízkovýchodní pavouk množil a jak rychle zaplavil celý bytový dům podivně kruhovitého tvaru, tvůrci nesnažili sdělit nějaké poselství, respektive nějaké jiné, než že bychom si měli dát pozor na invazní druhy od bolševníku po nutrii. Ale jsem z toho trochu v rozpacích. (Strougy snad promine, že jsem na to nakonec šel sám.)

Po nepříliš pozitivních recenzích příjemné překvapení. Pointa sice nikterak originální, přesto mě navzdory roztroušeným vodítkům nenapadla. Vizuálně podmanivé, podzim a poloprázdné lázeňské středisko zkrátka funguje. Převod Karikova specifického stylu na velké plátno se podařil lépe, než bych čekal, že je možné. A to Smršť zrovna nepatří k jeho nejlepším zářezům, proto možná i dobře, že film je spíš něco jako sequel. A že na konci zůstává pár nejasností? Sere pes. Fajn kinozážitek.

Hrozná kravina, ale „f'bidn čemBAH“ už z hlavy nedostanu.

Když jsem před více než dvěma roky jako film pro romantický večer vybral příběh dvou pejsků The Plague Dogs (1982), dostal jsem z nepochopitelného důvodu doživotní zákaz pouštět animované filmy. Nakonec se nade mnou ale slitovali. Příležitost jsem chytil za pačesy a pustil milý vánoční snímek Zapomenuté hračky. Inu, zákaz se prý prodlužuje na neurčito. :/

Se Šíleným Maxem to mám trochu jako s Terminátorem. Když mi bylo osm, dvojka mi připadala výrazně lepší než jednička. Větší rozpočet, víc akce, víc všeho. Postupně se to ale zcela převrátilo. Druhý Terminátor je sice pěkná atrakce, ale na mnohem syrovější a temnější jedničku zdaleka nemá. Totéž druhý Max, který sice nabídne spektakulární honičku, ale to je asi tak všechno, nemluvě o mimořádně jednoduché zápletce, která by vydala tak na dva odstavečky