Duke90

Možná nejlepší Scorseseho film a v mých očích i nejlepší gangsterský opus všech dob! Na první pohled masivní stopáž uteče jako voda a já po skončení vírám s otevřenou pusou, jako by mi snad někdo zasadil pořádnou ránu nožem do zad a nemohu popadnout dech. De Niro se zdejším výkonem drží těsně v závěsu za Zuřícím býkem a Pesci tomu všemu kraluje a pokud vás malý nervní Joe dostal už v předešlých Mafiánech, tak tady s vámi doslova zatočí. Je to sice labilní a nevypočitatelný zmetek, ale zahraný s takovou přirozeností, že i pokud máte dva metry a sto dvacet kilo, raději se mu vyhnete obloukem. Sharon Stone byla správně na ránu a vyhrocenou hádku s De Nirem (dámy prominou, nebo po mě hodí rajčetem) jsem velmi prožíval s podobnými pocity jako Robert. Scorsese jako by přesně věděl, kdy se mnou zrovna pořádně zacloumá. No a to máte takhle - někdo má zvuk odpalu baseballových pálek spjatý s oblíbeným sportem, ale já ho budu mít navždy spjatý s filmem Casino a ten "příjemný" pocit, jako bych zažíval to nejhorší skřípání na školní tabuli, už z hlavy nikdy nedostanu.

Musím opět začít tím (jak to většinou dělávám), že knižní předlohu jsem četl asi 10 let po shlédnutí filmu a to právě z důvodu, že mě film naprosto uhranul a říkal jsem si, jaká asi bude kniha, když už film ve mě zanechal vynikající dojem. Čili přesně pravý opak v posloupnosti zkoumání daného díla. Dovolil bych si říct, že v tomto případě může "posloupnost zkoumání" zůstat zcela náhodná, protože zážitek z pohyblivých obrázků a natištěného textu na papíře bude téměř stejný. Díky Kmotrovi jsem také nalezl svou zálibu v mafiánské tématice a příběhy těchto lidí mě nepřestávají fascinovat, aniž bych si kdy dovedl představit, že bych se v takovém světě sám pohyboval. S Kmotrem jsem toho ale před 14 lety objevil daleko víc, a to hlavně Branda s Pacinem ale i Jamese Caana, který by si za svůj výkon zasloužil tu nominaci proměnit v sošku a do teď mě z oné "popelnicové scény" stálé mrazí. Brando je samozřejmě vynikající a jeho artikulace se sípavým hlasovým projevem nezapomenutelná, ovšem přerod mladého Pacina v respektovaného nástupce vyráží dech. Bez Kmotra by byl zkrátka mafiánský filmový svět o poznání chudší.

Jestli Pacino někdy doopravdy překonal sám sebe jako gangstera, pak je to právě druhé zpracování Scarface (první vzniklo v roce 1932 P. Munim v hlavní roli). Tony Montana je chlap, se kterým byste se určitě nechtěli zaplést a jeho ostře řezaná tvář a specifický přízvuk budí obrovský respekt. Al prostě dovede zahrát i se svou výškou ty nejrespektovanější borce z mafiánského podsvětí a nikde jinde bych se ho nebál víc než tady. A aby toho nebylo málo, tak vás v každé scéně probodne svým pronikavým pohledem, který říká: "Tady vládnu já!" Už od počátku bylo celkem jasné, kam ta nezadržitelná horkokrevnost nakonec Tonyho dožene. Na rozdíl od Kmotra jsem nemohl s Pacinovou postavou příliš soucítit, jelikož brilantně zahrál děsně nesympatického psychopata a s narůstající mírou neustále překračoval hranice únosnosti vůči svému okolí. Kromě bezchybného Pacinova herectví jsem si moc oblíbil luxusní osmdesátkový soundtrack perfektně zapadající k danému tématu. Scarface tedy považuji za jeden ze svých nejlepších filmových zážitků vůbec!

Rocky by mohl mít klidně alternativní název "The Greatest Motivation". Díváte se na chlapa žijícího v nuzných podmínkách, který musí poslouchat urážky svého nejlepšího kamaráda, urážky svého trenéra a není schopen normálním způsobem oslovit dívku svých snů a do toho dostává pravidelně do zubů za pár šušňů. Jenže právě v oné skromnosti dobráckého boxera se skrývá největší síla úderu, kterým si postupně proboxuje trnitou cestu k prvním úspěchům. Kdo by Stallenovi tu pokoru a houževnatost zároveň nevěřil, když je očividné, že ani nemusel moc hrát a prostě přenesl na plátno svůj reálný život. Stejně tak jako v dalších dílech, i zde je nejslabším prvkem samotný box, kdy si člověk řekne, jestli už opravdu "nemá dost", ale díky silnému příběhu a právě přirozenému Slyovi nad tím klidně mávnu rukou, protože Ivan Drago byl v té době ještě v nedohlednu a souboj s Apollem je tedy vcelku "normální". Ať chcete začít běhat, najít si nového partnera, nebo něco v životě dokázat, s Rockym to může jít o poznání lépe...

De Nirova největší životní proměna se odehrála v Zuřícím býkovi. Sice už měl v té době za sebou několik rolí, kde se úspěšně dokázal převtělit do dané postavy (Vito, Travis, Michael...), ale tím nejoslnivějším výkonem je pravě Jake LaMotta - až příliš horkokrevný boxer, který se po počátečním úspěchu začne díky své nestálé povaze propadat do čím dál tím většího bahna. LaMottu jsem v určitých pasážích filmu opravdu neměl moc rád a díky suverénnímu De Nirovu výkonu se mi o to víc protivil. Stejně tak mi ho bylo posléze i líto, když jsem viděl tu obtloustlou trosku, jak všechno kolem sebe ztrácí a zmůže se jen na zoufalé pokřikování. Při sledování Zuřícího býka totiž velice rychle zapomenete, že se díváte na film, protože děj vás doslova vcucne a najednou se stáváte náhodným kolemjdoucím, co celý ten smutný příběh vnímá na vlastní kůži, abyste později cítili utrpení Jakeova bratra, ponížení jeho manželky a následně totální úpadek samotného může z ringu... Velice silný a dojemný příběh!

A tím to všechno začalo... Cameron měl prý velice živý sen o zabijákovi z budoucnosti. Já měl v životě taky spoustu snů, ale žádný jsem ještě neproměnil ve skutečnost oslňující miliony diváků po celém světě. Bývaly doby, kde jsem prvnímu Terminátorovi vyčítal mírně zastaralé triky a u zrcadlové scény s očíčkem se vždy mírně pousměji, jenže jak člověk stárne, tak začíná doceňovat víc kvalitu oné myšlenky z Cameronovy noční můry a dokonale mrazivou, špinavou atmosféru, kterou už žádný další díl neměl. Nebudu tu psát, že první díl zůstal nepřekonán, protože dvojka je i dnes (2020) stále nejlepším, nejzábavnějším a nejvíce kulervoucím akčním filmem všech dob, ale tohle je prostě jediný film, kde šel z Arnolda vyloženě až strach a do teď se nedokážu rozhodnout, jestli ho raději vidím v roli záporné či kladné. I když jej spousta lidí nazývá "hereckým polenem", tak právě v roli kyborga s kamennou tváři si neumím představit nikoho jiného. Z herců mě nikdo vyloženě nezklamal a takového Biehna bych s klidným svědomím postavil hned vedle zocelené Lindy ve druhém díle. Cameron měl už tehdy obrovský cit pro danou látku a každý správný fanoušek akčních filmů to musí cítit.

Za sedm let ušel Cameron pořádný kus cesty! I když je jednička v mnoha ohledech prakticky nenapodobitelná hlavně kvůli až hororové atmosféře s nelítostným Arnoldem, tak v druhém díle vše poskočilo o 10 levelů nahoru. Kromě bombastických nadčasových efektů budících skvělý dojem i dnes (2020), se dočkáme obrovského progresu hlavně u ústředních postav. Arnold je samozřejmě jasný. Jako "polidšťující" se stroj podal opět přirozený výkon a vlastně tím získal jakýsi pomyslný certifikát "From Badass to Good Guy". Skvělá volba padla i na tekutého protivníka T-1000 v podání Roberta Patricka. I když se svými poměrně jemnými rysy nepůsobil tak démonicky jako Arnie v jedničce, dokázal svým pohledem dát dostatečně najevo, že umí pěkně zatopit - a taky že ano. Mnohokrát jsem pociťoval tu úzkost, která díky našemu "panu modeláři" dopadala na hlavní hrdiny při všech těch stylově nasnímaných potyčkách. Největším překvapením pro mě ale byla famózní Linda Hamilton, jejíž vývoj z ustrašené servírky v nekompromisní vojandu doslova vyrazil dech. Nepřehrávala ani v náročnějších hysterických scénách z ústavu a dokázala do Sarah obtisknout přesně ty pocity, které bych od ní po prvním setkání s Terminátorem očekával. Zocelená Sarah Connor u mě asi navždy zůstane nejoblíbenější postavou vůbec. Horší už je to s mladým Connorem. Edward Furlong není špatný herec, ale jako John Connor byl minimálně v první třetině filmu dost otravný a ukňouraný. Zrovna jeho beru spíš jako slabší článek, ale hodnocení mi to vyloženě nepokazilo. Pro T2 stále platí status - největší akční film všech dob - a vzhledem k dnešní produkci akčních filmů už ani nevěřím, že ta komplexnost a styl zde se vyskytující, bude někdy překonána....

Všudypřítomné zlověstné ticho s pomalu plynoucími záběry v útrobách kosmické lodi Nostromo vytváří mrazivé napětí s atmosférou hustou jako krupičná kaše. Vše je ještě krásně podkresleno nepříjemným hučením a opakujícími se (dnes už tak známými) zvukovými impulsy. U prvního Vetřelce se těšíte převážně na scény, kde se zrovna nemluví a jen čekáte na to, až se objeví... Jenže on se často vůbec neobjeví, ani když už to čekáte nejvíc a to je právě to překrásné kouzlo, kdy můžete spolehlivě slyšet tlukot vlastního srdce. Žádný další díl už nebyl jako tento, i když minimálně Cameronovo pokračování řadím na stejnou úroveň kvality. Mnoho z vás už zde napsalo parádní komentáře přesně vystihující tu vetřelčí tíseň, takže už jen dodám, že si nikdy domů nepořídím kočku, aby na mě třeba uprostřed noční návštěvy toalety nezačala syčet!

I když jsou Vetřelci oproti svému staršímu bratříčkovi více akční, stále nepostrádají to postupně gradující napětí a my tak nějak tušíme, že na nás nevybafne hejno vetřelců hned pár minut po výsadku mariňáků s hromadou siláckých řečí. Nejvíc mě dostalo, že film ve mě navodil atmosféru, jako by za každým rohem bylo narvané hnízdo, ale když si pak divák celý děj zrekapituluje, tak kolikrát tam ty vetřelce v hojnějším počtu vlastně viděl? Přitom celou dobu víte, že planeta je totálně "zablešená" ale díky super atmošce vám postačí "pár rychlých střihů". Závěrečné unikátní setkání s královnou bych označil za podobný zážitek jako první vstup Spielbergova Tyrannosaura Rexe na scénu. Když se vrátím ještě k hercům, tak tohle je první díl, který opravdu stojí na samotné Sigourney Weaver a nakonec je to právě ona, kdo neohroženě bojuje za životy ostatních. Nejvíc jsem si ale oblíbil loajálního androida Bishopa v podání Lance Henriksena, pro něhož to byl velký posun od štěku z prvního Terminátora. No a nesmím samozřejmě zapomenout na vtipného "připosránka" Billa Paxtona s legendární hláškou o "posledních událostech". Shrnul bych to asi takhle - kdo se vyrovná s menší změnou v pojetí od tichého hororu k pestré akci, nebude mít s vetřelci sebemenší problém.

Tady už není skoro co dodávat, protože bych se akorát opakoval po ostatních skalních fanoušcích. Možná mě jen trochu mrzí, že dnes (2020) tolik populární marvelovky obklopují mladého diváka ze všech stran a přitom tohle je vlastně základní povinná škola pro všechny, co to myslí s žánrem sci-fi aspoň trochu vážně. Ta klasická masa náctiletých dnes nedokáže docenit, kolik práce si museli filmaři v roce 1977 dát, aby Hvězdné války ani po tolika letech (s menší digitální úpravou) nevypadaly zastarale, ale efekty bych s prominutím v případě "prvního IV. dílu" řadil až na druhou kolej. Máme tu především krásný dobrodružný příběh se sympatickými postavami na straně dobra a nezapomenutelným záporákem na straně zla. Není vůbec divu, že díky propracované hlavní myšlence se příběh i nadále rozvíjel, protože v té době měl ještě hodně co nabídnout. Možná půjdu u některých mírně proti proudu s tím, že si vždy raději vychutnám filosofické debatování o síle a pozemní (tím myslím i interiér vesmírných lodí) konflikty vyúsťující ve zběsilé přestřelky nebo souboje světelných mečů, než i tak nezpochybnitelně působivé souboje vesmírných stíhaček.