Ne__Ty

Tohle je pro mě dokonalé umění. Ještě jsem nezažil bravurnější scénář a excelentnější režii. Kochám se každým úchvatným záběrem i každou myšlenkou. Epická a monumentální hudba Hanse Zimmera táhne film opět o level nahoru. Snímku si cením o to víc, že se zde sešlo spoustu mých oblíbených herců a hereček, přičemž si jejich chemie pravidelně dopřávám. Všechny scény jsou přehledné přeskakování mezi časem a prostorem navzdory. I po deseti letech na piedestalu neochvějně stojící dílo. Ani s reprízami mě nepřestává fascinovat, jako když jsem ho viděl na začátku puberty. A stále mě baví hledat kazy na kráse a žádné nenacházet.

Kvůli tomuto díluvznikla kinematografie. Vidět ho je povinností a nesmí se zapomenout na to, co se kdysi dělo. Tolik emocionálních scén, tolik krutosti, tolik naděje. A závěrečné Schindlerovo: „This pin... two people. This is gold. Two people. He would have given me two more, at least one. One more person. A person, Stern, for this,“ mě zlomilo. Jako jediný film u mě vzbudil neskutečný vztek a rozlícenost. Už to nechci prožít znovu.

Tímto začala nejlepší, kultovní a nejvyrovnanější trilogie. Kvalita se jen a pouze zvětšuje a graduje po celou dobu od dílu k dílu. Napětí, emoce, strach, bolest, láska, akce, nezapomenutelné herecké výkony, scény, proslovy, hudební doprovod, události a okamžiky. Výčet kladů by mohl být nekonečný. Nic zde nechybí, nic nepřebývá. Vše je ve všech směrem dokonale vyváženo. Francis Ford Coppola dal vzniknout nezapomenutelné filmové perle.

Pokaždé jsem ohromen, s každým novým zhlédnutím mi film na sebe dává nový pohled z jiných úhlů. Emoce u mě prýštily silněji než u předlohy a celkově u mě adaptace vyhrává i přes zkrácení Forrestových příhod. Postava plukovníka Dana je stále jednou z nejlepších v celé filmografii, jeho vývoji by mohli závidět i hlavní postavy z jiných filmů i lidé samotní. A pokud existuje film, který změnil mé smýšlení a vnímání, je to právě tento.

Dokonalé a bezchybné televizní drama. Ukázka a příběh o názorech lidí, jejich nezájmu, rozhodování a ovlivňování, předsudcích, obviňování a nejistotě. Ukázka toho, že vše nemusí být tak, jak se to zdá, a že na vše je možné pohlížet i jiným způsobem. Při té hodině a půl jsem byl napnutý k prasknutí a emoce z filmu čišely. A to vše v režii a scénáři s dialogy, jimž nejde nic vytknout. A byl nakonec vinný, nebo nevinný? Na tom vůbec nezáleží.

Jeden z filmů, který je lepší než knižní předloha. Emočně a myšlenkově nabitý film. Přes svou rozsáhlost je svižný a nenudí, i když se často zastavuje a opájí se vlastními příběhy. Ty jsou naštěstí odlišné a od sebe snadno rozlišitelné, ale přesto se navzájem ovlivňují. Společně vygradované linky v jednom okamžiku vytvořilo jeden z nejlepších snímků nejen roku 2012. Přibývající věk mu na výjimečnosti nic neubere. A závěrečný dialog Adama Ewinga s D'Arnoquem o ovlivnění ostatních osudů byla dokonalá tečka za tímto opusem, kterého si nesmírně vážím, i když se s některými myšlenkami neztotožňuji. Naše životy nám nepatří.

Geniální filmová lahůdka, na které si vždy moje filmové buňky pochutnají. Takhle si se mnou před tím nikdo nepohrál. Náklonnost k hrdinům se mění s železnou pravidelností, a to i v případě, že se před filmem zapřu, že budu celou dobu nadržovat konkrétní postavě. Přestože se Prestige mohl stát nepřehlédnutelnou čmáranicí, zůstává naprosto srozumitelný, tohle Nolan dokonale ovládá. Konečný Angierův proslov dokonale vystihuje to, čeho u mě pan režisér dosáhl.

Ta polozrada před koncem zavinila mé nejvyšší možné ohodnocení, ale pozice My Fair Lady zůstala i nadále neotřesena. To navzdory písničkám, které budu poslouchat do omrzení, nápaditým muzikálovým vystoupením, které se dokonce obešly bez zpěvného doprovodu, a velice sympatické dvojici, které jsem přál splnění jejich snů. Snad bude mít Damien Chazelle i nadále šťastnou ruku ve své filmové tvorbě.

Tohle je moje osobní Pulp Fiction. Tam, kde to Tarantinovi se mnou nevyšlo, Black boduje na plné čáře. O vtipné momenty není nouze a některé hlášky ve mně zůstanou nejspíše napořád. Přímočaře rozvětvený příběh. Film sice jede po jedné koleji, ale neustále se vrací zpět a nabírá a spojuje kousky do jedné velké skládačky, která i přes neuvěřitelnost a počáteční šílenost, nakonec dává smysl. Lahoda.

Čím novější film Matthewa Vaughna je, tím víc mu přicházím na chuť (nebo to aspoň platilo, než přišla dvojka). Stylu, jakým režisér tento snímek pojal, jsem podlehl okamžitě, ale to, co následovalo po excelentní kostelní scéně, nemělo svou mimořádností obdoby. Hltal jsem vypointované scény, které překonávaly ty předchozí. Akci správně podtrhovala hudba a herci dostali postavy na tělo jako na míru šitý oblek. K tomu nám Vaugh naservíroval kopu obrazových i slovních gagů, takže nejde nic jiného, než si Kingsmana opakovaně užívat.