Brejlil

Akční film s trochou kritiky současné Indie, dlouhým čekáním na první bitku (která navíc nedopadne) a závěrečným krvavým zúčtováním. Pro Patela vysněný film, který si dokázal vymazlit, co to jen šlo. Jsou tu různé věcí poněkud navíc, indická mytologie v míře větší než bych čekal. A humor obstarává snad jen Copley, který si s chutí střihl promotéra nelegalních fightů. Patel nám předložil trochu jiný akční film, byť základní schéma je pořád stejné. Pomsta, pomsta a zase pomsta.

Škoda, že jsem viděl verzi sice se synchronizovaným zvukem a hudbou z roku 1931, ale bez úvodní sekvence u Máří Magdalény v barvě. Na druhou stranu, ne že by to výrazně vadilo. Právě začátek s poněkud neortodoxním představením Máří a Jidáše je asi nejlepší částí filmu. Následuje vizuálně sice působivá, ale nepříliš zábavná vyprávěnka, plná nesourodých citátů z Nového zákona, s občasnými záblesky nečekaného humoru. "Léčba" panenky nebyl špatný nápad, ale ilustrace "Nechte maličkých přijíti ke mně...", to už zase nudilo. Ukřižování ovšem nabídlo nečekané praktické efekty a zmrtvýchvstání konečně bylo v barvě. Z herců vyniká snad jen Jacqueline Loganová v roli Máří. Židovské postavy jsou dost stereotypní, byť se DeMille alespoň vyvaroval těch nejhorších protižidovských excesů. Kamera, kompozice záběrů, svícení a celková pompéznost ovšem film přeci jen řadí do kategorie možno shlédnout.

Asi nejslabší složkou druhé Duny je hudba. Podivná, bez melodie a nesmyslně dunící. Všechno ostatní je špička. Dechberoucí záběry, fantasticky vypadající svět. Příběh je zamotaný, ale přeci jen přehledně odvyprávěný a především Chalamet a Zendaya ukazují ve scénách bez dialogu svůj talent. Villeneuve předvádí, že i román, pokládaný za nezfilmovatelný, na kterém pohořeli Jodorowsky i Lynch, se zfilmovat dá ke všeobecné spokojenosti. Tak snad se trojky dočkáme.

Vizuálně podmanivý svět. Svérázná kamera. Zvláštní, zajímavý příběh. Úžasná Emma Stoneová, které ovšem všichni zdatně sekundují. Spousta černého až velmi cynického humoru. Má to dost možná i nějaký přesah, ale pitvat to nehodlám.

Mírně hororový začátek nijak nenaznačuje, co přijde. Pomalá procedurální detektivka v reálném Stockholmu, ve skutečných bytech a kancelářích, s nesmírně civilním projevem a spoustou uvěřitelných detailů ze života. Lindstedt sice vůbec nevzbuzoval představu Martina Becka, spíše jakéhosi křížence Hrušínského s Marvanem, ale to mi nakonec moc nevadilo. Postupně zjišťujeme, že Stig Nyman byla pěkná svině, že jeho smrti asi nemusíme moc želet a když už se zdá, že past sklapla, film se zlomí do akce. Ta je nečekaná, ale má svoje klady. Pád vrtulníku s několika nápaditými detaily, několik pěkných kousků kamery, ale i nepříliš uvěřitelný přístup policie... Jak z jiného filmu, přitom asi přesně podle předlohy... Takže asi nemá smysl vyčítat to režisérovi, ten dělal, co mohl.

Přečetl jsem si Douglasův rozbor, abych nevypadal jako úplný neznaboh, ale stejně. Mann asi věděl co dělá, film má silné okamžiky ale skoro stejně jako Nolanův Oppenheimer má tak divné ženské postavy, že to je k neuvěření. Zatímco Enza lze chápat (nebo zatratit) jeho Laura je absolutně nečitelná. Postava, která chvíli vypadá, že má nakročeno až k nějaké parodii stereotypních žárlivých Italek v komediích ze 60. let, se nakonec ukáže jako nebezpečně věcná a kupodivu pořád stojící za svým mužem. Proč? To se nedozvíme. Stejně tak úplně nechápu motivaci Liny. Je jasné, že závody jsou spíše v pozadí a vlastně se ani nikdo moc nesnaží "prodat" Mille Miglia jinak, než disparátně řazenými záběry, ze kterých jsem o průběhu nevyčetl vůbec nic. Což ale nevadilo, protože se stejně jen čeká na nevyhnutelnou tragedii. Takže, film je solidně provedený, některé scény (hádka Enza s Laurou např.) jsou vynikající, ale jako celek mi to přišlo nesourodé.

Těžko co napsat. Film je sice působivý a pocity z něj tísnivé, ale viděl jsem už mnohem tíživější válečné filmy, mnohem děsivější a mnohem beznadějnější. Tak se snad ani nebudu o něčem rozepisovat. Film je rozhodně dobré vidět, ale co komu dá a co si z něj odnese, asi hodně záleží na něm samém...

Je to takové... Jak si u většiny současných superdlouhých filmů říkám, co všechno by šlo vystřihnout a nikdo by nic nepoznal, tak tady jsem si říkal, co všechno chybí. Nacpat Napoleonův profesní a osobní život do 2 hodin a 40 minut nezvládl ani Ridley. Honění dvou zajíců působí roztěkaně, postavy se zjevují a mizí, u mnoha z nich vůbec netušíme, kdo to vlastně je. Napoleonova motivace je ztracená na podlaze střižny, jeho vztah s Josefínou je divný... A pak přijde korunovace a rozvod a docela se to zlepší. Sice pořád něco chybí, ale už to není tak nesoudržné. Zkratkovité? To ano. Ale dává to smysl. Co ovšem funguje, je vizuální síla. Velkolepé scény, krásné kostýmy, kamera, všechno skvělé. Ridley to i v pokročilém věku, kdy jiní už jen slintají do polívky, má pořád v paži a zvládne bitevní scény stejně jako intimní rozhovor. Jen ty střihačské nůžky... Ty příliš nedovolí ani ocenit herecké výkony, Joaquin hraje svého Napoleona velmi úsporně a víceméně pořád stejně, Jeho Napoleon se skoro vůbec nevyvíjí. Vanessa je mnohem lepší, ale zase nemá tolik prostoru. Ostatek je spíše jen do počtu.

Velmi překvapivý film. Svižný, ve scéně masakru žen a dětí nečekaně brutální, s hlavní ženskou hrdinkou nečekaně akční. Vynikající jsou také lokace a kamera, způsob, jakým jsou snímány souboje a dokonce i herecké výkony, mnohem více sázející na výrazné fyzické herectví než bylo v této době zvykem. Vše korunuje živý střih.

Tři hodiny nepříjemného filmu. Tři hodiny sledujeme dva chamtivce, jednoho trochu prohnaného, druhého spíše pitomého. Jednoho jako druhého bychom nejraději viděli na nejbližším stromě. To vše v prakticky bezchybném provedení Martina Scorseseho. Filmu nejde moc vytknout, snad až na délku, ale je tak výrazně nepříjemný, že se s ním ani nedá moc souznít. Ale dobře, na konci je něco jako katarze.