waclaf

u Clinta jsem zvýklý na střelbu s větším kalibrem

pro mě jedno z největších filmových překvapení, krása

velké zklamání, dialogy jsou na úrovni autora základní školy, obzvlášť to jak Will vysvětluje, jakže se naučil "ghostovat", salut na konec mě dorazil

Byl to teda výkon dokoukat to do konce. Muzikál není zrovna šálek mé kávy, nicméně filmy jako Mouln Rouge a Chicago jsou výborné, nemluvě o starších kouscích jako Vlasy a ještě dále např. Cover girl. Film, který doplní líbivá melodie a chytlavá píseň nikdy neurazí. Ovšem, alespoň pro mě, to nesmí být opera (ikdyž na klasickou nedám dopustit), kde je každý kvák nuceně zpívaný a dialogy dávají z téměř tříhodinového filmu maximálně dvě minuty. Ani jednu z "písní" v Bídnících si nezapamatujete, ani jednu melodii, nevím jak by vůbec někdo z tohoto filmu třeba mohl udělat soundtrack. Film mě nutí pořád přemýšlet nad tím , jak ho vůbec dokoukat a díky tomu si neužiji příběh ani herecké výkony. Stejný problém jsem měl u Sweenyho Todda. Kamera a výprava je asi jedinou kladnou stránkou, která při mém rozhodování udělit alespoň dvě hvězdy rozhodla.

Navštívil jsem v listopadu tento film v Bio Oko. Záznam pět let starého koncertu srdcové kapely. Pro mě totální top. Rozjezd filmu a první tóny Good times, bad times mě přikovaly olověnými hřeby k sedadlu. Asi proto jsem si první tři songy až tolik neužil, ikdyž Ramble on a Black dog patří k mým velmi oblíbeným. Trochu rozpačitý začátek. Probral jsem se na In my time of dying a právě včas. "Jesus, gonna make up my dyin' bed." Začínala pro mě nejlepší písnička koncertu https://www.youtube.com/watch?v=7dXqn8OE5fo, jenže to jsem nevěděl co bude následovat. Zlatá Pageova kytara a For your life, změnila doposud mnou nenaposlouchanou skladbu z alba Presence v parádu. Neomylný rukopis LZ. Trampled underfoot pokračuje ve stejném duchu k nástupu Nobody's fault but mine a já si začínám koncert užívat plnými doušky. Áááá áá á ááááá. Koukám kolem sebe, plné kino lidí různých věků a povah. Nikdo se nehýbe, každý kouká na plátno jako na zjevení. Sleduje koncert, který není jen koncertem, ale příběhem. O tom, jak čtyři lidi stvořili největší kapelu všech dob, ale bylo jim dopřáno jen 11 let. Nebo, díky bohu, že jim těch jedenáct let bylo dopřáno. Dostáváme se k absolutně fantastické skladbě No quarter a pomalu ale jistě se dostavuje dojetí. Vidím jak si každý člen kapely koncert užívá. Pět let práce s tímto materiálem se ukazuje jako dokonale vynaložený čas. Super detaily, střihy, zvuk, záběr zpoza bubnu do haly je jedinečný. Od této chvíle asi nikdo nepochybuje o tom, že vidí jeden z nejlepších koncertů historie. Koncert, na kterém by chtěl být každý. Koncert, na který dostalo lístek jen "pár" tisíc vyvolených prostřednictvím losu. O lístky totiž žádalo 20 milionů lidí! Nedokážu si představit, co to musí být pro Roberta Planta, který byl a je doposud žábou na prameni, která blokuje reunionu Led Zeppelin a která znemožňuje milionům lidí ještě alespoň jednou vidět tuto událost naživo."Thousands of emotions we've been through last six weeks." Během dalších songů vidím letmé úsměvy při pohledu Planta na staré kolegy a kamarády Johna Paula Jonese a Jimmyho Page, který vidí jak jim to pořád jde a jak by to zase mohlo skvěle fungovat. Čím dál častěj střihá pohledem po Jasonovi Bonhamovi, synovi Bonza, který dotahuje výjimečný příběh kapely. Bubeník, na kterého čekali 30 let, až dozraje do stadia, kdy bude moci plnohodnotně zastoupit otce. Syn, který má vytetované všechny pověstné znaky LZ a který doprovází kapelu srdce svého otce, který v roce 1980 nešťastně zemřel se své role zhostil dokonale a dělá čest svému jménu. Všichni členové kapely mu evidentně fandí. Na průhledné bubny Ludwig sype nálož úderů přesně po vzoru svého otce a nejlepšího Plantova kamaráda. Plant každou písní jakoby roztává a je vidět jak si to užívá. Since I've been loving you pokračuje v uvolňujícím duchu "and there are some songs, that must be here" Dazed and confused z počátků, kdy jako dvacetiletí nezkušení mladíci pobíhali po pódiu a poznávali velký svět. Page vytahuje smyčec a slzy se mi derou do očí. Pohled Planta na kámoše Page hovoří za vše. Nedá se to dost dobře popsat, ale vidět šedivého Jimmyho, jak hraje totožné tóny jako zamlada je jako cestování v čase. A Stairway to heaven a Robertův zlomený hlas toto rozpoložení podtrhuje. Ještěže přichází uvolnění Song remains the same a Misty mountain hop před závěrečnou masáží. Kashmir je totiž monumentální, scéna strašně dobrá, zážitek! No a Whole lotta love a oslava Rock and rollu na závěr jakbysmet. Tento výborně vystavěný koncert hrdě řadím mezi ty, na kterých bych chtěl být. Podobně jako Queen ve Wembley, Johnny Cash ve Folsom Prison, Nirvana unplugged, atd. atd. Je skvělý vidět, jak to i po tak dlouhý době funguje pořád stejně a jak to v průběhu koncertu zejména Plant zjišťuje a do tváře se mu vtírá úsměv. Každý ví, že už se podobná akce nebude opakovat a dávají do toho všechno. Pro fanoušky priorita č. 1. "Well, well, well, so I can die easy."

velice příjemné překvapení za poctivé čtyři hvězdy, Denzel pohyby ožraly místy vystihuje naprosto věrohodně, viz scéna návštěvy syna, top záběr je samozřejmě ten z hotelového pokoje

tomu říkám neuvěřitelný příběh, i proto, že jsem tomu až do koncertu v JAR fakt nevěřil, tento dokument jen potvrzuje mé mínění, že jak už ve filmu, tak v hudbě je neustále co objevovat, COLD FACT!

první Bond, kterého si pamatuji je Goldfinger s asi nejlepším představitelem Seanem Connerym, nikdy jsem tyto filmy nevyhledával, připadaly mi srandovní kvůli nereálným scénám typu skok na motorce do letadla atd. Nicméně od chvíle, kdy byl nominován Daniel Craig se má náklonnost začala pomalu měnit a Skyfallem to vygradovalo. Výborně jsem se bavil, filmy Sama Mendese nikdy nezklamou. Od teď se řadím do fanklubu.

Film ze strašné doby o člověku, který šel za svým a proti všem, ikdyž věděl co tím ztratí. Trojan potvrzuje kvality jednoho z nejlepších herců současnosti. Film vtáhne nejen díky příběhu, ale také tím, jak věrohodně se podařilo zachytit dobové prostředí (např. kantýna ve fabrice). Kdo má rád historické rekvizity, přijde si na své.

Nenastalo žádné překvapení, mělo mě trknout už to, jak jí podivín navedl na dodávku zámečníka a ona zrovna tu samou dodávku potkala na druhý křižovatce, když se jí vydala hledat. Jo a jak to bylo, vrah si půjčil dodávku, kde našla účtenku z baumaxu, ale v tom baumaxu byl v červeným Chrysleru? Strašně jednoduchej děj, až si člověk myslí, že to snad ani tvůrci nemůžou myslet vážně. Naprostá ztráta času!