KatRi

Zpočátku nadšení. Palin ukazuje plno zajímavostí té které země, člověk se něco dozví. Mám-li však přihlédnout k tomu, jak byl proveden díl o Česku, pak mě nutně napadá otázka: jsou takto zkresleny i ostatní země? Nebo mu jen docházel dech a prostě v posledních natáčecích lokalitách potřeboval relax (poznámka k lázeňským procedurám s Táňou Kuchařovou)? Nicméně to mě nutí hodnotit níže, než jsem zprvu chtěla...Nechci však nezdařený závěrečný díl házet do jednoho pytle s ostatními, nejpodařenější mi přišly ty "nejvýchodnější".

Podtitul Z prezidentské kuchyně je opravdu trefný. Je škoda, že nebyl dokončen Kouteckým, protože se můžeme jen domýšlet, jak měl vlastně vypadat. Ukazuje Havla jako člověka, který si je místy bezradný, místy nervózní, místy předvádějící se před kamerou, s oblibou kritizující Klause...prostě lidsky chybující - jako kdokoli z nás. A přitom jsme svědky scén z nejvyšší politiky a formování demokracie. A ještě se stihneme smát nad exprezidentovými "roztomilostmi" (frak, lupy, komentování Klause). Každopádně klobouk dolů, pustit si filmaře až tak k tělu a ani nevidět finální podobu před uvedením do kin. Jako výraznou chybu vidím skutečnost, že tento "dokument" nedoprovázejí titulky vysvětlující, kdo se kolem Havla pohybuje a mluví do kamery...časem to bude na úkor srozumitelnosti.

Dlouho se bavíte, obzvlášť je-li na scéně se svými poznámkami a otázkami ze života pan Somr. Pak přijde linie, v níž hlavní part sehrává přítelkyně jeho "syna", a vy si říkáte, sakryš, co tím ten Michálek chce říct a proč to tam vůbec je. Pak se začnete vrtět i při pokračujících a už lehce monotónních promluvách syna a otce....a napadá vás, když se vídají jednou za tři týdny, proč si to podstatné řeknou právě ten jeden jediný den. A začnete pociťovat jakousi příliš úpornou snahu dostat do filmu co nejvíc, i když to na vás působí že je to zbytečné. A ještě ospravedlnění pasáží s Marianou Kroftovou - vyústění jejího příběhu je ve finále mnohem silnější než druhá linie a nutilo mě na tenhle film ještě několik dní poté myslet. Realistické, kruté, ale upřímné.

Hrozně rozpačitý dojem. Docela vtipné zpracování, pohlednice, které se objevovaly tu a tam na plátně a místy přerušovaly děj, mě bavily. A byly nositelkami takové ohleduplné lži. PS: z Leningradu se rodiče nevracejí....komentovat kameru, scénář a vůbec děj - upřímně řečeno - do toho se mi opravdu a opravdu nechce. Hrůza.

I přes kýčem zavánějící název jde o snímek, který určitě mile překvapí nejen romantiky. Je jasné, že je pracováno především s ženami divačkami - snaha dojmout je velmi zřetelná, ale funguje. Námět dobrý, celkem originální způsob vyjádření lásky mě zaujaly, tím mě tvůrci dostali, ale ne natolik, abych sáhla po knižní předloze Cecelie Ahernové. Herecky celkem průměr, utkví hlavně scény z Irska - příjemně zahrané, velmi pěkné scenerie, prima hudba.

Jedná se o vskutku originální dokument o vězeňských SuperStars. I když vlastní soutěž byla spíše upozaděna a použita jako spojující motiv. Prostor dostávají jednotliví soutěžící, aby přiblížili své pohnutky, emoce a provinění, kvůli nimž jsou odsouzeni. Nemalá pozornost je věnována jejich partnerům - ať těm venku, či těm novým ve vězení. Přestože hovoří o sobě, nezaměřují se na minulost a pocity viny, většinou spíš hledí do budoucna. Z toho ovšem čiší ona BEZNADĚJ (pro jiné zároveň naděje na přicházející lepší život - když byli propuštěni), která pro mě byla leitmotivem, mnohdy jim totiž zbývá ještě deset a více let ke svobodě.

Velmi dojemný, citlivě zpracovaný příběh šéfredaktora francouzské Elle, který zůstává uvězněn ve svém těle - zcela ochrnutý. Tento pocit tvůrci podali tak věrně, že se divák do role nemocného opravdu dokáže vžít. Navíc je poutavě zapojen do jeho vzpomínek (obzvlášť emotivně na mě působily scény s otcem), snů a představ, nechybějí ani pacientovy glosy, černý humor a komentáře dění kolem. Kamera, jejímž prostřednictvím divák pohlíží na svět očima Baubeyho, působí autenticky, ovšem místy těká až přespříliš - snad pro umocnění dojmů, znázornění zoufalosti a bezradnosti? (Domnívám se, že takovéto znázornění pohybu oka a očního svalstva je nereálné, protože by to bylo značně namáhavé, bolestivé a vysilující).

Sam Karmann přivezl do Karlových Varů podařený film zobrazující tragikomičnost rodinných, mileneckých i přátelských vztahů. Ústřední postavou je po úspěšné kariéře bažící moderátorka lokální televizní stanice. Kolem ní se rozehrávají příběhy lidí, kteří se nějakým způsobem ocitnou v její blízkosti - ať je to rodina, nebo spolupracovníci. Z Francie do Ameriky, kde Anna žije, přijíždí také postarší gay, který zde hodlá psát biografii o jazzové zpěvačce Pauline Andertonové. A právě ten je pro ni zásadní, přes počáteční nesrovnalosti nacházejí jakousi společnou řeč a Anne poznává, že všechno se nemusí dělat jen pro zisk a úspěch. A všichni v tomhle filmu tak trochu lžou, někteří více, jiné méně. Jedni z vlastní slabosti a kvůli nevěře, druzí, aby právě projevili sílu uchránit letité tajemství. A v tom je ten kontrast. Jednotlivé příběhy nejsou nikterak převratné, ale společně vytvářejí působivou, ba dokonce dokonalou mozaiku, která z filmu dělá záležitost, nad níž se musí přemýšlet ještě pár dní poté, co opustíte kino.

Skvěle vypointované. Dialogy takové průměrné, na druhou stranu však - jeli jste někdy stopem? Problém jsem měla s tím, že vše se stalo tak, jak jsem čekala, nic mě nepřekvapilo - osud prostitutky i Pavla (Dadák)...A ten Janda...

Bláznivá, místy do absurdna vyhnaná komedie řeší nejtíživější strast všech teenagerů - neustále všudypřítomné a kolem se plížící vědomí oné nenáviděné neposkvrněnosti. A kolem té se vše točí, respektive kolem toho, jak se jí zbavit. Jak skvěle to vyjadřuje Seth v úvodu filmu - vulgárně, ale vtipně, realisticky...jenže vulgarismy, které tvoří hlavní část slovníku hrdinů celou dobu jsou laciné. Smůla, je to jen balast, který bohužel není funkční ani v šíleném sledu okolností, jichž jsme svědky. Dobře známí sympaťáci Jonah Hill (Zbouchnutá) a Michael Cera (Juno) měli u mě plusové body už v prvních scénách, neb mě v obou případech moc bavili. A tentokrát pro mě byli jediným důvodem, proč jsem film dokoukala, obzvlášť v některých zbytečně vleklých scénách a zápletkách. Takže nějak nevidím důvod, proč se tímto dílkem více zabývat, filmy zabývající se pokusy zbavit se oné strasti a proměnit ji ve slast už tady přece byly a lepší...