Vilem_Dojiva

1. Kýčovitý začátek, matka si nerozumí s dcerou, rodina je ve finanční nouzi.  2. Lorem ipsum dolor sit amet consectetuer adipiscing elit sed diam nonummy nibh euismod tincidunt ut laoreet dolore... 3. Kýčovitý konec, láska vítězí a musíme si pomáhat.  Ano, přesně takhle je tento film vystavěn. V jedné scéně se vytyčí nějaké cíle, v další jsou zase zapomenuty. Ze záporáků se bez zřetelného systému stávají kladné postavy a naopak. Z ničeho, co se ve filmu děje, nejde uspokojivě sestavit žádný syžetový vzorec. Jak motivicky, tak syžetově rozpadlejší už byly snad jen neslavné CATS, které byly prostě jen pastiš náhodných scén, které někdo sestříhal do obludně dlouhého hudebního videoklipu. Jediný důvod, proč stejně jako CATS nehodnotím odpadem, jsou kusé momenty, kdy se ve filmu projevují zajímavá umělecká rozhodnutí. Je jich bohužel pohříchu málo a film jako celek prostě zachránit nedokážou.

Zatím jedna z nejvíc meta "marvelovek", které jsme měli příležitost vidět (vyjma Deadpoola je na podobné úrovni je pouze Thor: Ragnarok). Přiznávání nesmyslnosti žánrových schémat, která byla ještě před (wow) devíti lety myšlena smrtelně vážně začíná pomalu rozkládat superhrdinský žánr jako takový. Do popředí se dostává (byť zatím jen náznakem) sociální kritika, nádech politického tématu (jakkoliv zatím neobratně zpracovaného) a hlavně fakt, že marvel filmy skutečně přináší větší požitek spíš interakcemi v jádru lidských postav než vykonstruovanými téměř-konci-světa. Těším se na příště!

Plíživý přechod z Končalovského polodokumentárního stylu, ve kterém sledujeme vlastně katastrofický film (a divácké potěšení pramení zejména ze sledování samotného procesu řešení situace) do čím dál osobnějšího dramatu, kde se do centra dění dostává jedna samotná postava, přetvářená z vedlejší, rozporuplné, do hlavní, které patří divácké sympatie. S půlí stopáže přichází postupný obrat o 180 stupňů, kdy mizí detailní rozebírání kroků vládních činovníků a najednou se nám odpovědí na dílčí otázky nedostává, rozuzlení jsou záměrně vynechávána a ústřední enigma je odsouváno, nakonec zdánlivě vyřešeno a v posledních minutách převráceno naruby. Totální imerze do temných šedesátých let, kdy se situace měnila lusknutím prstů a moje touha po možnosti udělit šestou hvězdu.

Šel jsem do kina na tento film, ve kterém hráli herci. Přišel jsem do sálu, sedl jsem si a film byl promítán na plátno. Nakonec skončil a odešel jsem domů. Naprosto nejsem schopen slovy popsat, co se stalo mezi začátkem a koncem filmu.

Zábavná hra s okamžitým zamítáním různých řešení ústředního problému (zloději jsou okamžitě sežráni, Wayne nemá proti aligátorům šanci) a překvapivé několikeré odsunutí konce. Nekonzistentní hrozba aligátorů a pokousání hlavních postav bez následků ale prakticky zabíjí jakoukoli šanci na atmosféru napětí. Momenty, kdy je do popředí stavěn osobní konflikt, jsou vyloženě nudné (Haley a jejího otce se prakticky netýká, jde v něm o neviděnou matku). Námět dobrý, zpracování viditelně osekané.

Co si budem, tohle je, co se kamery, střihu a speciálních efektů týče, naprosto nádherný film. Scénář je bohužel hloupě napsaný a vlastně se to ničím neliší od masově natáčených teenagerských vyvražďovaček. Děj je předvídatelný, práce s nějakým tajemstvím a následným odhalením/dějovým zvratem limitně se blížící nule. Jakkoliv vizuálně nápadité, je to to stejné představení pořád dokola, akorát v jiných kulisách.

Na film "o Beatles" tam je...překvapivě málo Beatles. Vlastně jen ta stokrát omílaná klasika z hudebky na základce. Ale koho zajímá Eleanor Rigby? Koho zajímá Hey Jude? Koho zajímá In My Life? While My Guitar Gently Weeps je ve filmu na cca dvě vteřiny. Moc nepomáhá ani rozpadající se milostná linka srovnatelná s BÁBOVKAMI, směšně nereálná, klišovitá, na hlavu postavená a ještě k tomu končící naprostým WTF momentem, který hraničí s emočním vydíráním. Vyloženě otravný Ed Sheeran a komicky zlá manažerka zbytečně, tak nějak "navíc" komplikují docela jednoduchý, pěkný nápad. Takovýto blunder ve zpracování atraktivního tématu jsem skutečně snad nikdy neviděl.

Na plátně sledujeme děj, který na první pohled působí jako čistý romantický příběh, avšak nosnějším (a zajímavějším) vývojovým schématem je proměna hodnot hlavní hrdinky. Tomu se podřizují prakticky všechny ostatní složky filmu. Velikost záběrů (prakticky samé detaily a polodetaily), práce s prostorem (protizáběry vidíme jen občas), práce s časem, práce s věděním diváka - to všechno pracuje takovým způsobem, který velmi silně protěžuje mikrosvět hlavní hrdinky. Dochází to do až takové krajnosti, že nejen na úrovni celkové osnovy filmu, ale někdy i na úrovni jednotlivých scén je divákovi zatajeno, kolik uplynulo mezi střihy času a co se vlastně stalo - některé věci, které se na plátně dějí, ani nevidíme, jen sledujeme reakci postav, a potom zejména Eleny (např. všechny těhotenské testy mimo prvního); je nám do velké míry zatajena minulost a velká část charakteru postav - prozkoumáváme je až optikou jiných postav, které se na ně zeptají (např. Elenin potrat). Toto všechno propůjčuje filmu značnou intenzitu působení a dovoluje diváckou imerzi na vysoké úrovni. Dialogy jsou ovšem napsány poněkud nešikovně a práce s filmovou hudbou není vždy ideální. 80% tak akorát.

Ačkoliv se jedná o film (relativně) dlouhý a pomalý, ve kterém se nic zásadního nestane, chytrým střídáním několika málo příběhových linek a promyšlenými charaktery postav dosáhli tvůrci neuvěřitelné intenzity působení.

Při opětovném zhlédnutí po (relativně) delší době jsem uvažoval, zda hodnocení nezvednout na plný počet. Nakonec jsem ho ale nechal tam, kde je, ač mohu říct že Covenant je jeden z mých oblíbených filmů. Ano, je to snímek vizuálně krásný, parádně odsýpající, s fabulí plnou zvratů a (alespoň na poprvé) překvapivých odhalení. Můžeme v něm vidět Michaela Fassbendera v jedné z jeho, troufám si říci, nejlepších rolí - scéna s flétnou mě ohromí kdykoli film uvidím; Scottovi se také podařilo rozšířit lore univerza ve velmi dobrém směru, který navíc vysvětluje některé nesrovnalosti z Promethea. V čem film ovšem pokulhává jsou postavy. Ne že by se chovaly bůhvíjak nelogicky, nebo byly přehnaně patetické či zbytečně stylizované (viz Prometheus a Vetřelci), ale je jich zkrátka příliš mnoho. Kouzlo původního filmu z roku 1979 spočívalo částečně v tom, že i při prvním sledování měl divák z první poloviny filmu dobrý přehled o postavách, jejich vlastnostech a naznačených vztazích mezi nimi; na základě těchto vědomostí si potom mohl v druhé polovině filmu snadno odůvodnit jejich chování ve vzniklé krizové situaci a bylo mu jich líto, nebo naopak nebylo, když postupně umíraly. Toto v Covenantu ale nemůže fungovat, protože je zde postav prostě příliš mnoho. Ne všechny jsou důležité - některé se prostě objeví, jen aby hned zemřely a mnoho "dvojic" postav se mohlo sloučit do jedné (například Farris a Karine). To vše je ještě zkomplikováno matoucími partnerskými svazky mezi členy posádky a divák se začne ve všech těch jménech ztrácet, natož aby vyčetl nějaké jejich vlastnosti. Trochu nelogicky také umírají postavy, kterým se zrovna kamera posledních pár chvil věnovala - takže ke konci filmu vidíme ve sprše Rickse a Upworth jako jedny z mála přeživších a můžeme si říct "kdo to je?", protože se na plátně skutečně objevili jen řídce. Posledním hřebíkem do rakve je pak plně CGI xenomorf, který, ač nevypadá tak špatně jak například ve třetím a čtvrtém filmu, je pořád identifikovatelný jako počítačový výtvor. Takže skutečně velmi čistých 80%