pederast

Noir detektivní béčko nejhrubšího zrna; ruční kamera, naivní hra světla a stínu; brakové charaktery odříkávají vyčpělá moudra. Vraždy se odehrávají pomocí absurdních mechanických strojů, které by se skvěle hodily do adaptace povídky I Have No Mouth, And I Must Scream, ale v detektivním škváru působí nepatřičně. Jako pitomou detektivku bych snímek asi zkousnul; scénář by se ale musel zjednodušit, vyčistit, vycídit a vydrhnout; musely by se vyřadit pubertální vražedné orloje, flashbacky i závěrečnej banální twist. Blept. Mnoha scénám nelze upřít hezkou atmosféru drogou nasáklého velkoměsta; ve špinavých koutech nočního šerosvěta zaznívají rapové vyhrávky a tak dále a tak podobně.

Ze dvou hodin nudy mě vytrhl jenom úvodní souboj a závěrečná bitva. Hlavní hrdina je příliš vetchý a nepřesvědčivý; závěrečný proslov před bitvou je k smíchu. Scénář je spatlaninou Shakespearova Jindřicha V a současného kýčovitého pohledu na historický film. Děj se od Shakespeara odklání v těch nejzásadnějších momentech (Shakespearův Jindřich je v roli krále sám a před bitvou se v přestrojení prochází po táboře, kdežto ve filmu má po ruce svého nejlepšího příteli, jenž nešetří radami a moudrými připomínkami... vynechán je působivý moment, kdy je oběšen Jindříchův starý přítel z mladí... a podobně). Nuda a šeď. Nevěrohodné, utahané, nevýrazné.

Snímek The House That Jack Built je filmovou alternativou ke knize Murder Considered as One of the Fine Arts, kterou napsal britský dekadent Thomas de Quincey v roce 1827; vražda je i v tomto starém textu vydávána za umělecký akt; a i tento starý text je psán s předstíranou cynickou nadsázkou. Je to póza a spíš nuda než promyšlená provokace. Film je ale zábavný, protože je humorně nadsazen; obsesivní eskapády hlavního hrdiny jsou zkrátka vtipné a basta. Bohužel, režisér snímku je snob a nedokázal nezařadit všelijaké duševní masturbace, které vrcholí závěrečnou a zcela zbytečnou půlhodinou filmu. Škoda. Motiv stavby domu zůstal nevyužitej. A tak dál a tak dál. Spíš blbý, hele.

Tradiční zápletka o pomstě; u těchto filmů mám pocit, že snad ani neexistoval žádnej scénář, že se prostě točilo podle toho nejjednoduššího mustru. Pomsta, návrat, padouch, dávná milenka a tak dále a tak dále a tak všelijak podobně. A nemusí to bejt nutně špatně, důležitý je vytáhnout si hlavu z prdele a nepředstírat umění. Filmy jsou stejný, mění se kulisa. Každá kovbojka by se mohla prostou záměnou kulis a kostýmů změnit ve film odehrávající se krátce po atomové válce a podobně. Pokud bych měl snímek E Dio disse a Caino přirovnat k jinému snímku, byla by to Vrána; atmosféra je podobná, gotická, ponurá, ultimátní. Klaus Kinski v kladné roli pochopitelně nepůsobí nijak kladně; spíš jako perverzní přízrak. Biblická atmosféra filmu je umocněna blížícím se tornádem. Závěr je příjemně mrazivý (hrdinův odjezd do pustiny). Tak pravil pederast.

V tomto filmovém potratu jsou přítomna snad všecka žánrová klišé, a to v docela přijatelné formě; dohromady však netvoří příběh, jenom nevkusnou hororovou mozaiku, která je v závěru vysvětlena tím nejprostším a nejneuspokojivějším možným způsobem. Scénář je debilní paskvil, výplod šílence, kravina na kvadrát. V úvodu je naznačeno, že hlavní hrdina se zabývá odhalováním všelijakých šarlatánů, a to vědeckými způsoby; ve zbytku filmu však toto téma už nehraje žádnou roli. Je-li vám dvanáct, patrně se pobavíte. Nejste-li slabomyslný, budete filmem zklamáni. Takže tak.