Duke90

I po čtyřech letech jsem si zatím neodnesl z hudebního koncertu lepší zážitek než právě od britských Marillion jejíž kořeny sahají ke konci sedmdesátých let. Na rozdíl od mnoha jiných fanoušků uznávám obě éry kapely - tu původní s ráznějšími skladbami pod taktovkou zpěváka Fishe (který posléze započal velice úspěšnou sólovou dráhu) a od roku 1989 i druhou éru trvající do dnes s naprosto odlišným Stevem Hogarthem. Fishova tvorba je více agresivní a údernější a zbožňuji ji stejně jako emocemi nabité skladby s posmutnělým nádechem od Steva. Dokonce si Steve troufl zazpívat něco málo z úspěšného alba Misplace Childhood z roku 1985 a jeho téměř divadelní vystoupení spolu se silnými texty vyvolávalo údiv a podlomení kolen. Tohle by Fish možná dokázal před dvaceti a více lety, ale Hogarth jako by vůbec nestárl a jeho zpěv zaplnil celé (ano, čtete správně) autobusové depo, kde nebylo po zvukové stránce co vytknout. Usmálo se na mě další štěstí, protože mi Steve přímo u vstupu podepsal lístky, ale foto se bohužel nestihlo pořídit při samotném podepisování, což ovšem nic nemění na výsledném zážitku....

Pokud máte rádi rockovou hudbu a jedním ze subžánrů je i klasický hard rock z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, pravděpodobně jste určitě narazili na německou kapelu Accept. Původní zpěvák této kapely, Udo Dirkschneider, totiž zavítal v listopadu 2017 do ostravské Garage Areny a postaral se o jeden ze tří nejlepších koncertních vystoupení, které mám ve svém pomyslném žebříčku TOP3. Na tak odvazovou "bejkárnu" jsem byl přímo v šoku z dokonalého ozvučení a vše umocňovala skutečnost, že jsme stáli opravdu pár metrů od pódia. Tedy ne, že bych se potřeboval zblízka dívat na upoceného rockera s nadváhou, ale na tak malém prostoru to skoro působilo jako rodinný koncert na hodně vysoké úrovni a i zbytek kapely na nás přenesl neskutečnou energii, která se v nás držela ještě celý druhý den...

Jedno z mých zbožných přání bylo dostat se na koncert legendárních britských veteránů Pink Floyd, což je přání, které už se mi nikdy nemůže splnit, ale pokud k nám zavítá Roger Waters, je reálná šance, že z velké části přenese na posluchače atmosféru starých dobrých P.F. a tak se také stalo... Každý fanoušek si musel užít létající prase přímo nad našimi hlavami, Waterse v prasečí masce s typickými politickými narážkami se kterými to občas možná až zbytečně přeháněl (viz narážka na prezidenta Trumpa) a také pochodující děti s "cihlovou zdí". Návrat ke starým kořenům se tedy uskutečnil ve velmi vysoké míře. Jen příště, Rogere, možná tolik netlač na pilu s tou politikou. My si tu hudbu užijeme víc...

V červnu 2019 se mi konečně splnil sen a a poprvé jsem viděl na živo fantastického zpěváka a bubeníka Phila Collinse. Phil se sice komerčně nejvíce proslavil v osmdesátých letech svým nezapomenutelným inteligentním popem, ale jeho éra s "rannými" Genesis dle mého názoru stojí za povšimnutí mnohem více, protože to byly časy poctivého progresivního rocku započaté mým ještě větším oblíbencem Peterem Gabrielem. To nic samozřejmě nemění na tom, že se mi dostalo skvělého zážitku, protože si Phil přizval precizně sehranou partu šikovných hudebníků a i v prostorách O2 arény jsem mohl relativně kousek od pódia nasávat velmi kvalitní zvuk. Samotného Phila mi bylo poměrně líto, když k mikrofonu dokulhal o hůlce, ale zvládl s humorem ČESKY prohlásit, že má "nohu v prdeli". Velkým překvapením byl i mladičký syn Nicholas, který je stejně jako táta nesmírně talentovaný bubeník a občas jsem měl pocit, že má v rukou kladiva!

Do Budapeště jsme vyrazili hlavně za památkami a nádherným výhledem z Budínského hradu, ale natrefili jsme i na pár nečekaných zajímavostí, které více či méně souvisí s filmem. U slavného detektiva je to tak nějak jasné a dokonce s sebou měl i svého věrného psa. Překvapil mě ale bývalý herec a prezident spojených států, jehož socha se pyšnila přímo na Náměstí hrdinů. Až později mi došlo, že to má souvislost s ukončením studené války. Největší zážitek mám ovšem z prohlídky "domu Houdiniho", kde nás po zajímavé prohlídce do svého řemesla zasvětil opravdový kouzelník (Houdini to bohužel nebyl) a pokaždé nás šikovně oblafl. Není nad to si zpestřit poznávací dovolenou menšími kulturními vsuvkami.

Svůj první Comic Con jsem absolvoval v únoru 2020 v Praze. Do zahraničí jsem zatím nevycestoval, ale vzhledem k příjemné atmosféře, krásné výstavě a bohatému programu tuto možnost silně zvažuji. Největším zážitkem je pro mě samozřejmě osobní setkání s Ronem Perlmanem a Johnem Rhys-Daviesem. Při fotografování s Ronem se mi zdálo, že už je z toho mírně znavený, i když při společné talk show se celkem rozmluvil a publikum několikrát rozesmal. S Johnem to bylo jiné pořízení - ten nás rozesmál svým energickým projevem už před objektivem fotoaparátu a to doslova, protože nás přitom několikrát polechtal na žebrech. Proč se ani na jedné fotografii nedívám do objektivu netuším ani já sám a přitom v popředí nebyly žádné další zajímavé objekty... Kdybych měl tipovat, který z těch dvou je starší, přihodil bych vyšší věk Perlmanovi, přitom opak je pravdou. Každopádně jsme z celé akce odjížděli s maximálním pocitem blaženosti a moc se těšíme na další ročník!