Setcet

Vskutku zvláštní planeta, na které vládne teplota pod absoulutní nulou (-291 °C, vážně pane LaForgi?). Picard u snídaně jako mozkovou rozcvičku chroustá důkaz, na kterém si vylámali zuby Euler i Gauss. Asi riziko povolání, když musíte psát o lidech a časech, které jsou chytřejší než vy. Přesto je epizoda milá, vtipná, svižná a alespoň elementárně logicky vystavěná.

Otevřeš konzervu a vyleze na tebe Dejvické divadlo. Naštěstí v tomhle majstrštyku zabírají role, které by méně provařeným hercům s horšími kontakty spolehlivě zabrzdily kariéry. Za efekty možná režisérka/scénáristka nemůže, za zkarikování sudiček a dalších postav do absurdity, čímž je totálně zabijí a znemožňuje hercům cokoliv rozumného zahrát, ale nese plnou vinu. Co mě ale štve nejvíc, jsou nepřiznané insipirace z různých pověstí. O Mordechajovi Maiselovi jsem si četl jako kluk v Cibulových Pražských pověstech a zaspekuluji si, že vše, co za něco v tomhle příběhu za něco stojí, je, kulantně řečeno, vypůjčeno odjinud. Občas se totiž pohádka propadá až kamsi do suterénu, nejspíš ve chvílích, kdy se děj nemůže přidržovat jiných předloh, například celá část s chlupatcem, za kterého náhodou vypadne MacGuffin jak blecha z psího kožichu. Konec se strašně vleče a hlavní ženská postava neumí nic jiného než ulehnout a téměř umřít smutkem. Moderní pohádky jsou zlo.

Dlouho jsem nemohl přijít na to, co mi zde vadí. Příběh je poměrně vtipný a neotřelý a Ebena jsem hrát neviděl ani nepamatuju. Nevadí mi ani, že Ruml vypadá nejen v animacích jako desátý Doktor. Vadí mi, jak jsou skoro všichni herci a herečky v téhle pohádce neuvěřitelně ploší, na Josefíkovou bych se nebál si položit pivo. Na hodinu a půl se toho odehraje poměrně málo. Chvíli předtím jsem viděl ŠÍleně smutnou princeznu a Hrátky s čertem a tahle pohádka je ve srovnání s nimi poměrně triviální a nikdy se nestane vánoční klasikou.

What is going on in here? Ale pořád lepší než 11. série.

7 x 20 minut prohánění se v papundeklu! Pro srovnání Ikarie XB-1 vyšla ve stejném roce. Klady: Dálekové mají nadčasový design a Doktor je větší hajzlík než v new Who. Ian je vlastně víc Dokror než Doktor. Už si nebudu stěžovat na nesrovnalosti v kánonu.

Rozpočet zase stál za starou bačkoru. Animace, byť ne kvalitativně závadná, mi ve filmu nesedí, protože na mě působí tím dojmem, že jejím primárních účelem nebyla elevace stylu vyprávění, ale náhrada exteriérů a rekvizit, na něž nebyly prostředky. Druhá, dobrodružná rovina příběhu je hrozně slabá a její napojení na tu hlavní, kterou by měl být život MRŠ, prostě nefunguje. Nefunguje ani nápad představit život svého národního hrdiny tím způsobem, že ho rozstřelím na mnoho částí a pak mezi nimi přeskakuji. Zmatek má v hlavě Štefánik, zmatek bych měl v hlavě i já, kdyby mi na filmu záleželo a něčím mě zaujal. Dětští herci, nechci je nějak urážet, ale prostě neumí hrát, a jelikož neslezou z placu, je Mohyla na hraně snesitelnosti. Hodnocení v komentářích to vystihují přesně: školometské, nesourodé, ťarbavé, těžkopádně.

Fascinující a neopakovatelné. Z jedněch stránek autora mě vyhodil antivir, z druhých čiší těžká new age fantasmagorie. Ryczskovy ambice naráží na strop rozpočtu a nedostatek talentu. Po vizuální stránce vypadá film překvapivě dobře, v těch nejlepších momentech dokonce jako reklama na škodovku, ale nejde zakrýt fakt, že chybí sety, hudba a zajímavější příběh, od kterého by se dalo odpíchnout. Hrachovou kaši z kantýny nejde zachránit tím, že se do ní přidá modré potravinářské barvivo a párek se schová pod talíř.

Tady se nám spletly dva filmy dohromady. Film 1: Po lese honí dívka z rodiny K ve žluté bundě, aby lépe splynula s okolím, kluka z rodiny N, který je oblečen v polských národních barvách. Pak se zázračně objeví před ním a střelí ho do hlavy. Dovídáme se, že 1) vykonala akt vendety, ale nevíme, co přesně kluk v bílém tričku provedl. 2) Řetězec násilí začal totiž kdysi dávno, když praotec K nechal (?!) žít praotce N, jenž v následku toho ochrnul, nejspíš leknutím, že ho praotec K naschvál minul (?!). 3) Vendeta má svoje pravidla, je dokonce smluvně ošetřena. Pominu teď na chvíli vykloubeninu v podobě toho, že se totalitární stát vzdal monopolu násilí, naopak svoje obyvatele represemi do vendet nutí, protože se mu zjevně vyplatí, když se navzájem po lesích mladí lidé honí a zabíjejí se přibližně v obobí, kdy by mohly začít splácet společnosti a rodinám investice, které do nich během dospívání byly nasypány. Pravidla jsou následující: Vendeta se může odehrát kdekoliv, kdykoliv a útočník má jeden výstřel, nebo dva, jak se to zrovna hodí, a oběť, byť ozbrojená, musí utíkat, ale ne moc daleko, skrývat se a sem tam zakopnout. Honičky dvou ozdbrojených mladistvých zcela postrádají napětí. Jednak jsou příliš krátké, jednak se na nich střihač nepěkně vyřádil. Prostředí safari je po hříchu nevyužito. Nejspíš mělo symbolizovat vztah predátora a kořisti v návaznosti na pořad o antilopách, který dívka K sleduje v TV chvíli předtím, než se rozhodne projít kolem úzkostné matky, která si místo prášku na spaní naordinovala umělé sluníčko, klapky na oči, pecky do uší a vyvalování prsou do kamery. Film 2: Dívka K a dívka N se při vzájemné hře skamarádí (překvapení, pokud jste nečetli synopsi), jenže potřebují peníze, aby se mohla rodina K z vendety vykoupit. Ještěže se odkudsi vynoří synek, kterého je možno unést, a požadovat od bohatého otce výkupné. Debitující režisér a scénárista v jedné osobě se zahání do scénaristických pastí, ze kterých pak nepříliš elegantně uniká, aby vběhl do pastí dalších. Vedlejší postavy se z ničeho nic objevují a mizí, aniž bychom tušili, jaký je přesně jejich vztah k protagonistům a jak jejich akce změní směr příběhu. Ke konci už snaha tvůrců začíná připomínat prostatika - tlačí před sebou další a další dějové zvraty, aby se přehoupli přes laťku 70 minut. Poslední kapkou je závěrečná zlá, nepěkná, logiku předchozího děje popírající, po stránce scénáře neuvěřitelně líná scéna ve stylu pak jsem se probudil / pak jsem umřel. Příště by to chtělo strávit více času s tužkou a papírem a pár krát si po sobě ten scénář přečíst, vytyčit si více bodů po cestě a zaplnit příběh spíše charaktery než postavami, ujasnit si jejich vztahy a motivace. Pak by mohlo vzniknout třeba i něco krásnoho.

Kdysi jsem si hrával s klíčenkou ve tvaru lokomotivy před televizí, na které běžely 45 minut dlouhé Poirotovky. Tenkrát se mi nejvíce líbila animovaná znělka s vlakem a Poirotem, elegánem s buřinkou, kterému babička říká Cupitálek a který zdraví diváky a odchází v dál. O mnoho let později jsem pochopil, co se na něm babičce líbí. Suchetův Poirot má eleganci, vtip, noblesu, dýchá lehkostí a bezstarostností vyšších kruhů, které nemusí v pět vstávat do fabriky či úřadu. Jenže bezsstarostné devadesátky skončily. Poirot je zpátky a hned v první minutě řve na podezřelého, jenž si následně vystřelí mozek z hlavy. Ve druhé minutě přihlíží kamenování nevěrnice v ulicích Istanbulu. Časy se mění. Místo prozářených barev televizní inscenace frčí ponurost, lehké motivy nahradila tísnivá hudba jakoby vystřižená z Carpenterovy Věci. Každý úsměv zavání falší, takže se Poirot neusmívá, jen se mračí a řve. Detektivku nahradila moralita, kterou Suchet svým mistrovským herectvím tahá do nadprůměru. Ale všechno, co dělalo Poirota Poirotem, se vytrácí a umírá. 70 %.

Steroidy napumpovaná verze epizody Pozpátku ze seriálu Červený trpaslík, kterou však mám mnohem raději, protože se nebere tak vážně a nemá tolik logických lapsů. Vyměšování pozpátku musí být lahůdka. Od úvodní scény, která má být po nolenovsku bombastická, to drhne. Černoch to má holt vždycky težší, třeba když chce infiltrovat ukrajinské Specnaz. Jak mu dodat charakter? Stačí ho nechat provolat: "A co chudáci civilisti?" Zkrátka vykreslení charakterů jak ze Čtyřlístku a dialogy, včetně těch expozičních, jak z Kocoura Vavřince. Motivace protagonisty v tom lepším případě vychází z jeho podivného vztahu k ženě hlavního padoucha, přičemž chemie mezi nimi je nulová, v tom horším případě jedná tak, jak jedná, protože scénář to tak chtěl. Místo logického příběhu s cestováním v časem jsme bombardováni akcí, která má zakrýt chyby v kontinuitě (jak může na cestě zpět předcházet podpálení výbuchu?). Emocionální vyprázdněnost je maskována záběry 70 mm a pseudozimmerovským BWAAA! O co jde? Jaderný holocaust BWAAA! Časová válka BWAAA! To vše je zabaleno v plytkých filosoficko-fyzikálních kydech, obdobných tém, kterým ze sebe sypu po třetím pivu, když chci vypadat cyhtřejší, než doopravdy jsem. Třeba by druhá projekce pomohla, třeba bych pochopil, proč by byl problém vykopat odněkud z Ruska kapsli po jaderném výbuchu, když není problém tam vletět s invazivní armádou, ale nechce se mi tenhle film vidět víckrát. To je Tenet, ultimativní odpověď na otázku, jestli lze vyleštit exkrement tak, abyste si ho vystavili ve vitríně v obýváku.