Sarkastic

„Neúspěšný pokus o komunikaci je důležitý pro kalibraci algoritmu na tvou osobu. Zprvu budu dělat a říkat věci, co budeš odmítat, ale tyto chyby budou postupně ubývat. Brzy bude úspěšnost mých výroků a činů mnohem vyšší. Brzy bude každý výstřel trefa.“ Jenže zatím Tom střílí slepými a silně skeptická až odmítavá Alma mu to dává pěkně sežrat…Lidské emoce jsou komplikované. Zvlášť ty ženské, ehm. S těmi může mít problémy i jinak dokonale naprogramovaný robot. A taky výtečně zahraný, Stevensovi jeho roli opravdu věříte. Mezi ním a Eggert člověk cítí chemii, i když je jejich vztah založený na odmítání a neporozumění. V každém případě jsem se dobře pobavil a mnohokrát se zasmál. A ačkoliv se to převážně tváří jako odlehčená „romanťárna“, ten posmutnělý akcent snímek posouvá zase trochu jinam. Závěr je možná až příliš doslovný, přesto to uvědomění si reality…má něco do sebe. Za mě solidní 4*. „O tomhle sní 93 % německých žen.“ - „Určitě víš, ve které skupině jsem.“ - „V těch 7 %?“ - „Jak jsi to tak rychle vypočítal?“

„Když Bůh nechá Arna žít, dovolíme mu stát se členem církve. Bůh má pro Arna úkol. Tak důležitý, že ani my mu nesmíme stát v cestě!“ A jak matka řekla, tak udělala…Koprodukční historický snímek, na kterém ten rozpočet není až tolik vidět, nicméně když se člověk zaměří na výpravu a řemeslnou stránku, není filmu v podstatě moc co vytknout. Líbila se mi i ta atmosféra, která se tvůrcům podařila navodit. Příběhově to bylo malinko předvídatelné, naštěstí ale ne vyloženě otravným či nudným způsobem. I ta počáteční div ne propaganda církve nakonec není až tak černobílá, čehož jsem se docela dost obával. Jediné, co mi více vadilo, byla aura hlavního hrdiny. Neměl jsem až tak problém mu fandit, ovšem charisma rozhodně nebylo jeho největší předností, což u podobného typu filmu docela zamrzí. Jinak ale u mě převládá spíš spokojenost, a tak dám ještě slabší 4*. „Aby církev ochránila poutníky, vyslala své nejobávanější bojovníky, templáře. Pro některé byli Bohem požehnanými vojáky. Pro ostatní to byli ďáblové, zplozenci zla.“

„Michael se už jako dítě nemohl určitých dnů dočkat. Jeho sestra Karin mi vyprávěla, že jednou, krátce po Velikonocích, dal své boty před dům. A když se ho člověk zeptal, proč to udělal, odpověděl, že to udělal proto, aby Mikuláš věděl, že už může přijít. A možná byl i Bůh, co se týče Michaela, trochu netrpělivý. A ze své lásky k nám, lidem, si Michaela k sobě zavolal.“ Ze života pedofilní zrůdy věznící kluka. Skvěle zahraný Michael fascinuje a děsí svou navenek dokonalou sebekontrolou, uměřeností i nenápadností (až na ten zkrat s kolegyní). Ale v soukromí odhazuje masku a mění se v cholerika s primitivním humorem. Ovšem dětský sexuální otrok takřka bez emocí začne pomalu ale jistě vzdorovat. A pak se už jen čeká na tyranovo zaváhání…Sterilní, odosobněný jakoby nezúčastněně pozorující styl svým chladem diváka mrazí a nepotřebuje k tomu explicitní scény zneužívání. V publiku to přesto bublá. I kvůli konci, který je vůči divákovi zlomyslný (a cynický spolu se závěrečnou Sunny). Tento silně zneklidňující snímek hodnotím solidními 4*.

„Nechci žít jako předtím.“ - „Seš si jistá?“ - „Nemám co ztratit.“ - „Rozmysli si to. Náš způsob života…to není snadnej život. Je těžkej.“ - „Ale může bejt krásnej.“ - „Moc krásnej.“ Režisér Ali Abbasi mě zaujal Svatým pavoukem. Vzhledem k různorodosti hodnocení i žánrů jsem se v případě jeho o 4 roky staršího filmu Tina a Vore raději dopředu připravil na mnohé, přesto mě v lecčem překvapil. Zpočátku mě snímek hodně bavil. Zajímavou hlavní postavou, rouškou tajemna ohledně její schopnosti a samozřejmě vpádem nové, ještě divnější osoby do jejího života, který se tím celý převrátí naruby. Jenže zhruba od poloviny snímku se film začal odvíjet směrem, který mi neseděl. A to včetně samotného konce, který byl předvídatelný a z určitého úhlu pohledu zoufale normální. Snaha šokovat a zhnusit diváka u mě příliš nefungovala, ačkoliv připouštím, že pojem „živočišný sex“ dostává v tomhle filmu docela nový rozměr, ehm. Podtrženo sečteno, tomuhle dílku o jinakosti, hledání sebe sama, vlastního místečka na tomto světě a spřízněné duše dávám lepší 3*.

„Co máte v plánu? - Nemám žádný plán.“ - „Jak sem můžete přijet s nemocným děckem, a nemít žádný plán?!“ Ale některé věci v životě člověk prostě nenaplánuje… Betovo přijetí Loly a jejího syna Tristána ani nemohlo být „vřelejší“, ale o tom tenhle film je, o snahách vybudovat si křehkou důvěru mezi zraněnými, poznamenanými dušemi. A přestože snímek v nemalé míře stojí na ústředním páru, za stěžejní považuju dětský herecký výkon, Joaquín Rapalini mě ve svém minimalismu do jisté míry fascinoval. Své samozřejmě odehraje i prostředí krásné Patagonie. Příběhově už to tak slavné není, děj je vcelku předvídatelný, ale přestože je to místy docela sentimentální a dojímavý film, pořád nabízí hezky zpracované téma bez zbytečného citového vydírání. Hodnotím slušnými 4*. „Vidíte to blikající světlo? To je Punta Delgada. A to, které bliká tam venku...to je Punta Norte.“ - „Díky, ale ráda bych věděla, kde je ta koupelna…a ne majáky!“ - „Tady. Koupelna je mezi těmi dvěma majáky. Pozor na útes. A taky bacha na škorpiony. Moc si nesedejte.“

„Asi není třeba říkat, že už nepřijímám žádné další objednávky na jídlo.“ Strojvedoucí Odd Horten si žije svůj nevzrušivý život zahrnující kouření dýmky, stálou trasu jízdy a pravidelné přespávání ve stejném hotelu. Nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo na jeho poklidném životním stylu něco změnit i po jeho odchodu do důchodu, kam se právě chystá…Hlavní postava baví. Dějí se jí zdánlivě běžné, a přesto trochu zvláštní věci. Jako třeba když nedobrovolně hlídá naprosto cizí dítě, prochází letištní kontrolou, přestože nikam neletí, nebo se stane spolujezdcem podivína, který řídí poslepu. Film má stejně jako hlavní hrdina své pomalé, někdy až hypnotické tempo. Chvílemi je úsměvný, místy zas posmutnělý, převládá ale jistá smířlivost. A jak se hlavní hrdina vyrovnává se stářím a důchodem, přichází najednou závěr. Ten vše otočí, a to včetně svého vyznění, což mně osobně příliš nesedlo, přišlo mi to trochu na sílu. Celkově tento milý, malý komorní snímek asi nikoho neohromí, ale díky své zvláštní atmosféře mi vychází ještě na slabší 4*.

„Louise? V tom jezeře se někdo utopil?!“ - „Neposlouchejte Chloe. Vymýšlí si, aby byla zajímavá.“ Trávení prázdnin u jezera s rodinou a jejich známými nevyznívá pro Bastiena kdovíjak zajímavě. Ale to jen do té doby, kdy se jeho pozornost začne čím dál víc upínat k o několik let starší Chloe…V jednoduchosti je síla. Celovečerní režijní i scenáristický debut herečky Charlotte Le Bon dopadl nad má očekávání. Má to velmi podmanivou komorní atmosféru (výborně podpořenou hudbou a vizuálem), člověk si ten milý, nevyzrálý vztah hlavních hrdinů prožije a procítí s nimi. Zejména tedy s objevujícím Bastianem. Velmi atmosférický je i závěr…ačkoliv někomu nejspíš sedne bez problémů a podtrhne celkové vyznění filmu, jiného zas mine, možná jako celý snímek. Já patřil do té první skupiny. Film jsem si užil a hodnotím solidními 4*. „Slyšela jsem, že je super se topit.“ - „Fakt?“ - „Když pod vodou zadržíš dech, plíce se ti stáhnou. Takže když se potřebuješ nadechnout, plíce se ti naplní vodou a je to skvělej pocit.“ - „Škoda, že jsem tohle nezažil.“

Jackie musí na šichtě sledovat dění na kamerách. Zní to jako velmi fádní práce, ale díky tomu má možnost nahlížet do života ostatních. Z těch, které na obrazovkách vídá pravidelně, se stávají známí bez jména. Jenže vše se změní v okamžiku, kdy 1 z kamer zaměří někoho z minulosti…Andrea Arnold mě zaujala už filmem Fish Tank. Byl jsem proto na její debut zvědavý. A nezklamala. Divák si hned od počátku uvědomuje, že se hlavní hrdince kdysi stala nějaká tragédie, a pomalu sbírá střípky, o co šlo. Zároveň trpí tím, jak moc riskuje. Začne totiž porušovat všechna psaná i nepsaná pravidla, zanedbávat monitoring ostatních událostí (což může pro někoho v nebezpečí skončit špatně), avšak hlavně riskuje v soukromí, kdy téměř ztrácí pud sebezáchovy a koleduje si o průšvih. Divák jí sice fandí, ale zároveň má o ni strach. Navíc tím, jak vezme spravedlnost do vlastních rukou, postaví publikum před nepříjemné morální dilema…Ale někdy se dá vyrovnat se ztrátou způsobem, který na první pohled může vypadat absurdně. Dám slušné 4*.

„Můžu si šáhnout? Kope?“ - „Ne! Vůbec kurva nekope. Kdyby kopalo, tak bych to věděla dřív než teď!“ - „Proč nekope? Je nemocný?“ - „Ne, není nemocný. Je to jenom nějaký posraný, nenápadný ninja mimino, který si myslí, že si tam může 9 měsíců vegetit, a pak se vyplížit ven!“ Představitelka hlavní hrdinky Kristine Kujath Thorp mě zaujala ve filmu Je mi ze sebe špatně a ani tady mě rozhodně nezklamala. Její Rakel, chaotické, neřízené střele tvrdošíjně odmítající realitu, jsem fandil hned od začátku. Což by neměl být problém pro nikoho, kdo mentálně nežije v minulém, nýbrž 21. století, a vnímá jako nezávadný fakt to, že ne každá žena musí mít mateřské instinkty a touhu po dítěti. Tím spíš, když to má ještě dosti smířlivý konec (ten mě osobně mírně zklamal, přesto cesta k němu byla fajn, takže jsem toho ani nemusel příliš litovat). Snímek má každopádně citelně ženský pohled na věc (ale i nadhled), nabízí ozvláštnění v podobě vtipných animací, a především hlavní hrdinku (skrze ni místy i dítě) trefně glosující dění. Za mě to budou solidní 4*.

„Skoro jako řecká tragédie. Zalachenko se snaží zabít svou dceru s pomocí jejího nevlastního bratra. Když se ona se probere z mrtvých, zarazí otci sekeru do palice.“ - „Ano, i tak se na to dá dívat.“ Lisbeth je pořád v průseru a nejde po ní jen policie, nýbrž i otcovi bývali kolegové. Smyčka se stahuje kolem ní, ale také Mikaela, který se ji z toho snaží dostat. Tentokrát budou potřebovat i pomoc jiných…Z druhého a třetího dílu jde poznat, že jedou na stejné vlně, a od jedničky se výrazně odlišují. Alfredson pokračuje v tom, co se mu osvědčilo, přesto mi závěrečný díl trilogie přijde o něco povedenější než ten předchozí. Je vyrovnanější, napínavější (zejména snahou zabránit umístnění Lisbeth do léčebny, navíc korunovanou výbornou pasáží u soudu). A nehyzdí ho dementní konec, který je tentokrát podařený, přičemž úplný závěr mi přijde asi jako ten nejlepší možný. Při zpětném ohlédnutí nejvydařenější jednička vzhledem ke svému ukončení ani pokračování nepotřebovala, přesto se podařilo natočit další 2 nadprůměrné filmy, které stojí za zhlédnutí.