Oskar

Chicago 20. let. Narozeniny mafiánského bosse Edwarda G. Robinsona se stanou zároveň jeho úmrtním dnem, aby jeho poskok Peter Falk mohl převzít opratě moci. "Ani to nebyl Američan," uzavře s nápadným italským přízvukem éru svého předchůdce. Skupinka odpadlíků v čele s Frankem Sinatrou a Sammym Davisem jr. ale založí konkurenční gang a Falkova zamýšlená autokracie se tím hroutí... Až si někdo nevšimne, že dosavadních šest vysokých hodnocení pochází výlučně od zapřísáhlých fanoušků Franka Sinatry, Deana Martina, Binga Crosbyho a spol., určitě dojde k poklesu procent - už jen ze vzdoru a pocitu "nechal jsem se napálit". Ne, nemá smysl předstírat, že je Robin and the 7 hoods komedie, muzikál či krimi srovnatelných kvalit jako jiné čtyřhvězdičkové. Ale vidíte, ani já pod ty čtyři nejdu, protože... mám rád Franka Sinatru, Deana Martina, Binga Crosbyho a spol. ;-) Pokusím se být i přesto trochu konstruktivní a pojmenovat nedostatky filmu. Tím největším je určitě přehnaná opatrnost, s jakou byl jevištní muzikál přenesen na plátno. Postavy si vzkazují věci, u kterých bychom ve filmu klidně mohli být, jednotlivým scénám by slušelo prokrácení na nezbytné minimum a ne všechny písně stojí za poslech. Mimo rámec filmu se ujala jediná, My Kind of Town, kde si Frank Sinatra pochvaluje společenské klima v Chicagu; a osobně bych ještě vyzdvihl chytlavý gospel Mr.Booze, Bingovo protialkoholické evangelium, které má zmást policejní razii v Sinatrově casinu. :-) Slovní humor je slušný, člověka jen zaráží, že kladná část obsazení mluví a chová se tak učesaně, až budí dojem vymydlených kostelních zpěváčků z nedělní školy. Přece jen jsou to gangsteři a kdyby film víc pracoval s jejich amorální stránkou, mohla to být větší legrace. Zvlášť v konfrontačních scénách s ultraslušným Bingem Crosbym, správcem sirotčince, který si od dětství přeje stát se "zbojníkem". :-) Největší komickou hvězdou filmu je ale pro mě Peter Falk. Zmíněný italský přízvuk, trefně odkoukaná gesta a neotesané způsoby a hlavně ochota neukazovat svou postavu v lepším světle (problém Franka a Deana) dělá z jeho Guye Gisborna nejpřesvědčivější postavu filmu. 70%

Sto let před komisařem Maigretem a padesát let před Sherlockem Holmesem spatřil světlo literárního světa Auguste Cyprian Dupin. Jeho důvtip měl tedy náskok před oběma a obešel se bez jejich znalostí společenských a exaktních věd, které byly roku 1840 teprve v plenkách. Sto třicet let nato, ve zlaté éře Československé televize, natočila Bratislava tři adaptace povídek Edgara Allana Poa s Ladislavem Chudíkem v roli Dupina. VRAŽDA V ULICI MORGUE má nejblíž k tradičnímu půdorysu detektivky. Záhada zamčeného pokoje a nepochopitelně bestiální vražda bez zjevného motivu se neobjasní ani po výslechu svědků. Policejní prefekt, který by mohl být klidně francouzským příbuzným holmesovského Lestradea, už už případ odkládá ad akta s pocitem, že udělal vše, co mohl, když se do věci vloží Dupin, zapálí si dýmku a najde překvapivé řešení. UKRADENÝ DOPIS je z jiného soudku, protože v něm nejde o vraždu, ale trochu nepřehlednou společenskou pletichu. Není třeba odhalovat pachatele, ale vymyslet příhodnou kličku, jak vrátit jisté vévodkyni dopis, který by ji v nepravých rukou mohl kompromitovat. Tato povídka je nejméně napínavá, ale zato má šarm a vtip. VRAH JSI TY!, situovaný na anglické venkovské sídlo, je kuriózní tím, že v Poeově předloze Dupin vůbec nevystupuje, zato je zahlcena spoustou jiných postav, zde díkybohu nepřítomných. Protože jsem nedávno viděl českou dramatizaci (2003) stejné povídky a ta dopadla dost neslavně, líbí se mi, jak elegantně se dupinovský scénárista Alex Koenigsmark zbavil všech vedlejších motivů a stručně, věcně a účelně vtěsnal vše podstatné do pětatřiceti minut. V celé sérii je znát zpětná inspirace výše zmíněnými epigony. Ladislav Chudík je jako Dupin holmesovštější než Holmes, ale s několika půvabnými rozdíly. Předně - Dupin není profesionální detektiv, do případů se proto zapojuje spíš z hravosti či zvědavosti než pro ambici trumfnout "ty břídily" z Yardu nebo v prvních dvou případech ze Surreté. Bere to jako intelektuální rozptýlení a Ladislav Chudík mu navíc dodal i jakousi tichou střídmost, která leckdy protivně nabubřelému Holmesovi chybí. Za zmínku stojí i pěkná hudba Zdeňka Lišky s chytlavým motivem, který má v každé povídce trochu jiné aranžmá. Škoda, že televize nenatočila víc než tři díly. 70%

Na sklonku 2. světové války připravili Němci venkovskou ženu o manžela a teď, když si dva jiní - dezertéři - vynutí její pomoc, je vdova rozhodnuta se pomstít. Starší Němec je zraněný, mladší naivní, takže stačí je postupně odzbrojit, počkat na správnou chvíli a ukrytou sekerou zpečetit jejich osud... I když zohledním u nás ojedinělou ambici natočit syrové, věcné drama bez komického zlehčování, fakt, že jde o možná nejpomalejší road movie všech dob nebo z dnešního pohledu nekonvenční obsazení Ivy Janžurové, pořád mi schází to hlavní, proč se vůbec na filmy dívám: silný emocionální zážitek. Bylo k němu skvěle nakročeno, ale prostě se u mě nedostavil v míře, jakou jsem očekával. První, přehlednější a dobře rytmizovaná polovina filmu byla víc než slibná, s věrohodností druhé už jsem měl čím dál větší problém. U tolik oceňovaného filmu bych nečekal tolik dramaturgických přehmatů a nedůsledností. Namátkou: 1.) Proč se o tom, co ději předcházelo, dozvíme titulkem? Proč nejsme u toho? Přímočarý vpád do děje by rychle a srozumitelně rozdal karty, posílil diváckou spoluúčast a zvědavost, co bude dál. Všechna ta kradmá gesta, pohledy a komunikační problémy hlavní trojice, tedy převážná většina filmu, by získaly na významu a informační hodnotě ve chvíli, kdy k nim dojde, nikoli až zpětným domýšlením. Jen kdybychom znali právě tu základní situaci "seznámení" a chápali z ní, jaký si kdo o tom druhém udělal obrázek - tedy z čeho vychází postupně se hroutící plán jedné i druhé strany. 2.) Ve filmu je málo dialogů,což je zdánlivě ideální, ale když už postavy promluví, často říkají věci, které by bylo možné jednoduše ukázat. Proč se o datu událostí musíme dozvídat z rozhovoru Němců? Proč se jen mluví o tom, že zdálky slyšeli ze vsi hrát dechovku a z toho usuzují, že válka skončila? Proč tu dechovku neslyšíme? 3.) Není jasné, zda Iva Janžurová nerozumí německy, nebo to jen vychytrale předstírá. Ve filmu jsou přitom momenty, kdy je třeba to jednoznačně vědět. 4.) V posledním dějství filmu není dost přesvědčivě zdůvodněno její jednání. Impulsem k této proměně z mlčenlivé, apatické a jakoby bezpohlavní Nemesis v řekněme citlivější bytost mělo být něco mnohem jednoznačnějšího. Skoro si říkám, že proměnlivý vztah na ose Janžurová-Hanzlík by byl uvěřitelnější, kdyby ta žena přišla o syna, nikoli o manžela. Tak jako tak, Hanzlíkova "citová korupce" nemá správnou gradaci - silnější podněty, které venkovanku nechají chladnou, přijdou dřív než slabší, které na ni přitom zapůsobí víc. Samozřejmě jsou to jen moje osobní dojmy a možná to vypadá, že jsem hnidopich, ale všechna tato zdánlivě drobná klopýtnutí mě rozptylují a v součtu IMHO oslabují sílu i legitimitu právem kontroverzního konce. 60%

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60%

Miluju ty vzácné případy (vychází to tak na jeden z padesáti), kdy se zdánlivě tuctový a proto přehlížený film ukáže být malým klenotem, vybroušeným do mnoha třpytivých faset, tak jako diamanty, o kterých je jeden z nich - Brilantní plán. Říkal jsem si, aha, další film o dokonalé loupeži, položený na vrchol vratké hromady stovek podobných. Obsazení stařičkého Michaela Cainea a vyšeptalé Demi Mooreové má z nás apatických svědků otvírání mnoha filmových sejfů vymačkat poslední kapky zájmu podle teze "vše už bylo řečeno, ale ještě ne všemi". Omyl. Jde o překvapivě chytrý, smysluplný film, kde dokonalá loupež není konečným cílem (dojde k ní přibližně v polovině) a jehož hlavní hybnou silou je následné napětí z neustále hrozícícho prozrazení. I když nejde přímo o komedii, vidím tu určitou návaznost na starší britské filmy typu Zlaté věže nebo Pět lupičů a stará dáma. Zčásti proto, že se odehrává v Londýně roku 1960, z větší části pro příznačně britský přístup "loupíme kvůli dosažení určitého osobního cíle", který je osvěžující alternativou k převažujícímu "loupíme pro zbohatnutí/slávu". Michael Caine v roli šouravého uklízeče Hobbse je famózní a nezvykle soustředěná Demi Mooreová mě přiměla přehodnotit názor, že je nenávratně za zenitem. 90%

"Můj instalatér tvrdí, že ta má posedlost ženskýma je vlastně útěk od ženských." "Co tím myslí?" "Jak to mám vědět, jsem snad instalatér?" Pro většinu lidí to asi bude typický tříhvězdičkový film z kategorie "neurazí, nenadchne" a mé rozumnější já mi našeptává totéž. To jen na úvod, abych vzhledem k nízkému počtu hodnotících nevzbuzoval přehnaná očekávání nebo snad podezření, že Pete a Tillie je nějaký zářivý klenot, zapadlý v závěji prachu zapomnění. Dějově nejde o nic mimořádného. Jedna z mnoha romantických komedií své doby, možná jen trochu trpčí než ty okolo. Walter Matthau a Carol Burnettová hrají lidi středního věku, kteří už mají jisté šrámy z minulosti, o budoucnost se tím víc bojí a jízlivými slovními přestřelkami si tak trochu testují odolnost toho druhého a jeho případnou využitelnost v praktickém životě. Je to výlučně konverzační film s melancholickým podtextem a možná trochu sporným dramatickým zvratem v polovině, ale taky s mimořádně vtipnými dialogy. Mám pro tento starosvětský způsob, jak zacházet se slovy, zvláštní slabost. Dnes je zvykem nechodit kolem horké kaše a nazývat vše pravými jmény, ale záliba starého Hollywoodu v dvojsmyslech a šifrách měla i jiné důvody než pruderii nebo strach z kontroverzí. Nebylo by na škodu, kdyby se současní scénáristé nechali filmem jako je tento nebo třeba Příští rok ve stejnou dobu inspirovat. Možná by si osvojili umění nedopustit, aby se dialogy skládaly ze samých stokrát omletých frází a zjistili by, jak mohou nenásilně posouvat děj a prozrazovat mnohé o postavách. Pro příklad - Pete a Tillie před kinem. PETE: "Říkal jsem ti, že teď urputně šetřím na nový vůz? Takže dnes můžeš koupit lístky ty." TILLIE: /k pokladní/ "Jeden dospělý a jeden dětský." Kromě vtipu dostaneme tyto informace: 1.) Jdou spolu do kina už poněkolikáté, což znamená oboustranný zájem, 2.) Pete dříve řekl, že sám pro sebe auto nepotřebuje, takže"šetřím na vůz" znamená "co bys řekla na společný život?", 3.) Tillie Peta shodí, ale lístky koupí, takže souhlasí. To vše během pěti vteřin, bez okázalosti, s vtipem a jen tak mezi řečí na jiné téma. Budete-li pozorně poslouchat, shledáte film podobně rafinovanými momenty nabitý. 70%

Dvojhlasý žalozpěv o zmařených nadějích. Svatba Štěpy a Pavla půlí film na romantickou a naturalistickou část. Ta první, plná hýřivých barev, smíchu a nadějných vyhlídek mi připomíná příběhy Jane Austenové. Romantické komedie mravů, kde jsou vytoužené vdavky prostředkem k duchaplnému rozkrývání dvojí morálky, veřejné a soukromé, i cílem směřování děje. Štěpa by si o tom jistě měla co říct s Elizabeth Bennetovou nebo Eleanor Dashwoodovou. I ona je třídně kategorizovanou společností pozorována skrz prsty jako cizorodý element, který narušuje zasedací pořádek. Jane Austenová asi věděla co dělá, když dovedla třeba Elizabeth a pana Darcyho před oltář a do jejich společného života už nenahlížela. Pravděpodobně by jen nerada připouštěla možnost, že je Darcy v soukromí vulgární syfilitik. Tím se dostávám ke druhé části, která zvolnila tempo událostí a dala Petru Čepkovi a Ivě Janžurové konečně možnost psychologické drobnokresby, na kterou v uspěchané a proto odtažité první půlce nebyl potřebný prostor. Pokud vím, adaptace Havlíčkova románu (který jsem nečetl) si totiž z předlohy bere jen několik posledních kapitol. Ano, jedno ze zlatých pravidel dramaturgie velí "začněte vyprávět co nejblíž konci". Jenže pozvolná kauzalita událostí, které vedly k bezútěšným následkům, je tady zhuštěna na úkor jejich věrohodnosti. Některé vedlejší postavy (třeba služka na statku nebo Štěpina matka v jinak výborném podání Marie Rosůlkové) bez zjevného zdůvodnění mění své chování z jednoho extrému ke druhému, jiným (například skupině Štěpiných přátel z ochotnického kroužku) byl odepřen nárok na individuální charakterizaci. Tyto drobné vady na kráse a trhliny ve struktuře scénáře dělí Petrolejové lampy od mého plného hodnocení. Jinak je doporučuji jako jedno z nejlepších českých melodramat. 80%

Architekt Miloš Kopecký klame tělem. Vypadá jako lev salonů, chodí s neméně exkluzivní Olgou Schoberovou, lidé si romantizují jeho profesi a bagatelizují jeho starosti a pochybnosti. Nevěří mu. Jedné noci se Kopecký za trochu trapných okolností seznámí se ženou, která je podobně nečitelná jako on sám. Je Jana Hlaváčová profesionálka? Zajímá se o něj ze vzdoru k jiné, zmarněné příležitosti? Nebo je to ta pravá? Potíž s Flámem je, že má duchaplné dialogy, ale plytký děj. Asi je to výsledek jeho nezvyklého zrodu. Miloš Kopecký přijal scénář s neskrývanými výhradami. Jako člověk, vnímaný veřejností značně pokřivenou optikou, dobře věděl, o čem je zde řeč, navrhl jisté úpravy a ty byly zpětně zakomponovány jím vybraným novým autorem Jiřím Muchou. Mucha je v titulcích uveden jen jako autor dialogů, takže chabý děj je zřejmě dědictvím první verze. Je to škoda, mohl to být lepší film. 50%

"Televize je fajn, ale filmy jsou uměním nového milénia. Jenže britské filmy nejsou v módě. V Americe se loni líbily jen tři. Potřebujeme scénáře, které jdou s duchem doby," říká ve filmu nesympatický šéf Hugha Laurieho, uřvaný producent. Zdá se, že něco podobného prošlo hlavou i Benu Eltonovi. Jeho bilance není špatná. Mladí v partě, Černá zmije, Tenká modrá linie, k tomu asi deset velmi prodávaných románů. Ale žádný film. Potíž je, že kouzlo Eltonových komedií je mimo jiné v nemilosrdné sžíravosti a zjevná snaha uspět na americkém trhu si na tomto poli vyžádala nepříjemné oběti. Kniha Neplodnost, z níž Maybe baby vychází, je vyprávěna formou střídajících se deníkových záznamů Sama a Lucy, neplodného manželského páru. Jak děj postupuje, je čím dál jasnější, že ti dva jsou neplodní i v jiných stránkách soužití než je vytoužené početí. Oba jsou to politováníhodní zoufalci se spoustou špatných vlastností a sobeckých zájmů, které jeden před druhým tají - a dítě je možná to jediné, co ty dva může dlouhodobě udržet pohromadě. Elton jim téměř nedopřeje chvíli oddechu v záplavě překážek, trapasů a konfliktů, jimiž procházejí. Opakuju - v knize. Jejich filmové inkarnace jsou nekontroverzní párek, jaký je k vidění v každé americké soap opeře. Neustálá snaha pojmout látku jako hořkou romantickou komedii jasně říká, které že britské filmy patří k těm "v Americe oblíbeným". Ben Elton ale není Richard Curtis. Laskavý pohled na drobná lidská pinožení mu není vlastní a cynický humor se zase nehodí ke zvolenému žánru. Neúspěch je o to viditelnější, že podstatná část děje (Sam využije vlastní život jako materiál pro svůj scénář) se pokouší karikovat strojené filmové zacházení s realitou. Za nejlepší místa Maybe baby nakonec považuju ta s Rowanem Atkinsonem v roli necitlivého gynekologa. To jsou dvě nebo tři scény. Kéž by Elton našel způsob, jak i do zbytku filmu dostat tak čistou, nadčasovou situační komiku, nezkomplikovanou zájmy producentů a překombinovanými výpočty co vychází a nevychází u masového publika. 40%

Stárnoucí a samolibý profesor literatury přijme prostořekou hospodyni s nejasnou minulostí, aby mu usnadnila praktickou stránku života... Jde o slušnou, ale nemimořádnou hru a její největší klad je proto v docela vtipných dialozích. Ty vyžadují správné načasování a to je zas podmíněno harmonickou souhrou protagonistů. Ale... Petr Kostka a Dagmar Havlová hrají celou dobu jaksi vedle sebe a jen zřídka spolu. Jako by on zpíval šanson a ona kuplet nebo naopak. Pochyby, zda to není nějakým neviditelným zákulisním kiksem, který ovlivnil pouze toto představení, ve mně rozptýlil rozhovor s protagonisty mezi druhým a třetím dějstvím. Seděli tam jako zařezaní, velmi opatrně volili slova a nonverbální projevy omezili na skřípavě strojené úsměvy. Z podtextu jejich slov i popsaných vedlejších příznaků vyplynulo, že každý text v žánru i poselství chápe jinak a ze hry samotné, že žádný nevzdal snahu prosadit tu svou verzi. Proto to tak skřípe. Hrají postavy, mezi kterými je taky od začátku jakési zprvu nevyslovené napětí a nesoulad. Jenže jejich vztah prochází vývojem a jeho proměny jsou méně a méně přesvědčivé. Rozpačitý dojem. 50%