kundichlup

Skočila jsem jim na špek. Snímek spíš doprovází zbytečná fetišizace a stylizace Teda Bundyho. Zac Efron se nabalzamoval a k Lily Collins jsem se prakticky emocionálně nepřiblížila; motivy postavy byly spíše ploché. Zkrátka tvůrce vše z toho, co o Bundym už víme (co říká narativ), projel drtičkou na maso, nějak to nahodile spojil a na závěr chtěl poplácat po rameni, jak perfektně přesně a stejně dramatizoval již známé a natočené “scény ze života sexy sériového vraha”. Joe Berlinger měl zůstat u svých Rozhovorů s vrahy, což v rámci žánru považuji za povedenou “sérií”.

Celkem konvenční narativ s nepříliš překvapivými momenty. Pokud porovnám snímek v rámci žánru, tak ocením spíše méně ilustrativní vyprávění. Nemám dojem, že film dostatečně sofistikovaně buduje napětí - moc ho nepociťuji. Co mě ale zneklidňuje (tím kýženým způsobem) je herecký výkon hlavního (anti)hrdiny. Jake Gyllenhaal se do své role (ne)skutečně vnořil a mistryně předvádí, jak se můžeme cítit ve společnosti osoby jeho typu. Někoho, kdo s námi manipuluje a pod záchvěvy zdánlivého zájmu, spíše prosakuje jeho dychtivost naplnit své vlastní cíle a ambice, a v podstatě nás vykořistit. Je živou metaforou světa marketingu. Škoda, že se tohle více nepřeneslo na vyznění celého filmu; občas problikává spíš "americká manýra" a nežádoucí vyumělkovanost.

Geniálně pojatý snímek o porouchaném vztahu mezi matkou a dcerou (potažmo společností a jedincem), a to celé, freudovsky komponované. Erika popírá samu sebe, vlastní sexualitu a intimitu (jenž je umlčena) a stává se obrazem, ale i produktem své trýznivé, narcistické matky. Erika až obsesivně lpí na perfekcionismu a mechanicky ponižuje své studenty, což celé skutečně perfektně podtrhuje střih s doprovodem Schubertova díla. Matka ji nikdy nedovolila dospět. Do toho všeho je neméně manicky vztažen mladík, který se stává zrcadlem její touhy a zároveň i destrukcí toho samého. Perverzního ani erotického na tom není vůbec nic. Haneke se, s důsledností filmového chirurga, stal skladatelem psýché celého filmu, který až sterilním způsobem odhaluje bolestivost a mocenský charakter inter i intrapersonálních vztahů, a to vše, co celou síť rozkmitá a rozpojuje. "Schubert's dynamics range from scream to whisper not loud to soft." Baví mě to stále a opakovaně.

Svatý pavouk je především svědectvím o kondici společnosti nijak ve skutečnosti vzdálenému tzv. “západnímu světu”. Světu, kde jsou trestány vybrané sociální skupiny považované za ty méněcenné, slabší nebo prohnilé a z té stejné skupiny jsou vybráni ti, kteří ve jménu vyšší morálky trestají. Všichni dohromady dobře poslouží skupině mocných pro demonstraci jejich síly a moci. Střihová skladba filmu je konvenční a příběh nepřináší mnoho překvapivých momentů; některé scény méně uvěřitelné, pokud zůstáváme v realistickém ladění snímku. Oceňuji ale jeho společenskou naléhavost.

Tento kultovní, s nálepkou “gangsterský” film, přináší více než jen působivé akční scény. Silnou emoci vyvolá především sociální analýza tehdejších (a dost možná současných) poměrů frustrovaných emigrantů. Nejvýstižněji film glosuje Al Pacino alias Tony Montana slovy: “(...) You don't have the guts to be what you wanna be? You need people like me. You need people like me so you can point your fuckin' fingers and say, "That's the bad guy." So... what that make you? Good? You're not good. You just know how to hide, how to lie. Me, I don't have that problem. Me, I always tell the truth. Even when I lie. So say good night to the bad guy! Come on. The last time you gonna see a bad guy like this again, let me tell you. Come on. (...)”. Glosuje už tak “pěkně prohnilý” americký sen, ve kterém každý zaujímá svou vlastní “lajnu”. Předem je jasné, že každému svět náleží jen dočasně a jen dle zásluh a metriky společenské morálky a norem. Ten, který tuto hru pomyslně prohrává už na začátku, se uchyluje k drastičtější křivce. Možná je ale “o střepinu” pravdivější.  A tento příběh se vypráví opakovaně, stejně manicky a brutálně.

Takový “stereotypní film o dospívání” se “stereotypní zlobivou dívkou” se “stereotypní snahou ji napravit”, neporozumění se “stereotypní tápající mámou”; interakce se “stereotypním good-boyem” a “stereotypním bad-boyem”, přátelství se “stereotypně ošklivou hodnou kamarádkou” a zkušenosti se “stereotypně hezkou zlou ne-kamarádkou”. Lady Bird nejspíš uspokojivý diváka toužícího po “stereotypně příjemném večeru u obrazovky”. Možná přinese naději "stereotypní rodině z předměstí". Možná jsem jen komplikovaně popsala to, že celý příběh působí jako šablona bez hlubšího, scénáristického ponoru. Nevýrazné a mdlé; vtipy nudí. Celkem promarněný herecký výkon Saoirse Ronan.

Opus kýčus magnum. Sorrentino se snaží předvést vizuální porno-ego-manii  vyprázdněnosti vyšší vyšší třídy a chameleonsky si vypůjčuje z Felliniho Sladkého života. Podařilo se mu natočit “moderní” nápodobu, která se ale jen tezovitě houpe na hladině. Sáhodlouhá stopáž to utrpení jen prodlužuje. Nikoliv utrpení, který bych si jak divačka užívala, ale utrpení plynoucí z prznění filmového námětu. Kamera střižená podle šablony mě nudí - neumožňuje imaginaci; jen přímočaře vyjevuje, co je patrné, stejně jako to doslovně komentují jednotlivé dialogy. Nuda, která udusává záměr společenské analýzy a obžaloby. To se nepovedlo. Závěrečná scéna vyvolává spíše posměšný úšklebek a oddych, že “už to mám za sebou". “Bylas?” “Ne, nebyla”.

Egoyan rozvíjí mnohovrstevnatou hru s významy; jednotliví aktéři mezi sebou splývají. Film nejsilněji problematizuje tématiku obrazu sebe a obrazu, který je načrtnut ve scénáři. Postavy oscilují mezi pokušením a osamocením. Divák jako archeolog vykopává to, co se skrývá pod povrchem. Těžkou atmosféru uspokojivě zprostředkuje kamera - občas nonšalantně vzlétne a snímá scénu z nadhledu; jindy se zaměří na detail a důsledně se drží tyrkysovo-žluto-červeného nádechu. Kontrasty odhalují jednotlivé aktéry v jejich “rolích”, v jejich vábení a odpuzování. Egoyan rozplétá vztahové smyčky a místy smyčku decentně utáhne. Jsme nuceni promluvit, abychom v roli obstály? Vnitřní světy hrdinů se míjejí, ale občas se protnou jejich osamocené sny a naděje. Bizarní na tom není vůbec nic. Egoyan jako důsledný filmový geolog mapuje terén magie lidské psýché a nezapomíná reflektovat sám sebe - vlastní roli tvůrce.

Neuvážené parodické gagy by sem pochcala; narkotická klišé by sem pochcala; rozklad struktury vyprávění by sem pochcala; těžkopádnou nudu by sem pochcala;... BANGER. cílí na mladou generaci a chce ji brutálně vystrašit (a zaujmout stejným dílem)- oukej; hezký záměr; to patrně nestačí. Oceňuji iphone-kameru ve stylu neurotického dogma 95 a zábavný herecký výkon Marsella Bendiga. Všechno ale trvá moc dlouho a nedrží to pohromadě, jednotlivé scény spíše méně uvěřitelné (Měly být? Pochybovat bych o tom zřejmě neměla).  Vystrašila mě všudypřítomná postupně hořící "prestižka" a střih pejska a kočičky a dalších náhodných internet "splaš videí". Vsuvka s Čapkem má asi na chvíli uspokojit intelektuály, stejně jako dialogy s Černými pány. Epileptický záchvat porno_Stacy s ublinknutím mě spíš pobavil. Barracuda měl být autentický, syrový, krémový… ale jeho aura mačo-rap samce se spíš rozplizne, než aby to film více akcentoval a vnímal kriticky.  Tento film ztratil prestiž, škoda. Prý to nemělo působit jako klip, ale vypadá to tak. Rozkývané na hraně narkotického “rap-šňup-horroru pro děti a mladistvé” s varováním a zesměšnění na toto téma. Tvůrci se ale podařilo, aby mi vnukl myšlenku “co vše by sem pochcala”. Současný český film by sem pochcala, more.

What is it that gives a schoolgirl her special innocence? Her sweet fragrance… Fresh flowers, lights as a spring rain… erotické, sexuální se regresivně potlačuje a z toho vzkvétají všechna traumata, pocity osamění, či prázdnoty. Nakonec umělé oživování již mrtvého nevyvede jedince z džungle. Exotica je jejím konzervantem, ale i pohřebištěm. Ozývá se už jen Cohenovo: Everybody knows that deal is rotten.