Setcet

Chci mít ten film rád. Zjevně ho netočil žádný wannabe filmař, ale zkušená režisérka s pevnou rukou. Ale když si dáte na plakát klišé: "Inspirováno skutečným životním příběhem," a pak si s životem toho člověka vytřete řiť, tak to v pořádku není. Zaprvé, zda byl Mikolášek homosexuál, se neví. V tomhle ohladu mají jasno jen Epstein a Bláhová z Respektu. Že ale nežil se ženou a neměl děti, ještě nic nedokazuje. Nikdo ho za to nesoudil a dost bych se divil, že by ho do toho komunisti nenamočili, kdyby mohli, když to zkusili i na svého ministra Čepičku. Postava slovenského kamaráda do deště je čistá fabulace, takže Mikolášek ani nemohl SPOILER: na někoho házet vraždu nebo nutit někoho potratit, což jsou dva zásadní momenty, na kterých příběh stojí KONEC SPOILERU. Pokud se jedná o světonázor, dá se to pochopit, pokud jde ale o festivalový kalkul - přidáme tam LGBT motiv, ať máme větší šanci na úspěch - tak je to na blití. Mimochodem blití ve filmu nechybí. Protože film, ve kterém se neblije = film bez ambicí. Zařazení blicí scény dává asi takový smysl, jako zařazení Noční můry z Elm street do edice nejlepších večerníčků. A ještě k homosexualitě: za tu se dával maximálně rok, ale častěji nucený pobyt v psychiatrické léčebně už od dob Rakouska-Uherska, přes první republiku až do roku 1961. Homosexualitu ti fujky fujky komouší dekriminalizovali tedy dřív, než dnešní liberální Mekky Velká Británie, USA a Německo. Je vtipné, že právník s Mikoláškem exaltovně řeší maximálně jednoroční flastr za homosexualitu, když jeho mandantovi hrozí šibenice za vraždu. Zadruhé, Mikoláška nesoudili za vraždu, ale za krácení daní a podvody. Nejen polská nenávist ke komunistům je sice pochopitelná, lhát by se však nemuselo. Krom toho mi vadí stejná upachtěná doslovnost, která doprovázela Hořící keř. Jako by byl divák nesvéprávný imbecil, který nepozná, že je vyšetřovatel záporná postava, pokud ten neurve v záchvatu vzteku holubovi hlavu. Nakonec jen pár detailů. Trojan a Loj, možná ještě trochu Hanuš ostatním ujeli na míle daleko. Vedle nich pak zejména Černý, Trojan ml. a Kopta působí jako ochotníci. Sice dobří, ale ochotníci. Práce se žlutým světlem fajn, cgi rozbor moči je k smíchu. Juraj je hezkej herec, ale full frontal jeho Loje jsem vidět nemusel.

Je třeba změnit výuku moderních dějin, aby studenti nevolili špatné politické strany a politiky a aby se z nich stali uvědomnělí občané. Super.

Jak se máš? Jde to. Co dům? Shořel. Co pes? Sežrali jsme ho. Co děti? Umřely, tak jsme je taky sežrali. Co nohy? Nefungujou, asi je taky sežeru. Klasická ruská deprese, protože oni to asi jinak ani mít nechtějí. Ono nestačí, že jsou postavy různě deformovaní oškliví Rusové, oni to ještě musí být psychopati, úchylové, blázni nebo blbci a nejlépe všechno dohromady. Že je takový jeden konkrétní film mi nevadí, že je taková většina současné festivalové produkce z východní (poloviny) Evropy, mě štve. Vysoká dívka je v mých očích na hraně červených čísel, protože v sobě nezapře určitý talent filmařů a herců. Ale prezentovanou sekvenci událostí včetně nejabsurdnější trojky nepornografické ruské filmové historie, neberu. To se nemohlo stát ani v Lenigradě v zimě 45/46. Na závěr si dovolím přepsat citát, který jsem si přečetl shodou okolností na baru před kinosálem ve Zmatku Jiřího Krupičky: "A říká se tomu umění. To, co také ohrožuje film, je hluboká deprese proudící z filmů, a to nejen z filmů na festivalu v Cannes. Deprese je v současném filmu prostě příliš. Zejména postkomunistické země si přímo libují v orgiích deprese a černoty. Ve většině východoevropských filmů se krade, zvrací nebo prostituuje." (Radovan Holub, Literární noviny, 5. 6. 2006)

"Jen ať to není další tupá glorifikace homosexuality ve stylu Star Treku či Doctor Who," říkal jsem si při vstupu do kina. A nebyla. Viděl jsem poutavý příběh o milostném vzplanutí, kterému okolnosti nepřály, příběh starší než jsou jeho klasická zpracování z 19. století, příběh sahající daleko za všechny Shakespeary a Sofokly. Ona v synopsi zmíněná rigidní společnost, pravosloví, genderové role apod. nehrají zas tak významnou roli, spíše jsem si všímal tance, krojů, jídla, krajiny, prostředí, a hlavně vývoje nejednorozměrného hrdiny, který přes všechny peripetie na konci ukazuje, co v něm je, a tak může nakonec hrdě říct celému světu: "Tohle jsem já, a jestli s tím máte problém, tak si polibte šos." A jeho okolí ho takového přijímá. Jestli film přispěje někde, třeba v Gruzii ke společnosti, kde věta: "Já jsem gay," vyvolá tolik emocí jako věta: "Já jsem od přírody zrzek," netuším. Co vím je, že jsem jednoduchej divák, a Dokud se tančí se mi po obsahové a formální stránce moc líbilo.

Život je příliš pomíjivé potěšení na to, aby se člověk díval na tento film. Lidé, kteří se mi nelíbí, dělají pohyby, které bych nesvedl, ale nelíbí se mi, na hudbu, která se mi nelíbí, v prostředí, které se mi nelíbí. Pak mluví o sexu. Pak zase tančí a začne se hýbat kamera. A pak dělají věci, které bych svedl, ale asi si nechám zajít chuť. Při použití záchodové metafory pro sledování filmů: Kadit lze doma, nebo venku, kadit lze na záchodě z porcelánu, kovu, případně v roští, utírat se jde do dvou vrstev, tří vrstev, čtyř vrstev, do růžového, bílého, modrého... a pak lze kadit do dlaní a rozmazávat exkrementy po stěnách kabinky. To je Climax - pro někoho umění, pro mě defekační zkušenost, kterou už nechci nikdy zažít.

„Nechť je toto poslední válka, ve které Srbové umírají.“ Fajn. Nač v podobných případech tlačit na bůhví jakou složitost. Nekomplikovanost téhle národní tryzně sedne; není třeba, aby z deseti vojáků byli dva zbabělci, jeden zrádce a dva psychopati, kteří válčí, aby mohli znásilňovat a upalovat. Děj odsýpá a těch 120+ minut uběhne vcelku rychle. Bitvy vypadají vzhledem k možnostem středně velké východoevropské země slušně. Lazar Ristovski se snad pro tuhle roli narodil a fyzická podoba s předlohou je až zarážející. Moment, kdy se vše ve zlé obrací přichází ve chvíli, kdy na scénu vstupuje matka s ponožkami. Míra patosu v tu chvíli roste vysoko nad únosnou mez. Chudák matka odeslala balík do ruky, takže vůbec není jisté, jestli se ho synek dočká. Pokud by se jednalo o jeden okamžik, dalo by se to rozdýchat, ale kolem těch blbých ponožek se točí celá druhá polovina filmu. To pak nezachrání ani několik výborných scén: Marinko mezi nábojnicemi, žádost o pomoc Francie, kniha, co někomu posloužila…

Filmový ekvivalent řídké ovesné kaše. Na cestu se vydává trio trubka + dva blázni. Trubka zodpovědná za blázny dělá chyby, které nevedou k žádným důsledkům. Jediný zvrat je vyzrazen v traileru, jediný konflikt mezi aktéry se sám vyřeší během 30 vteřin. Původně nadějný náběh se postupem času mění v ploché nic. Postavy se během cesty napříč Litvou neposunou ani o píď. Událostí posledních minut proto působí jako přílepek naprosto odtržený od zbytku příběhu. Bipolární a depresivní lidé se tak nechovají. Kamera se neustále klepe i v záběrech na na obrubníku sedící konverzující herce. Hudba se k obrazu hodí jako Řád Bílého lva k Benito Mussolinimu. Tenhle film mě ani nenadchl ani neurazil. Neudělal se mnou nic.