MaxipesFik

Každému, kdo má rád divadlo a je tak trochu masochista, mohu jen doporučit.

Skvělá kamera.

Zas ta obvyklá Trierova hra s divákem: "Malá, malá... fuj ty kozo stará!" Často je to předvídatelné, někdy až únavné. Poznámky: 1) Zajímavé, jak Trier neustále cítí intenzivní potřebu konfrontovat se s křesťanskými ideami: vina, hřích, pokání... Připadá mi jako člověk, který se verbálně vymezuje vůči křesťanství, protože si vskrytu uvědomuje, jak hluboce v něm zakořenilo. Všimněme si, že film má formální podobu zpovědi včetně rozhřešení na konci (které je ale potřeba okamžitě zpochybnit ironickým šklebem: "aby si snad někdo nemyslel, že jsem sentimentální" - nebo to je ta infantilní hra, "nalákám vás na vějičku a pak vás klepnu pořádně přes prsty"?; ať tak nebo onak, klišé je pouze nahrazeno jiným). 2) Pro mě nejzajímavější moment filmu je scéna (ne)zastřelení Jerôma, kde jej hraje jiný herec. Původně jsem si myslel, že pointa spočívá v tom, že je to skutečně jiný muž, náhodná známost P. Ale tuto verzi vyvrací reminiscence motivu 3+5, kterou by nemohl reprezentovat nikdo kromě Jerôma. V tom případě je to snad symbolické vyjádření odcizenosti, kdy Joe přestává rozlišovat podobu svých milenců (včetně své životní lásky), stejně jako má většina postav filmu svá jména nahrazená jen jedinou iniciálou. Alternativní vysvětlení: zcizující prvek, jež má vyvolat v divákovi pochybnost, zda je vyprávěný příběh "reálný", tj. může být jen plodem představivosti Joe. Anebo se jednoduše jedná o další Trierovu poťouchlost, jíž netřeba přikládat zvláštní význam. Mimochodem, úplně stejný postup (leč důsledněji) požil Buñuel v Cet obscur objet du désir.

Velké rozpaky.

Skvělá atmosféra. Tak je nutno režisérovi odpustit to, že často vykrádá sama sebe.

Delikatesa!

Není občas na škodu zatlačit slzu vlasteneckého dojetí.

Poněkud rozpačitý dojem. Největším zážitkem pro mne bylo sledování tabulí plných umělecky vyvedených chodů. Výpravná stránka filmu obecně je neméně pozoruhodná a nic ji nelze vytknout. Pochvalu si zaslouží i práce se světlem (interiéry) a kamera, často velmi vynalézavá (mezi mnoha triky zmíním záběr na Archera objektivem s krátkým ohniskem z podhledu, kde deformující perspektiva koresponduje se silným citovým pohnutím), byť na můj vkus jsou záběry až příliš krátké a často stříhané. Nejsem přílišným stoupencem žánru romance, ale i s vědomím toho mám dojem, že místy není scénář zcela konzistentní. Jádrem podobného snímku by měla patrně být psychologie postav. S Archerem nemám vcelku problém, vývoj jeho duševních stavů je v centru režisérovy pozornosti a je modelován dějovými i hereckými náznaky stejně jako komentáři vypravěče. Naopak postava hraběnky Olenské mi připadá poněkud psychologicky nevěrohodná. Čím to, že se v polovině filmu změní ze stíhačky na odměřenou odmítající dámu? Tato změna není ve filmu dle mého názoru dostatečně zachycena. Celkové hodnocení sráží hudba, která polopaticky říká, co máme cítit, a několik vyloženě kýčovitých momentů (nejkřiklavější je záběr s majákem a plachetnicí). Sladká limonáda... tedy abych byl spravedlivější: dobře naservírovaná sladká limonáda.

Pohádka se špatným koncem. Woody Allen měl vždycky ohromné štěstí na ženské (herečky).

Italský Antoine et Colette.