Sarkastic

„Samice jsou chytřejší než samci, ale to je jako u lidí. Samice používají čich, aby přežily. Vždy jsou dobře kryté. Vždy si pamatují, že se snaží zůstat naživu.“ Spíš se tu řeší jméno režiséra. To až zbytečně kritické srovnávání jeho děl…tomu se já vyhnu. Film mě lákal originálním tématem a také mou zvědavostí ohledně herectví McAvoye. Nejsem jeho fanouškem, ale s klidem můžu prohlásit, že zde byl fenomenální a všechny osobnosti (až na 1 výjimku?) jsem mu věřil (dobrá byla i jejich rychlá „přehlídka“). A pak je tu ta jediná slabina filmu, Bestie. Jste ochotní přistoupit na teorii doktorky? Pakliže ano, zdvihnete obočí (jako já) možná jen u „pavouka“ či pasáže s brokovnicí; pokud ne, řada scén vám asi přijde uhozená a snímek to u vás nejspíš odpálí. A to by byla u tohohle zatraceně kvalitního psychologického dramato-thrillero-hororu velká škoda, na podobnou atmosféru jen tak někde nenarazíte. Nemluvě o zlomyslném závěru. Dávám slabší, ale ještě plný počet. „Ty jsi jiná než ostatní. Tvoje srdce je čisté. Raduj se! Zlomení jsou vyspělejší. Raduj se…“

„Víš, jaká budu za pár roků?“ - „No?“ - „Tlustá, blbá, spokojená.“ - „No.“ Divoké včely jsou podobné Štěstí a Venkovskému učiteli, jak tématem, tak i kvalitou. Zas jde o hořkou tragikomedii z vesnice a Slámovi se musí nechat, že tohle specifické prostředí a jeho atmosféru prostě vylíčit umí. Stejně tak místní postavičky. Ať už šlo o šílený ženský kolektiv, babičku-gamblerku popíjející zelenou, výdělečnou vdovu, Liškova Krále popu a mnoho jiných. Vyloženě slabý je snad jen Matonohův pošuk (ten nejen jakoby nepatřil na vesnici, ale tak nějak vůbec do celého filmu). Všechny postavy však spojuje fakt, že se skoro předhání v tom, na kterou z nich je zoufalejší pohled. Každopádně mě bavily, stejně jako ty jejich duchaplné dialogy. Místy filmu sice trochu dochází dech a sem tam nějaký ten vtípek vyšumí do ztracena, ale přesto jsem se převážně bavil a hodnotím solidními 4*. „Zajímá mne…jestlis přemýšlel o tom, o čem jsme mluvili naposled.“ - „A o čem jsme mluvili, tato?“ - „O potřebě vertikality.“ - „Tak…tak o tom jsem nepřemýšlel.“

„Chceš zůstat na další?“ - „Ne, měli bychom jít.“ Chazelle si u mě Whiplashem nasadil laťku pořádně vysoko a…nezklamal mě! Technická stránka je vypiplaná, příběh dostatečně nosný, herecké duo sehrané. Snímek se může plně opřít o skvěle zvládnuté žánrové pilíře jako taneční choreografii, chytlavou hudbu (těch písní je tu sice přehršel, ale hned několik bylo opravdu výrazných) a v neposlední řadě nevtíravý zpěv. A když už jsem u té otázky žánru…pro někoho byl ten přechod od muzikálu k hudebnímu filmu hůře přijatelný, mně ovšem přišel až překvapivě plynulý, a to kvůli změně nálady a atmosféry snímku. A přestože se film pocitově překlopí, úsměvné, zábavné, smutné i niterné scény se střídají až do výborného konce. Na rozdíl od Whiplashe jsem sice nebyl tolik stržen (příběhem či rytmem), ovšem nechal jsem se postupně okouzlit, řádně dojmout (!) a tuhle neobyčejnou podívanou si užil na 5*. „Nevyhazujte mě.“ - „Je konec! Je mi líto, Sebe.“ - „Jsou Vánoce!“ - „Ano, viděl jsem výzdobu. Hodně štěstí v Novém roce.“

„Předpokládám, pánové, že jste taky muži, ne?“ - „No to doufáme. A co?“ Tomu říkám detektivka! Podařilo se již obsazení hlavního páru sympatických a přitom pořádně dotěrných kriminalistů, zvláště Kalaš je tu ztvárněný s opravdovým gustem (svým způsobem vyslýchání a vtíravými jen-tak-mimochodem otázkami vzdáleně připomíná Columba). A právě toto duo čeká pořádně zapeklité vyšetřování na místě, kde příjezd policistů budí zvědavost, ale rozhodně ne nadšení. Místní lidé, povětšinou nepříjemní a příkří, nechtějí mluvit, podezřelých postupně přibývá (i ubývá), objevují se nové lži a zjištění, kruh se pozvolna uzavírá. To vše je provázeno solidní porcí napětí a parádní atmosférou (na které má lví podíl výborná hudba). A závěrečné odhalení vraha se mi moc líbilo (už méně pak následná „honička“). Velmi mile mě překvapila přítomnost nevtíravého humoru. Celkově to vidím na silné 4*. „To má kliku.“ - „Co kliku? To má paměť. Já si z čísel pamatuju akorát 097.“ - „Co to je?“ - „Jó, to už sem zapomněl.“

„O Millsovi nemáme moc informací, jen to, že si změnil příjmení a v mládi se pomočoval.“ Životní lekce byla dost hořká, ale několikrát jsem se u ní musel zasmát, jak moc trefná byla. Ohledně mužova ztrácení ženy a navíc múzy v jedné osobě. Aneb co je schopný udělat zamilovaný, starý blázen? Pobavilo držení dveří, stejně jako „koloběh múz“. První povídka mi vychází na slušné 4*. Druhá, Život bez Zoe, měla pár úsměvných scén vyplývajících z převodu života dospělých na ten dětský. Ale byla prakticky bez příběhu, něčeho poutavého či výrazného, a nejvíc utkvěla technickou stránkou, hudbou, výpravou a kostýmy. To je tak na lepší 3*. Třetí povídka, Oidipus ničitel, byla skvělá. Spousta vtipných hlášek a situací (odvoz na hřbitov, pasáž s magickou krabicí, zjevení na obloze, zabíjení se proudem, woodoo či romantika s kuřetem), to vše za 5*. Celkově mi tak film vychází na slušné 4*. „Ten komik?“ - „Dělá performance.“ - „Performance? Co jsou to performance? Buď hraje, zpívá, nebo tančí. Jak pak říkáš popelářům, sanitární inženýři?“

„Milostivá paní, prosím vás, teď běžte ke dveřím a hlídejte tam. A kdyby někdo šel, tak začněte zpívat, to jistě uteče.“ Začátek byl obrovská jízda. Úvod (zvláště dialog vedený hádavým manželským párem) bylo radost sledovat, hrátky s češtinou a skoro hlášku na hlášce zase poslouchat. Zároveň to výborně vystihlo styl humoru, kterým se Paklíč prezentoval. Bohužel, počátečním svižným tempem si na sebe tvůrci upletli bič. A postupně pod ním přestali stíhat tvořit, takže koncentrace opravdu vtipných scén se plíživě snižovala, předvídatelnost vtipů naopak zvyšovala, a to až do bodu, kdy některá místa byla téměř hluchá. Odráželo se to i v mimice herců. Jestliže byly Fialovy kreace (např. ty s láhvemi) celkem dlouho vtipné, ke konci už člověku přišly spíš únavné až pitvořivé. Na druhou stranu, určitou úroveň humoru si film dokázal udržet po celou dobu a řada scén je alespoň úsměvných. Stejně jako konec. Celkově si proto Paklíč ty slabší 4* ještě zaslouží. „Tak ono se tu střílelo…“ - „No, to víte, pane inspektore, v každé rodině je něco…“

„Jakou máme šanci? Že přežijeme?“ - „60:40…že ne. Jestli oba, netuším.“ Už úvod mě velmi chytl. Snaha hrát přesvědčivě manželský pár mě bavila, o hlavní hrdiny jsem se bál (zbytečně, ale co už) a především jim v jejich počínání fandil. Výborné byly hlavně pasáže s mícháním karet a večírkovou přestřelkou. Navíc, nemám moc rád samoúčelné milostné scény, které jsou ve filmech jen proto, aby byly, avšak ta za písečné bouře měla cosi do sebe. Což se ovšem nedá říct u „efektní“ scény porodu, kdy jsem protáčel oči v sloup. Chvíle relativního klidu rodinného života měly svoje opodstatnění, člověk si o to více užil tu postupnou prohlubující se nedůvěru, zpětné promítání si jistých indicií, podezřívání, zmatenost a strach z pravdy, to mě bavilo hodně. O to víc jsem smutnil z krapet naivní akce ve Francii (nejslabší části filmu). Protože i konec, ačkoliv trochu natahovaný, byl překvapivě výborný. Celkově mi tahle podívaná vychází na slušné 4*. „Velvyslanec přijede přesně ve 20.30.“ - „A když se zpozdí?“ - „Je to Němec. Přijede včas.“

„My máme fabriku. A víš co v ní teďka dělá můj táta? Vyrábí pro Wehrmacht.“ Tobruku jsem se opravdu hodně dlouho vyhýbal v obavě z nudy a amatérismu (ve srovnání se zahraniční válečnou produkcí). A teď už vím, že nebyl důvod. Nad technickou stránkou mi při vědomí českého původu srdce plesalo. Nádherná kamera, přesný střih (výborně natočené i bojové scény), krásně čistý zvuk, dokonale pasující hudba…prostě kvalitka. Ale klady filmu naštěstí neskončily jen u toho. Třeba z hereckého hlediska filmu nemůžu absolutně nic vytknout, i když sázka na neokoukané tváře jistě byla risk, v tomhle případě šlo opravdu o zisk. Partu vyjukaných kluků, která spolu byla od začátku až do konce, jsem si postupně oblíbil a maximálně jim při jejich učení se odvaze a sounáležitosti se spolubojovníky-kamarády fandil. Při tom jak přežívat a zvládat nejen všudypřítomný písek s větrem či ostřelující nepřátele, ale i vlastní strach (a s ním spojené i nejedno dilema). Výborný byl i konec. Přes nějaké ty rezervy hodnotím solidními 4*.

„Sarkasmus? To je sarkasmus?!“ - „Ne, není to sarkasmus. Sarkasmy nepoužívám.“ Autistický superhrdina, který vládne tělem, zbraněmi i čísly? Ben Affleck tu byl výborný. Jeho postavu se smyslem pro přesnost, pořádek a souměrnost (jídlo, příbory v šuplíku) jsem si hned oblíbil a ten autismus mu (povětšinou) věřil. Bavil jsem se při jeho práci s fixy, omluvě („rozchechtala“ mě), takovém tom venkovském střílení si či souboji s páskem. Čímž se dostávám k akčním scénám, které mi přišly opravdu kvalitní. A když si k tomu přičtete výbornou technickou stránku, napětí a svižné tempo, film vám uteče opravdu rychle. Za slabší (krom trochu zbytečně doslovného a lehce nataženého konce) považuju romantickou linku. To nesmělé oťukávání asociála a užvaněné účetní mě sice zprvu vcelku bavilo, ale jak už jsem naznačil výše, moc uvěřitelně postupem času nepůsobilo a přišlo mi chvílemi moc na sílu. Kvůli tomu dávám „pouze“ silné 4*, jinak velká spokojenost. „Co máš v plánu?“ - „Najít toho, kdo ji chce zabít.“ - „A?“ - „Střelit ho do hlavy.“

„Snad budeme ještě dlouho chodit v záplatovaných šatech, snad budeme i hladoví a promrzlí, ale budeme mít teplo tady, v srdcích. A světlo před sebou.“ Všude je cítit poválečný optimismus, radost a družnost (řada scén by jinde vyznívala naivně, zde díky této atmosféře působí přirozeně). Ale hlavního hrdinu čekají kruté chvilky a právě v nich je tento humanistický film nejsilnější. Leckdo sice bude mít problém s prosovětskými odkazy, ty ovšem k ději pasují. A dokonce se tu objeví i něco Spojeneckého, ať už vlajky, Marešova fronta, oblečení (vtipná scéna s kloboukem) či třeba hudba Glenna Millera (ano, rok 1948!). A dojde i na ožehavé srovnávání života v Protektorátu a na frontě. O to víc pak zklame nic neřešící konec, kvůli němuž zůstanu u slušných 4*. „Víte, když se na Vás tak dívám, tak si nedovedu představit, že byste byl schopen někoho zabít.“ - „No ovšem…člověk nepřítele vlastně někdy ani neviděl.“ - „Vážně?“ - „Někdy byla tma, někdy byl daleko nebo…“ - „Takže člověk vlastně ani nezabíjel.“ - „Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel.“