Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Ladislav Jandoš, Zdeněk Jarolímek, Ivo Niederle, Vladimír Ptáček, Jiří Žák, Klaus-Peter Thiele, Ulrich TheinObsahy(1)
Podle námětu Jana Procházky natočil v roce 1966 režisér Karel Kachyňa komorní příběh z posledních dnů druhé světové války. Ústřední hrdinkou je zoufalá venkovská žena, které Němci pověsili muže a které osud přivedl do rukou mladého vojáčka, na němž může vykonat svou pomstu. Celé drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz se ženou, vojákem a jeho těžce raněným spolubojovníkem míří k rakouským hranicím. Žena čeká na příležitost pomstít se, ale když ta chvíle nastane, zabít nedokáže… Kočár do Vídně patřil k nejdiskutovanějším filmům své doby. Jedněmi byl zatracován jako protiněmecký, jinými jako protičeský, ba i jako protipartyzánský. Je to však především film proti válce, proti zabíjení. „Válka zabíjí hlavně nevinné. Koho jiného? Copak do války šli někdy i jiní, než ti, kterým se vůbec nechtělo jít do války? Ale jakmile už zabíjení nastane, má své vlastní zákony. Redukují se ve snahu přežít: buďto zabiji, nebo budu zabit. Tento motor smrti je hlavním v každé válce,“ říká o svém filmu scenárista Jan Procházka. Roli mladé ženy Kristy napsal přímo pro Ivu Janžurovou, která patří v českém filmu mezi největší herecké osobnosti. Výborným partnerem jí byl Jaromír Hanzlík, pro kterého role vojáčka byla jednou z prvních velkých příležitostí. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (235)
Mlžný les za jehož neuchopitelným okrajem končí válka. A tím pro aktéry nastává situace, kdy potkat prakticky kohokoli, je pro ně rozsudkem smrti. Kočár do Vídně sice trpí na deklamativnost, nedůvěryhodné finále a trochu zbytečně přepjaté herectví, nicméně na svou dobu výborná kamera, dobře vykreslené prostředí temného polesí a unikátní zasazení z něj ve výsledku dělá celkem funkční noční můru. ()
Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... ()
Jsem si vědom, že jsem v silné menšině. Ale čím méně lidí, tím snadnější jednota a v jednotě je síla, jak víme. Takže: pro mě je příliš laciné dotlačit film do kýženého vyznění, když z něj useknu všechno, co tomu předcházelo (tak třeba jistých šest let, pro začátek) a umístím ho celý do lesa, kde nehrozí jiná konfrontace než ta, která se mi bezprostředně hodí do uměleckého záměru. A i když to v době vzniku možná žádalo jistou odvahu, dnes je situace opačná, tak opačná, až se mi skoro nechce věřit. Nicméně můj odpor jen posiluje. ()
S hl. postavou Kristy jsem se v tomto filmu moc neztotožnil. Film mne nevtáhl do děje, ono pár suchých vět na začátku nevystihne jakou nenávist si k Němcům vypěstovala a film to dost ochudilo. Vyvrcholení snímku a chování Kristy k vojákovi hraném Hanzlíkem je TAK strašně nevěrohodné, že mě to až naštvalo. Závěrečná scéna s partyzány, která ve mne asi měla vyvolat pobouření a zamyšlení (bezcitnost, nelidskost a krutost války, která v lidech vždy vyvolá to nejhorší) se minula účinkem. Bohužel průměrný film, který bych osobně mezi perly české kinematografie neřadil. ()
Jednohubka z posledních dní války. Strhující a bourající nejedno klišé. Třeba že ne každý v uniformě wermachtu musel být grázl a že osvobozující partyzán nebyl vzorem cností, ale že se uměl chovat stejně brutálně jako okupant. Hans měl kliku, že byl vyjukanej odvedenec a těžko si ten jeho kukuč dalo spojovat s vrahem našich lidí. Vdova zase v tom, že kdyby na jeho místě byl jeho kamarád (Munzar), že by asi už nežila a rohodně by si nenechal od ní vyprášit kožich. Na filmu mi vadí trochu jeho předvídatelnost, ale jinak je to parádní záležitost. Dávám za 4 kmeny přes cestu... * * * * ()
Galerie (16)
Photo © Mokép
Zajímavosti (14)
- Autorem scénáře je český prozaik a scenárista Jan Procházka. Ten s režisérem Karlem Kachyňou spolupracoval i na dalších filmech, kterými jsou Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963), Vysoká zeď (1964), Ať žije republika (1965), Noc nevěsty (1967) a nejznámější Ucho (1970). (Prochy38)
- Jaromír Hanzlík při vzpomínání na natáčení zmínil, že za Luďka Munzara často zaskakoval maskér Rudolf Buneš, a to kvůli jeho častému dojíždění a nehybné roli. (troufalka)
- Scenáristka a režisérka Alice Nellis o filmu, který poprvé viděla někdy ve druhé polovině osmdesátých let, později řekla: "Udělal na mě hluboký dojem. Ukázal mi, že v jednoduchosti se skrývá krása a že minimálními prostředky lze dosáhnout velkých výsledků. Bryčka, les, tři postavy, z toho jeden mrzák, který záhy umře a přesto je v tom filmu všechno. V zásadě jde o antický příběh se všemi jeho peripetiemi. Lidé, kteří se tam setkávají, nemluví stejným jazykem, nemohou si nic vysvětlit, takže se jim všechno opravdu musí stát. Také jsem poprvé viděla Ivu Janžurovou ve zcela jiné roli, než jsem ji vídávala dosud. Díky Kočáru do Vídně jsem zjistila, že vztahy a emoce se dají odehrávat v jakémkoliv měřítku a v jakémkoliv mikrokosmu, aniž by to nějak omezovalo jejich sílu. Zaujala mě i práce s hudbou. Zdálo by se, že k takto komornímu příběhu varhany nepasují. Je to přece jen duchovní, vznešený nástroj, který jsme si zvykli spojovat s velkými kamennými budovami, ale přesto tu funguje naprosto dokonale. Odvaha k takovému spojení mi dodala naději, že by se člověk neměl bát a občas zkoušet i poněkud divoké nebo na první pohled nelogické věci, pokud je tak skutečně cítí." (NIRO)
Reklama