Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (2 772)

plakát

Ene bene (1999) 

„Tak nás napadlo, že abys tam zejtra prostě nemusel chodit, tak se tady staví…s urnou. Víš? S volební urnou. Stejně se ti tam nechtělo, je tam spousta lidí, tak…aby ses tam nemusel táhnout.“ - „Copak…já tam musím?! No jo…musíme tam všichni. Do urny.“ V mé volební komisi, jejíž jsem byl předsedou, to probíhalo trošku jinak, asi jsem měl ostatním členům též malinko dochutit pití… Ene Bene je komedie, ze které se postupně stává její příbuzná „tragi“, až z ní vykrystalizuje čistokrevné drama. Film má 2 linie, kvalitou docela nevyrovnané. Volební linka má pár dobrých hlodů, ale bohužel trpí (alespoň v mých očích) tím, že Jana je krajně nesympatická, postupně mě iritovala stále víc, až jsem ji vyloženě nemohl vystát. Za to rodičovská linie, ať už je jakkoliv hořká, má hned několik situací k zasmání, a to v podání skvěle glosujícího Suchařípy a nahrávající Janžurové, oba film táhnou nahoru. Celkově tedy dám ještě slabší 4*. „Nechceš mrkvev? Je pěkně oškrábaná.“ - „Ne, já mám okurku.“ - „Neměla bych jít za ní?“ - „S nějakou další zeleninou?“

plakát

Akáty (2011) 

Představte si, že máte rádi svůj bezpečný, nevzrušivý stereotyp, své cigárko a klid na dlouhých cestách. Jenže pak vám zaměstnavatel řekne, že máte z Paraguaye do Argentiny převézt nejen cizí ženskou, ale ještě k tomu její pětiměsíční dceru. A když musíte snášet uřvané dítě se všemi jeho potřebami, a navíc i podezřívavé pohledy ostatních, na náladě vám to nepřidá. Ale zároveň se můžete setkat s něčím, co jste už pěkně dlouho nepocítili…Akáty jsou pomalou až téměř rozvláčnou podívanou, ve které se min. zpočátku takřka vůbec nemluví, a to se ani v průběhu cesty příliš nezmění (což nejspíš uspí či odradí nemalou část publika). A jeden by řekl, že jde o úplně obyčejný příběh, jakých se natočila už spousta. A vlastně by se zas tak moc nemýlil. Jenže lidskost, autentičnost a decentní, ale o to uvěřitelnější emoce, které lze z filmu vycítit, mu pomáhají vystoupit z řady podobných snímků. Tím spíš, když vše vypovídající výrazy ústřední dvojky vydají za stovky (zbytečných) slov. A konec lze jen kvitovat. Takže za mě slušné 4*, upřímný film.

plakát

V písku - Příslib svobody (2015) 

„Mezi tím praporem a cestičkou je zakopáno asi 45 tisíc min. Musíme je všechny zneškodnit a odstranit. Až je všechny odstraníte, budeme moci odejít domů. Rozuměli jste tomu?“ Filmu jsem se dlouho vyhýbal, neb jeho téma považuju přinejmenším za problematické a nejednoznačné. Ale po zhlédnutí snímku Mazel, jehož byl Zandvliet scenáristou, jsem se přece jen odvážil. A to s s vidinou toho, že u mě film může zcela propadnout…což se naštěstí nestalo. Jistě, snaha ukázat několik skupinku vojáků wehrmachtu jako hlouček nevinných, vyjukaných chlapců minimálně pokulhává, přesto oceňuju, že se film při tomhle „polidšťování“ nesnaží emočně tlačit na pilu víc, než je snesitelné. A to napětí při každém píchnutí do hroudy písku se bez problémů přenáší i na diváka. Vcelku funguje i to pozvolné budování důvěry a jakési sounáležitosti, i když dané hlavně společným úkolem. Konec byl i navzdory tomu naivní, ale celkovým dojem až tolik nepokazil, za mě to budou slabší 4*. „Snad sis je neoblíbil?“ - „Ne.“ - „Pamatuj na to, co udělali. Raději oni, než my!“

plakát

Smrt pana Lazaresca (2005) 

„S nohama nic nemám, paní. Nějak mě bolí břicho, žaludek a skráně.“ - „Však my už zjistíme, co a jak.“ Jen aby už nebylo trošku pozdě…Hodně náročná podívaná. Téměř dokumentární styl vytváří neobyčejný pocit autenticity (divák nemá důvod nevěřit, že přesně takhle rumunské zdravotnictví fungovalo…či ještě stále funguje?), ale zároveň nabízí rozvláčné tempo s velkorysou stopáží, což asi bude pro část publika smrtící kombinace (nemluvě o tom, že sympatizovat tu lze jen s obětavou sestrou, neb k hlavnímu „hrdinovi“ lze cítit spíš odpor). Neznám režisérovu tvorbu natolik, abych si troufl odhadnout jeho záměr, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ta převládající (ne)ochota, (ne)empatie, arogance, byrokracie a apatie nebyla obrázkem pouze zdravotnictví, ale rumunské společnosti jako takové. Za mě slušné 4*, netrpělivým a unaveným divákům ovšem nedoporučuju. „Jestli chcete, nechám ho odvést rovnou dolů do krematoria, stejně furt mele, že je mu zima. Na neurochirurgii je plno. Je šmytec! Čas došel…ještě podpis, ať je to v pořádku.“

plakát

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) 

„Je to soukromé a bylo to na specializovaném webu Golden Gate. Na stránce pouze pro dospělé!“ - „Tohle není soukromé, paní Cilibiu! Ovlivňuje to životy našich dětí, jejich duševní a emocionální zdraví!“ Čekal jsem nekompromisní, kousavou satiru a…dostal ji, velmi svéráznou a osobitou, místy možná až příliš. Film má 3 velmi odlišné části. První, „dokumentární“ (interakce „účinkujících“ s kamerou) plná dlouhých záběrů bukurešťských ulic a jakoby mimochodem i dění ohledně hlavní hrdinky, byla tu a tam dost trefná (díky za ta auta!). Druhá, tvůrcova docela „sebeukájející“ pasáž, nezávislá na 1. a 3., byla artovým tepáním do (nejen) rumunských reálií (což bych uvítal spíš v jiném filmu, ne zde). A třetí byla nejúdernější, a ač maximálně stylizovaná, bavila mě nejvíc. Hromadné ponižování učitelky, která se ovšem nevzdává tak snadno, bylo satirou v pravém slova smyslu. A nechyběla ani česká vložka či 3 různé konce (z nichž ten nejabsurdnější jsem ocenil až s časovým odstupem). Hodnotitelský ořech za slabší 4*, rozhodně to nebude pro každého.

plakát

Rosita (2015) 

„Táta mý prý thajskou nevěstu. Je to kočka?“ - „Je z Filipín.“ Nechat si poslat domů do Evropy Filipínku, která neumí dánsky, když vy pro změnu neovládáte angličtinu, se může ukázat jako docela podstatný problém. A to, že vám už tak skromnou konverzaci zvládá překládat jen poněkud nezvedený, prostopášný syn, může způsobit další nepříjemné potíže…Upřímně, před zhlédnutím snímku jsem měl trochu obavy, zda nepůjde o nějakou recyklovanou verzi o 3 roky staršího (též dánského) filmu Mazel (s obměnou Thajska za Filipíny). Ale to se naštěstí nekonalo, oba filmy si pouze „vypůjčily“ hrdinku z exotické země, jinak byly dost jiné. I tou atmosférou. Rosita je tu a tam dokonce i úsměvná, ale v popředí stojí zakázaný vztah, kterému divák dokáže porozumět. Spokojenost, za mě slušné 4*. „Svěříš svou budoucnost do rukou mladíka? Za pár týdnů ho omrzíš. Staří tě neopustí. Jsou ti vděční. Děkují, když jim uvaříš. Románek s klukem a lístek zpátky do Manily? Za matkou, co má prázdné kapsy? Uvažuj hlavou. Ne srdcem. Hlavou, Rosito, hlavou!“

plakát

Sámská krev (2016) 

„Jedeš za tím Švédem?! Nikdo tě nemá rád! Nikdo tě tu nechce. Myslíš jen sama na sebe. Nikdo tě tu nechce! - „Seš laponskej smrad, co ničemu nerozumí! Máš malinkatej mozeček. Nikdo NÁS tu nechce! Jste idioti, co neumějí sami myslet.“ A Elle-Marja byla výjimkou, což jí značně komplikovalo život…Šaty dělaj člověka, v tomto filmu více než kde jinde. Ale ještě víc původ. To nesmazatelné stigma, které hlavní hrdinku neustále ani ne tak provázelo, jako spíš přímo pronásledovalo, bylo maximálně určující. Její snaha převzít švédské způsoby, zbavit se onoho „cejchu“ a přestat být brána za podřadnou se tak stalo bojem, u kterého ve výsledku nešlo ani tak o smíření se s okolním světem (či zavrženou komunitou), nýbrž sama se sebou. Sámská krev je vhledem do zajímavé problematiky, o které jsem toho věděl málo. A až na to pomalé tempo vyprávění, jistou odtažitost a (administrativně) naivní přijetí nemám více výhrad. Naopak musím vyseknout poklonu oběma sestrám (na jejichž perspektivách film staví), byly autentické, výborné. Celkově solidní 4*.

plakát

Na konci tunelu (2016) 

„Nakonec je to, jak jsem ti říkal. Všechno závisí na holce, nebo na štěstí.“ Joaquín si žije svůj klidný, ničím nevzrušivý život samotáře odkázaného na vozík, pokojně se utápí v žalu, hraje si s pájkou, těší se ze společnosti stejně postiženého psa a vykouří asi 10 krabiček cigaret denně. Jeho poklidné bytí mu však naruší hned 2 náhlá vzrušení, sexy matka s dítětem a podezřelá skupinka lidí od vedle. Co když to ale není náhoda? Bavilo mě to, a to docela dost. I navzdory detailům jako jsou poněkud velkorysá stopáž, krapet víc štěstí, neslyšné hekání, naivní podání pomocné ruky, krajně protivný spratek či ten fakt, že lehčí děva má zvláštní slabost pro mrzáka, který jí proti její vůli neustálé píchá, až je z toho celá malátná, ehm…Mělo to pořád šťávu, napětí, atmosféru a hlavního hrdinu, který sice (logicky) neoslní svou mužností, ale za to má za ušima, je trpělivý a já mu po celou dobu fandil. A vývoj není zas až tak předvídatelný, ostatně i ty keksy nespořádá ten, koho byste si asi tipli. Film, jak jsem naznačil, má své mouchy, ale na slušné 4* to bude.

plakát

Rytíři spravedlnosti (2020) 

„Jsme si všichni vědomí, že jedeme za šíleným členem gangu, že?“ - „Jeho bratr je členem gangu. On je elektromechanik zaměřený na vlakové komponenty.“ - „Držení drog, ublížení na těle, krádež, spoluvina na zabití, nedovolené držení zbraně, krádež koně, držení drog, nedovolené držení zbraně...“ - Dobře, tak elektromechanik, co se pohybuje ve špatných kruzích!“ Když vám před očima umře máma a vy nemůžete spát, otcova rada, abyste počítali do 500 pozpátku, vám příliš nepomůže. A už vůbec ne, když si domů přivede několik podivných chlápků s nimiž započne zvláštní terapii…anebo přece jen? 1 vysloužilý voják, 3 nepoužitelní statistici, 1 vysvobozený anální otrok a páreček…tomu říkám parta k pohledání! Režisér si tady s tím mixem žánrů zahrává snad ještě víc než jinde, a přestože to tu a tam malinko drhne, po většinu času tahle směska, která je absurdně vtipná stejně jako smutně vážná až mrazivě brutální, šlape jako dobře namazaný stroj. Pro mě nejlepší Jensenův film (z mnou viděných), kterému s radostí dám slabší plný počet.

plakát

Sesterská láska (1994) 

„Bláznivá Marguerita, tak jí říkali.“ - „A co řekla?“ - „Moc dobře to víš.“ - „Řekni mi to znovu, Christino!“ - „Jsou svázány na celý život, řekla. Svázány krví.“ Jenže aby té krve nakonec nebylo až příliš…Komorní drama vyznačující se důrazem na (stále víc) dusnou, stísněnou atmosféru, psychologii postav a herecké výkony celé čtveřice hereček. Ať už jde o znuděnou, zkrátka drženou dcerušku Isabelle, pořádkumil…ne, prostě zlou a despotickou paní domu, nešikovnou, nezkušenou „zmrzlou kočičku“ Leu a (především) Christine, precizní, poslušnou v práci, ale žárlivou a majetnickou v soukromí. Právě její rezervovanost, přísná sebekontrola, dbaní na přehnaných pravidlech paní domu v rozporu s její nezdravou, vášnivou láskou k sestře a strachem z její ztráty je místy docela fascinující pozorovat (tak výborně ji Joely Richardson zahrála). K tomu žánru…thrillerový je vlastně jen začátek a konec, přesto tu obě 2 pasáže mají své místo. Za mě to budou slušné 4*. „Uvidíš, celé město nám bude závidět. Máme v rukou perly, Isabello. Dvě perly.“

Reklama

Reklama