MaxipesFik

Gilliamův rukopis bych popsal (v paralele, kterou si vypůjčím z dějin výtvarného umění) jako směs Hyeronyma Bosche a Andyho Warhola. Absurdita, nepochopitelnost, bizarnost se mísí s podbízivostí a laciným pozlátkem (resp. reflexí lacinosti a pozlátka). Podivuhodná směsice.

To je síla imaginace!

Nejsilnější stránkou filmu je samozřejmě ta divadelní (pokud nepočítám předlohu FMD), brilantní dejvická inscenace ani před kamerou neztratí mnoho ze své přesvědčivosti. Vedlejší motivy už jsou diskutabilní: nejpozitivněji hodnotím industriální prostředí, které někdy rezonuje s hrou a vytváří s ní zajímavé významové průniky; rozmíšky a pitvoření herců mezi zkouškami nenaruší divákovo ponoření do příběhu bratrů, ale vytváří dějovou metarovinu, rámec, který je spíše přínosný než rušivý, přináší kontrast a odlehčení; zato vedlejší dějová linie oceláře a jeho rodinného traumatu nefunguje, snaží se totiž hrát na stejnou emoční strunu jako hra, ale přitom má příliš málo spojných prvků na to, aby diváka donutila přemýšlet nad vzájemnými souvislostmi, to působí liše a zbytečně. Velké velevýznamné plus za vsuvku Matija Solce.

Čtyři povídky mají jednoznačně gradující tendenci, proto váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nejslabším místem jsou typizace až karikaturizace jednotlivých postav a prostředí, nejsilnějším momentem vypointování třetí i čtvrté povídky. Kvůli hereckému skřípání na několika místech jsem se nakonec rozhodl pro tři hvězdy, byť tím filmu bezesporu křivdím.

Dá se na to koukat.

Mám z toho hodně rozporuplné pocity. Vedle sebe tu leží skvělé filmové nápady a provařené kejkle hodné mexické telenovely. Nepůsobí to však jako takový ten balkánský guláš , kde najdete úplně cokoliv a v celku je to neopakovatelně přitažlivé a originální (Kusturica), spíš je z toho cítit promarněná šance.

První třetina filmu místama drhne - některý repliky, scény... Ale když už se zdá, že se z módního tématu o jinakosti stane výstavní klišé, věci se nějak dají do pohybu a najednou je to přesvědčivý. Velice dobrý film, takových tady moc nevzniká (ve srovnání s Hřebejkovsko-Svěrákovským mainstreamem spíš výborný film). Největší zásluhu na tom má asi duo Liška - Bydžovská. Kamera je někdy příliš prvoplánovitě hezká (kontralicht, jízdy...). Muzika sedí. 85%

Schází tomu Allenovská lehkost a nadhled. Ale i v "čistě závažných" tématech má Woody určitě lepší období přelomu 70. a 80. let - Annie Hall, Manhattan, Hanna a její sestry... Stejně jako u Match-pointu nebo Cassandřina snu musíme při vniknutí do děje přistoupit na režisérovu hru s osudy postav. V Matchpointu mi to vůbec nevadilo, ale v Cassandřině snu už to lehce drhlo a tady je z toho klišé, které nefunguje. Nejvíc se mi na filmu líbila Barcelona v pozadí a Penélope Cruz - vůbec tu nevypadá jako mondénní krasavice z magazínu, ale jako správná mediterránní dračice.

Ze začátku to vypadalo jako vcelku povedený remake a já předělávky moc nemusím. Ale závěrečných deset minut mě přesvědčilo, že jsem soudil předčasně.

Rozesměje a neurazí. (Nic víc)