coulismoulis

Ve vývoji můžeme jít jako společnost dopředu, nebo taky dozadu. Badhaai do nám nabízí ještě další možnost – úkrok stranou. Film přináší zajímavé řešení, tak zvaný přizdisráč s hlavou v písku (za poslední dekádu velmi populární nejen v Indii). Dva cizí lidé jsou kvůli rodině ochotní se vzít, žít spolu, hrát divadýlko, nechat se násilím kontrolovat na plodnost, mít děti atd. atd., jenom proto aby maa neplakala, aunti-ji nekřičela a paa nikoho nefackoval. Do takového urážejícího řešení jde mladá lesba a gay, kteří jsou oba finančně zajištění, žijí ve velkoměstě, mají svobodu rozhodování a nejsou na rodině nijak závislí. Proč? Kdo ví. Snad proto, že se předpokládá, že to uspokojí všechny zúčastněné. Snad proto, že s hetero maskou na tváři homosexualita nikomu nevadí.

Kdo je Mára? Umělec života, starší pán s holly(kolly)woodským širokým úsměvem, co se na něj lepí lepé děvy, sotva o něm slyší, ani ho nemusí vidět. Mladá restaurátorka se rozhodne na nějakou dobu přestat s prací a jít po stopách tajemného muže, který nejen kreslí, ale občas také unáší lidi (s jejich souhlasem) a zavírá je na své farmě, kde jsou všichni šťastní a užívají si soukromý eden. Kdo nemiluje Máru je očividně blázen. Série vyprávění různých postav, které postupně dovede mladou dívku za jejím idolem, mohlo být trochu kratší. Konec konců, Madhavan je sice sympaťák, ale tolik kouzla, které by vydrželo na 2.5 hodiny zase nemá.

Trochu jako slon v porcelánu, nicméně snaha se taky musí ocenit.

Pushpa se krve nebojí. Raees bez cenzury a Gangy z Wasseypuru, které mají co říct. Násilí je hlavní a v podstatě i jediná dějová linka, skrze tuto (ne)estetickou optiku sledujeme vzestup antihrdiny do čela místní dřevařské mafie. Příběh je tak jednoduchý, že ho lze uhodnout už v úvodních titulcích. To ale neubírá na „zábavnosti“. Kopání, sekání, podřezávání, mačetování, střílení, a zaživa zahrabávání je natolik strhující, že nedovolí vstát z kanape dřív než film skončí. Jediné, co způsobuje mírný paradox, je snaha ukázat Pushpu nejen jako ambiciózního řezáka, ale taky jeho kladnou stránku  romantického truhlíka. Tohle byl problém už v Raeesovi, násilník se zlatým srdcem, který stojí  v kaluži krve nasekané konkurence, moc morálně ani logicky nefunguje.

Souhrnné hodnocení: detailní záběr na Prabhasova naleštěná prsa – ano, akce – ano, humor – ano (na tu bídu vcelku ucházející), rodinné trampoty aka kdo koho kdy ne/ojede – ano. Takže to vychází na nadprůměrně kvalitní telužský trhák.

Jen pro upřesnění - ta 1 hvězda je za Ajithův taneční výkon, do něj bych to vážně neřekla. Jinak tématicky je film poněkud otřesný i na indické poměry.

Telugu Don se vydal jiným směrem než jeho Hindi a Tamil verze. Polovina děje (ať už adaptovaná z původního Dona 1978 nebo nového 2006) se prostě vyškrtla a mezery vyplnily pěstní souboje. Pokus o probuzení Prabhase během natáčení se opět nezdařil, jeho Don je schopný podřimovat i mezi nejtěžší palbou. U Prabhase je ospalost neodmyslitelným trade markem, působí mile, klidně a proto i Telugu Don/Billa se nese na obláčku odpočinkové, relaxační, snad i trochu nijaké zábavy. Do očí řežou strašné kostýmy, za ně by bylo na místě dát zodpovědné osobě anti-oskara (nebo rouvnou pecku mezi voči). Co dělal Ali s mrvolou Prabhase v chlaďáku netuším – neptám se – snažím se na to radši nemyslet. Plusem je další varianta na téma Donovské série "který z policajtů je vlastně zrádce". Bude to Shifty eye?? Nechte se překvapit.

Pravděpodobně jeden u nejlepších Soukupových výtvorů, i tak to ale za moc nestálo. Dramatické dějové zvraty hezké, proč jich tam ale bylo tak málo? Většinu času jen pochodují a hledají ztracené Bartoškovy vlasy. Ach, odešly za kopečky...

Noční můra každého salesáka. Film určitě zanechal stopu: závěrečná scéna už nešla zvládnout bez halasného smíchu – Urmila a Manoj jsou v umění přehrávání prostě nepřekonatelní. Komorní psychologický horor o třech postavách, kdy až do konce není jasné, kdo z nich je vlastně šílenec (asi režisér, protože za ten závěr by se nestyděla žádná D-čková produkce). Nicméně abychom nebyli nespravedliví – prostřední kus filmu měl leccos do sebe a byl opravdu zábavný, to bez legrace :)

Talíř rýže byla výborná povídka, k ní se směle čelem postavila povídka Pooranmashi. Zbytek ovšem zapadl do kategorie ubohého podprůměru. Americké televizní duchařinky devadesátých let proti těmto působí jako oskarová díla. Taková Dívka s vlasem medovým zpracovaná po Indicku, tedy s maximálním důrazem na love story, poslušnost tradicím a zde navíc nějaké to strašlivé či rádoby strašidelné tajemství. Je libo raději pohlavně přenosné choroby nebo Moranu ve zlatých bikinách? Ani není potřeba dávat „SPOILER“ upozornění, protože pointu lze uhodnout během prvních třiceti vteřin, ti s pomalejším uvažováním se určitě vejdou pod minutu.