vnimatkrasu

Hail to the King.

Kozák: Legacy

Bez legrace jedna z nejlepších epizod televizního seriálu, jakou jsem kdy viděl. Ten koktejl deprese a humoru bych si nechal zavádět nitrožilně.

Čirá dialogová symfonie.

Je příjemný sledovat mainstream horor bez loutek, strašidelnejch domů, flashbacků ze života hlavního záporáka a debilně otevřenýho konce pro dvě pokračování a kilo spinoffů. Horor je to light, nápad je fajn (credits to Joe Hill), atmosféra dokonce jako z partesu.

Bergqvist je dobrej Backstrom. Narozdíl od americkýho failu má v sobě kus sympatie a líp odpovídá Perssonově knižní předloze. Zemřít dvakrát je navíc jedna z těch slabších předloh. Jsem velmi zvědavej na to, jak si autoři v dalších řadách poradí s těmi lepšími.

Co má bejt, že to není spinoff, ale regulérní devátá řada. A že kdo se na to začne dívat bez znalosti minimálně poslední Boschí série, bude tápat v jinejch sférách. Já prostě tuhle dávku poctivýho Connellyho cop dramatu potřebuju ročně. Body navíc za skvělou svěží znělku a tu vojenskou retro epizodu, která mě jako čtenáře potěšila sakra hodně.

Pád. Ta scéna jde až na krev.

The Killing je v tom cítit. V účesu hlavní hrdinky, v naducaný bundě jejího parťáka, ale i v tom všudypřítomným studeným filtru, co ze Štětína dělá Seattle. Ale ať jsou produkční hodnoty jakkoliv dobrý a Katarzyna Wajda v hlavní roli přirozeně dobrá, The Killing nikdy netrpěl tak moc na klišé. A poslední epizoda tu úctyhodně pálí všechno dobrý, co vybudovalo předchozích pět.

Balancování mezi napínavou story o drsnejch rančerech a čistokrevným wtf. Odvahu zatím cením. Zároveň se ale krutě bojím, že vím, kam se to nakonec příkloní.