Avalon820

"Proč dělat něco složitě, když to jde jednoduše," to bylo patrně motto tvůrců tohoto filmu. Velký den slečny Pettigrewové je příjmená a hlavně vtipná britská retro komedie, která si nehraje na něco, čím není, a jejíž celý příběh se odehrává takřka během jediného dne. Stopáž není příliš velká, a proto je koncetrace vtipů větší. Sice se to nakonec zvrtne v jedno velké klišé, ale celé je takové nenucené, takže to vlastně ani nevadí. V životě bych neřekl, že dám zrovna filmové komedii tak vysoké hodnocení, ale když je něco dobré, tak se to zkrátka musí patřičně ocenit. Více takových.

Když v hororu neproteče x hektolitrů krve a zároveň dokáže být drsný a když má nápaditý příběh, ve kterém se neobjeví horda démonů, nemrtvých a jiných nad- a nepřirozených stvůr, které často bývají jen berličkami tvůrců, kteří nejsou schopni vyvolat v divákovi strach realistickou cestou, má u mě vyhráno. A ještě aby ne - to by musel být Rob Reiner skutečně velký antitalent, aby zkazil už tak výbornou předlohu od Stephena Kinga (kterému zjevně oddych od napřirozena také prospěl). Kathy Bates podala dost možná svůj životní výkon a Caan si zase vyzkoušel, jaké to je hrát takřka výhradně obličejem. Příběh se odehrává skoro stále v jedné místnosti, kde atmosféra boptná a roste, aby nakonec explodovala v mimořádně dramatickém závěru. Jen dál, jen houšť a větší kapky!

Hranice lásky (za takový český název by měl dostat někdo na zadek) je drama první jakosti s atmosférou tak hustou, že by se dala krájet. Základními stavebními kameny tohoto snímku jsou vypiplané dialogy a umělecké výjevy lásky, které nic a nikdo nepřeje. Julianne Moore je ve své roli naprosto fantastická a přesvědčivá - oscarová nominace byla skutečně na místě. Líbil se mi zvláštní způsob podání příběhu, kdy máte zpočátku trochu pocit, že scény jdou za sebou tak nějak náhodou, flashbacky musíte poznávat, ale v pokročilé fázi je vše vysvětleno a propojeno. Ke konci mě pak zchladil lehký závan fádnosti... ale to už bych chtěl vážně trochu moc.

Není L jako L. Já nevím. Zápisníky smrti se mi vcelku líbily především díky postavě L. Je netypická, originální, záporně se chovající, ale přitom kladná. S trochou nadsázky je to vlastně taková japonská varianta na doktora House. Není proto divu, že si L vysloužil spin-off... Ale v takovéhle podobě? To opravdu ne. Ano, základní prvky jsou samozřejmě zachovány, ale co charakter? Snaha polidštit L je buď vysloveně nežádoucí nebo jednoduše nepovedená. Nevím, mě to přišlo velice šroubované. Ve prospěch filmu hraje pouze docela povedený (byť extrémně jednoduchý) příběh a celkem slušný spád. A hlavně - je tam přece L :)

Toast je... kouzelný film. Tak britsky strojený a zároveň krásný. Je to velkolepá podívaná a zároveň malinký příběh. Nějak mi docházejí slova... Ano, Toast není dokonalý film, to ani omylem. Má pár much, já je vidím, ale z nějakého důvodu je vidět nechci. Zoufale se mi nelíbí zavěr tohoto snímku, ale co mohu namítat, když je podle skutečné události? Já se zkrátka nechal unést, protože jsem chtěl, protože mě k tomu Toast přiměl a já ani nevěděl jak. Retro snímky mě v jádru nijak nelákají, ale tohle... tohle má zkrátka styl až nad hlavu, úžasně lidský příběh, který může napsat jedině život sám a famózně komorní hudební doprovod. Toast je mladším bratříčkem Billyho Elliota a troufám si tvrdit, že o nic méně vyspělým. Smekám.

Tento film rozhodně není špatný. Cestování v čase v takovéto podobě je vcelku novátorské (byť ne zcela originální) a jak snadno může být geniální, tak snadno se může vymstít. Uvězněni v čase mají (z mého hlediska) dvě výrazné chyby - jsou jimi předvídatelnost a díry v logice. Bohužel, je to tak - film je v prvních dvou třetinách zoufale průhledný, a i když příjdou tvůrci se vcelku nečekaným zvratem, i ten je následně velice rychle objasněn. Co se děr v logice týká, nemám tím na mysli ty spjaté se skákáním v čase - problémem bylo chvílemi naprosto iracionální chování postav. Neříkám, že v takovýchto situacích by nejednali lidé zbrkle, nicméně existuje jistý rozdíl mezi zbrklým chováním a zjevnou imbecilitou.

Králičí nora je co do stopáže poměrně krátký film (asi hodinu a půl), nicméně má natolik pomalé tempo, že je vlastně velice dlouhý. Ale myslím tím v tom dobrém smyslu dlouhý, nikoliv zdlouhavý. Zaobírá se mnoha detaily ze všedního života ústřední dvojice a postupně tak skládá mistrovskou mozaiku komorního dramatu, který dnešní hollywoodští filmaři už skoro neznají. Je to škoda, neboť přesně tohle herci potřebují, aby dokázali, jak jsou dobří nebo špatní. A věřte, že Nicole Kidman a Aaron Eckhart k té druhé skupině rozhodně nepatří.

Tak tohleto je, s prominutím, blbý, až to bolí. Když už jsem překousl absolutně bezhlavou deformaci upírské mytologie a věčně mastné vlasy Stuarta Townsenda, dorazil mě samoúčelný a primitivní příběh (pokud to v knižní předloze mělo alespoň nějakou snesitelnou úroveň, pak zde naprosto vymizela). Možná i chápu onu všudypřítomnou snahu tvůrců zavděčit se mladým divákům (ať už hudbou, prostředím nebo kostýmy), ale naprosto nechápu, že na to může někdo v dnešní době skočit. Béčko, které se tváří absurdně vážně, protože béčkem být nechce, je k vždy k pláči. Čím dál tím víc začínám mít na moderní upířiny alergii - všichni jejich tvůrci by si měli povinně přečíst Stokera. Když už pro nic, tak aby věděli, jaké mistrovské dílo ničí.

Nikdy bych nečekal, že z tak starého filmu může ještě v dnešní době běhat mráz po zádech... Jak šeredně jsem se pletl v této své domněnce. Tento film je adaptací divadelní hry, což je trochu znát, neboť značná část děje se odehrává v jednom bytě, nicméně právě to mám na filmech nejraději, neboť jim to dodává na působivosti a herci mají skutečnou příležitost ukázat, co v nich je. Nemluvě pak o fantastickém výkonu Audrey Hepburn, která nejen, že nespravedlivě nevyhrála Oscara, ale hlavně dokázala, jak skvělou a nenapodobitelnou herečkou byla a je. Sečteno a podtrženo - podmanivá a mrazivá podivaná obratně pracující s emocemi diváků. Co více si přát?

Pokračování nebývají zpravidla tak dobrá, jako první díly, nicméně platí-li, že jedno bez druhého pojde, nemusí to být pravda. Tento druhý film Zápisníku smrti má několik kladů do začátku jen díky existenci prvního filmu (pokud jste jej neviděli, nemusíte se vůbec namáhat). Především postavy - u minulého dílu jsem si stěžoval, že jejich charaktery byly prokleslovány velmi pomalu a navíc divným způsobem. To zde už neplatí - už víte jaké jsou a představování se srazilo do několika minut. Tím se uvolnil čas pro tu část filmu, kdy se něco děje. A ono se stále něco děje. Zamotanější děj, zrady, podvody a nová fakta ohledně mystiky okolo zápisníku... Všeho je tu dost, v závěru bohužel až moc. Přetažená stopáž k tomu také moc nepřispěla. Nicméně - nakonec bylo vše objasněno a uzazvřeno. Mě to bavilo a tímto si začínám dávat pozor na Ken'ichiho Matsuyama. Jsem zvědavý na spin-off jeho postavy :)