kundichlup

Padlí andělé v podání Kar-wai Wonga vzlétají v lehce tarantinovské esenci stylizované do výtvarně exponovaných pasáží. Jak moc je (ne)bezpečná blízkost? Dynamická kamera absentuje stabilizátor obrazu. Filmová hudba troufale komentuje dění, zatímco rozpité snímky ilustrují vnitřní neklid všech zúčastněných. Jsou aktivními insidery svého duševního chaosu nebo “jen” přihlížejí? Nejsilněji se ozývá monolog toho, co nemluví.

Do života protagonistů vstupuje brutální náhoda. Ne náhodou je film natočen v duchu Dogma, což výrazně prociťuje dialogy, ale i momenty, ve kterých společně mlčíme. (Domnělá) morálka se rozpouští v těkavých pohledech všech hlavních hrdinů. Bez nánosů celou situaci vnímá Nielsova dcera, nikoliv bezrozporná postava. Ona sama (možná poprvé) čelí meznímu zážitku v životě a stává se hybatelem změny. Je zřejmé ale, že bojuje o pozornost a o emocionální bezpečí. Zrcadlí v tom ty stejné potřeby dospělých, jejichž sdílená morálka se dekonstruuje. V této dekonstrukci se ale všichni ocitají sami.

Dvě holky z kláštera si mastí pochvy jezu-dildem za doprovodu lobotomických dialogů. Groteskně spíchnuté kulisy filmu ve mně způsobují ani ne tak záchvěvy orgasmu, ale otřesy bránice (přirozeně ve špatnou chvíli). Jsem (roz)třesena, že tento monument má být rajcovní, provokativní a “zde vložte další sexy slova".  Že prý byli diváci rozjívení kontroverzí, zatímco jiní divoce kopulují vestoje. Auč. Duchovní telenovela přenesena do "trú" středověké Itálie s erektilní dysfunkcí.

Výstižné pojmenování filmu. Když chcete v Česku umřít, tak vám to nedovolí, nebo umíráte sami, anebo se prostě jen “o smrti nemluví”. Léčebny dlouhodobě nemocných smrdí socialismem. Paliatr není cynik, ale především průvodce. Život s nemocí navzdory všemu totiž může být zalité sluncem. Projasněná atmosféra filmu totiž umožňuje naději - že proces umírání a jeho prožívání jsme schopni významně ovlivnit. Společně. Umíráme od první chvíle našeho narození.

“Nebo třeba zalít do betonu, do betonu”. Dětství a dospívání je křehké, hlavní hrdina se nemyje a sem tam ho doprovází vybájený hafan Cosmo. Co objevují děti ve svých soukromých vesmírech? Jejich životy jsou totiž betonem zalité a každým dnem vdechují prach. A chtějí zoufale moc vyrůst. A hlavně v tom prachu přežít, protože tady nic nekvete. Krajina je mrtvá, domov se rozpadá. Upocené horko znehybňuje každý další záběr. V tom toužebném zmaru přihlížíme tragikomickým situacím. Chcete raději vidět neživé nohy, nebo neživou hlavu své matky? Charlotte je fantastická, Andrew roztomilý; praskající beton mě naplňuje nadějí.

Hranice normality jsou nejasné a vrtkavé. Vidím člověka, nevidím diagnózu. Všichni jsme tak trochu na spektru a všechny naše reality mohou dávat v jeden jediný okamžik smysl podobně jako citlivý dokumentární film Miroslava Janka. Všechno totiž funguje tak, jak má. Janek mimořádně vnímavou kamerou navazuje i na své předchozí snímky jako Chačipe či Nespatřené.

Smetení tornádem až na okraj zpustošení! Harmony Korine rozfoukává americký sen o snu: “o čem by měly vyprávět" filmy. Hrdinové nás provází obnaženým a křehkým mikrosvětem, do kterého byli zatlačeni. Vzbuzují v nás pohrdání, dojemný soucit, či bizarní pobavení? Korine jakoby vdechl život postavám z hledáčku Diane Arbus. Film se esejisticky vine, protkaný vrtochy (ne)života. Kočku bych nikdy nesnědla. Ale možná - kdo ví?