Normální autistický film

Velice příjemný film, líbilo se mi zpracování, kde režisér nechal promlouvat hlavní aktéry a svým komentářem vůbec nezasahoval. Musím ale souhlasit s některými diskutujícími, že autismus není pouze Asperger. Pokud se film jmenuje "autistický", měl by vzít v potaz i jiné formy. Pro člověka, který se v tématu neorientuje, je pak film dost zavádějící až manipulativní. Ne všechny formy autismu jsou tak bezva, jak je nám ukázáno. Chápu, co bylo cílem autora a myslím si (nebo aspoň doufám), že jeho záměrem nebylo s divákem manipulovat, ale ukázat, že takto diagnostikované děti mohou být často velkým přínosem pro společnost. Mně samotné se moc líbila ta různost a vlastně i jiný pohled na svět všech dětí, ale popravdě toho bychom dosáhli, kdybychom vyzpovídali i děti bez Aspergera. Co by mě hodně zajímalo, je život dospělého autisty - třeba se toho jednou někdo ujme. (26.10.2017)

Film síce je normálny, ale určite nie obyčajný. Každý príbeh je niečím zaujímavý, filmári si vybrali veľmi zaujímavú vzorku autistov. Nesledujeme ich bežné výjavy zo života, ako raňajky, školu, obed, skôr nejakú formu interview, kde sú otázky väčšinou vystrihnuté, čo občas vytvára zvláštne situácie, no dostávame sa viac do ich myslenia a chápania sveta a seba samých. Niektorí sa vedia sami tak rozrozprávať, že by boli schopní zaplniť celý film. Ten výber môže trochu vytvoriť rainman-dojem, že autisti sú všetci geniálni a zábavní ľudia. Že sú to, ako v tomto filme, budúci filmári, hudobníci, maliari, angličtinári alebo filozofovia, ktorí dokážu rozprávať o podstate vesmíru alebo o zmysle minulosti, budúcnosti a prítomnosti. Reperka bola trochu iné kafe, možno tým, že bola od ostatných staršia alebo mala celkom odlišné zmýšľanie, ktoré nie je v jej veku výnimočné ani u bežných ľudí, nechcem napísať normálnych. –––– Autista, on trpí tím, že je neurodiverzní a svět je zařízen pouze pro neurotypické. –––– Přesně jako fenomén těch sourozenců. I rodiče se přizpůsobí, i z rodičů se stávají autisti. –––– Haló, chtěl bych se zeptat, jestli mohu mluvit s panem prezidentem... (11.10.2017)

Šok, který přišel po zbídačené Filmové lázni. Janek se coby ryzí dokumentarista lidsky „ponížil“ a dal téměř výhradně prostor jen dokumentovaným. Tím vznikl čistý film o čistých lidech, s několika mistrovskými střihy, které jsou zároveň až dětsky naivní („lidé si hledají smysl života, aby se tady nezbláznili“ kontra bytostně oddaný hráč na klavír). Po řemeslné stránce velmi inspirativní dokument. Po obsahové stránce jedno z nejlaskavějších děl, s jakými jsem se napříč různými druhy umění setkal. (13.03.2017)

Ještě před filmem jsem všechny děti z filmu znal, tedy znal, viděl jsem s každým z nich rozhovor v pořadu Přicházíme v míru od Michala Roškaňuka. Díky tomu jsem o filmu věděl a také se na něj těšil. Je jen dobře, že podobné filmové dokumenty vznikají a vnáší tak alespoň trochu osvěty do společnosti, která si myslí, že každý autista vypadá jak Rain man. Samotný film je bohužel hodně zkratkovitý (při klasické délce to ani jinak nejde), jednotlivé děti dostávají málo prostoru a nevyniknout jejich charaktery. Jde spíše jen o několik vět a pak střih na další dítě a tak stále dokola. Přesto Normálnímu autistickému filmu naleží čtyři poctivé hvězdy, především za obsah. Pro zájemce o tohle téma nezbývá než jen doporučit (opět) pořad Přicházíme v míru (součástí Duše K v divadle Kampa). U rozhovorů s dětmi se leccos přiučíte a také se výborně pobavíte. (11.05.2018)

Je to skvěle sestříhané, ti lidé jsou zajímavý, ale nakonec to jen buduje klišé "bytostí napojených na jinou realitu, které mysticky rozumí tomuto světu, protože nejsou jeho součástí". Nevím, jestli to není pravý opak toho, o co tvůrcům šlo. Takhle vznikla trochu samoúčelná fascinace, na kterou se hezky kouká a utáhne i těch 90 minut, ale komu tím prospějete, co? 65 % (31.10.2016)