Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (2 762)

plakát

Kopfplatzen (2019) 

„Markusi. Musíte si jasně uvědomit, že i když svou dispozici nemůžete změnit, můžete ovládat své jednání. Rozumíte tomu? Je to velmi důležité. Za své činy jste zodpovědný jen vy sám. A můžete se naučit, jak se s tím lépe vyrovnat.“ Což se lehce řekne, mnohem hůře děla. Zvlášť, když vás dokáže vzrušit i něco tak nevinného jako objetí malého synovce. To pak máte zaděláno na sakra velký problém. A přistěhování nové sousedky se synkem vše jen zhorší…Těžká látka. Pro tvůrce, herce a samozřejmě i publikum. Divák při sledování hádá, kdy Markusovi přestane stačit jen masturbace při fotkách či svých představách a přistoupí k hmatatelnějšímu stimulu. Zároveň ale doufá, aby k té ztrátě zábran nedošlo, tím spíš, když se Markus se svou „dispozicí“ odmítá smířit a snaží se s ní bojovat. Jeho představitel Riemelt má můj respekt, nejen za odvahu jít do takové role, ale ještě ji tak uvěřitelně ztvárnit. Celkově mi to přišlo dost autentické (tedy s výjimkou neprofesionální doktorovy reakce a pak té rádoby symbolické blbosti s vlkem). Za mě silné 4*.

plakát

Tři vteřiny (2019) 

„Až tě uvězní, jak si Generál přeje, sestavíš seznam všech vězňů a dozorců, kteří pro ně pracují. Každý z nich bude hřebíkem, kterým toho parchanta přibijeme na kříž. Tak co, jdeš do toho?“ - „Budu hádat. Když to poseru, jsem v tom sám, co?“ - „Neposer to.“ A s takovou radou nad zlato má jít člověk do lochu, kde může být jednomu až příliš horko…Když se podělá akce, při které umře policista v utajení, Pete dostane jen jednu možnost, a to odsedět si „svůj“ průser a pracovat pro obě strany, tedy FBI i drogový gang. Jenže co když se nedůvěryhodná pojistka vypaří jako pára nad hrncem a všechno se obrátí proti němu? Vzhledem k tomu, že filmů s podobnou tématikou jsem viděl už celou řadu a mnohé z nich byly (snad s výjimkou vydařených hrátek ve strojovně) nápaditější, soustředil jsem se alespoň na herce, jakože hlavní hrdina je sympaťák, kterému jsem fandil po celou dobu. Což ale zrovna zde tak úplně nestačí, zvlášť, když můj dojem hodně sráží naivně ušlechtilé chování jistých postav, kterému uvěřit nedokážu. Lepší 3*, víc ani ťuk.

plakát

Nikdo (2021) 

„Auditor je poslední chlap, kterého chce firma vidět u svých dveří. Nemůže nikoho zatknout, takže pokaždé zařídí, aby nikdo nezůstal živý.“ Už jsem setkání s auditorem přežil, ale asi jen proto, že to nebyl Hutch aneb „Máte sklep?“ nabírá úplně nový význam…Najšuller mě znovu zlákal, neb i když měl Hardcore Henry řadu much, byl to ve své době svěží závan mezi převládajícím zaprděným puchem neoriginality jiných (zde opěvovaných) žánrovek. A zase milé překvapení! Už úvodní střihová sekvence z rutinního života „přizdisráče“ mi vykouzlila úsměv na tváři. A nenápadné indicie minulosti už brzy nabraly konkrétních kontur. Postupně se z toho stává „cool“, nadupaná, pomrkávající, přepálená (vyhrála bombička se sklem), vtipně ohudebněná a ke konci už čistokrevná akční jízda, u které si nadsázka hraje s uvěřitelností a humor se vyžívá v brutalitě. Navíc s bonusovým Lloydem, který zažívá svůj (N)návrat do budoucnosti v sakra dobré formě a jeho: „Možná trochu přehnané, ale úžasné!“ vystihuje celý film. Dám silné 4*, spokojenost.

plakát

Nech mě padnout (2018) 

„Přestaň už kňučet!“ - „Stello, je mi špatně! Řekni cos vymyslela! Mluv se mnou!“ - „Magneo! Věř mi. Napravím to všechno...něco vymyslím. Věříš mi?“ Jenže právě té důvěry zde bylo až příliš, zvláště v případě životní „kamarádky“…Opravdu vydatná podívaná, která se asi nikomu nebude trávit dobře. Vlastně se z toho postupně vyklubá deprese těžkého kalibru. Střídání časových rovin mi nevadilo, divák má díky těm střípkům „nádhernou“ možnost vidět jednotlivé stupně úpadku. Nebo v tomto případě rovnou rozkladu člověka, a to jak fyzického, tak i duševního (díky hereckým výkonům a práci maskérů, kteří si opravdu „vyhráli“). Bylo smutné až trýznivé vidět (na počátku) normální, hezkou holku postupně se měnit na odpudivou trosku. A pak už je celkem jedno, zda za to chcete vinit rodiče (přesněji otce, který nepochopil, že po dobrém to s dcerou prostě nepůjde), apatický systém, špatný vliv přátel či samotného závislého. Nějaké to sestříhání by filmu asi prospělo (možná až příliš velkorysá stopáž), jinak ale dávám solidní 4.

plakát

Místnost sebevrahů. Hater (2020) 

„Paní profesorko, mohu Vás poprosit o věnování? Vaše kniha změnila moje vnímání práva. A děkuji vám…za celý rok. Jste pro mě velkou inspirací.“ Jakože Tomaszovo vnímání práva, ale i morálky a vůbec toho co je dobré a zlé, se ukázalo být poněkud pokřivené…Hlavní hrdina je nula. Ještě k tomu chudá, zneuznaná, zhrzená. Avšak za to zatraceně ctižádostivá a ambiciózní. A pak stačí jedna osudová zakázka, která jí dá šanci vyšvihnout se a dosáhnout svých cílů…Pozorovat Tomasze mě do jisté míry fascinovalo. Sice jsem nechápal jeho posedlost Gabi, která mi přišla jako totálně zpovykaná kráva, ale budiž. Bavilo mě sledovat, kam až je Tomasz ochotný a schopný zajít, zda dosáhne toho, po čem touží, a hlavně za jakou cenu. Maciej Musialowski byl ve své roli perfektně slizký a přesný. Režisér Komasa mi tak stejně jako v Corpus Christi ukázal, že umí ze svých herců dostat maximum. Neviděl jsem sice o 9 let starší verzi, ale tahle silně efektní, stylizovaná a vtahující podívaná si mě podmanila. Dám slabších 5*, velká spokojenost.

plakát

Můj nejlepší přítel (2006) 

„Zajímáš se někdy, co dělám mimo zaměstnání?“ - „Respektuju tvé soukromí.“ - „Ty se nestaráš o jiné lidi.“ - „Vážně si to myslíš?“ - „Ano, ale na tom nesejde.“ Aneb není jednoduché vyhrát sázku vyžadující reálného nejlepšího přítele, když jsou pro vás ostatní jen klienti, kolegové, cizinci a vy si vystačíte sám…anebo ne? Bylo milé pozorovat nesourodou dvojku v podobě odměřeného, snobského sběratele uměleckých kousků a vřelého, zvídavého taxikáře, kteří procházejí lekcemi, jak navazovat přátelství (výborní Auteuil a Boon). Film není až tak vtipný jako spíš úsměvný. Přesto mě při očekávání pohodové, odlehčené komedie trochu překvapilo, že nemalou část projekce jsem sledoval hlavně tragikomedii, hořkou a smutnou (u „Kde jsou slzy?“ až mrazí). Pasáž soutěže byla samozřejmě dost naivní (zvlášť překročení časového omezení), přesto to filmu nedokážu vyloženě vytknout. Za mě slabší 4*. „Nejsem tady, abych si půjčil peníze.“ - „Nebylo by to poprvé.“ - „Vždy jsem ti je vrátil. Dobré účty dělají dobré přátele.“ - „Dobré účty dělají dobré účty.“

plakát

18 dárků (2020) 

„Každej rok ty stupidní dárky. Na co?!“ - „Máma to tak chtěla.“ - „Jenže tady není. A nikdy nebyla!“ - „No a co?! To chceš bejt celej život nasraná?“ - „Lepší než věřit na duchy!“ Anna se nedokáže celé své dětství a dospívání vyrovnat s tím, že nikdy nepoznala matku, a tak se proti všemu bouří, zvlášť bezradnému otci. Jenže co když dostane šanci poznat, jak to bylo vlastně s rodiči před jejím narozením…Upřímně, podobnému žánru se většinou vyhýbám obloukem. Ale v tomhle případě jsem podvědomě cítil, že bych měl udělat výjimku…vyplatilo se! 18 dárků není klasický film o rakovině, díky svěžímu nápadu se z toho stává docela jiný snímek. A pokud přistoupíte na hru tvůrců (a „pravidla“ světa, kde není moc místa pro logiku), můžete se poměrně dobře bavit stejně jako já. Jistě, je to dojímačka, co si budeme povídat, přesto jsem se necítil nijak emocionálně vydírán či znásilňován. Naopak jsem si řadu tklivých scén vlastně i užil (vede vaření spolu s krásnou, ale pocitově strašně zvláštní bazénovou scénou). Vidím to na slušné 4* směr Itálie.

plakát

Pod vlivem úplňku (1987) 

„Prosím tě, ať určitě přijde. Pět let je dlouhá doba na hádku bratrů. Nic nemůže nahradit rodinu, Loretto!“ A tak hlavně, že to zůstane v rodině, že…Už od „profesionální“ žádosti o ruku to byla celkem pohodová záležitost, ačkoliv nijak extra vtipná, spíš úsměvná (někdy i nechtěně). Hlavní pár byl velmi nesourodý (spojení Cher a Nicolase jsem si neuměl úplně představit). Jejich romantika (už od podivného zamilování) byla hodně temperamentní (ostatně, říct ženě, se kterou jsem se vyspal, že ji miluju, a hned na to od ní dostat 2 facky, to o lecčem vypovídá). Ale na rovinu, mnohem víc mě bavila vedlejší dějová linka matky a profesora (jeho upřímné a přirozené přiznání při večeři bylo to nejlepší na celém filmu). Asi i proto, že mi byla Loretta spíš nesympatická (Oscar? A za co?!) a její amant nebyl o moc snesitelnější, dám „jen“ lepší 3*. „Co tady děláš?!“ - „A co tu děláš ty?!“ - „Seš zasnoubená!“ - „A ty ženatej!“ - „Seš má dcera. Nebudeš se chovat jako děvka!“ - „A ty seš můj táta, takže...?“ - „Dobře. Já tě teda neviděl.“ - „Já tě taky neviděla.“

plakát

Králové videa (2020) 

„Tys ještě nevynesl ten koš?“ - „Počkej prosím tě, já to dodělám.“ - „Zase to budu muset udělat já.“ - „Prosím tě běž a nekaž mi to!“ - „Aby ses z toho neposral!“ Jenže ani podrážděná manželka nemohla nadšence rychlodabingu odradit od skutečně důležitého poslání aneb všechna práva ke kopírování jsou povolená…Edukační i zábavné. Jakože poslouchat osobité příspěvky rychlodabérů mě bavilo. Někdy byly ty jejich snahy opravdu hrozné (jak obsahově, tak intonačně či vůbec emočně), jiné z toho vycházely překvapivě docela dobře (pochopitelně, že laťka nebyla příliš vysoko…vlastně byla hodně nízko, ehm). Rychlodabing přes telefonní sluchátko, zuřivé vyzvánění nedočkavých fandů, Neffův pes dabující mlčícího vlkodlaka či Arnoldovo „f*** you“ pokaždé jinak, to je výčet alespoň pár momentek, které mě skutečně rozesmály. To nadšení, vymýšlení, fantazie, improvizace bez hranic a strašné podmínky („na koleni“) zaujmou, ale nostalgii vzbouzí asi už jen v jednotlivcích (ačkoliv Hejma to shrnul hezky). Za mě solidní 4*.

plakát

Láska a zběsilost (2009) 

„Pokud ti mám pomoct nahoru, musíme zvládnut tvou trému.“ - „Ano.“ - „Všichni jsme nervózní. Ale nesmíme dovolit, aby nad námi strach zvítězil.“ - „Ne.“ - „Proto neuspěl tvůj otec. Torben neměl filtr. Ani vůči hudbě, ani vůči světu všeobecně. To byl jeho problém. A tvůj bude taky, pokud se s tím nevyrovnáš.“ Jenže dokáže se s něčím takovým talentovaný klavírista vypořádat? Zpočátku se film jeví skoro až nevinně. Daniel musí bojovat se svou trémou, ale na dlouhou dobu se to zdá jako jediný problém, a to ještě ne tak fatální. Ale tím, že začne randit s také hudebně nadanou slečnou (mimochodem krásné společné hraní, které publiku leccos napoví i beze slov), se v něm probudí dosud spící problémy. Divák sleduje se zájmem další náznaky toho, že Daniel opravdu není psychicky v pohodě, a k trémě, nervozitě, úzkosti se přidá i agrese a žárlivost. Uvěřitelný Melville všechny tyhle emoce zvládá bravurně zahrát a mě moc bavilo ho přitom sledovat. I když to byla každou minutou stále víc depresivní podívaná. Za mě to budou slušné 4*.

Reklama

Reklama