DonPedro

Snažil jsem se, byl jsem dokonce tak vstřícný, že jsem si první třetinu pustil dvakrát – a nic. Pořád jsem viděl jen chladný film plný banálních dialogů a "lží na pohovce", který nakonec přešel v citovou vivisekci.

S Les Charlots jsem v mládí strávil nejednu skvělou chvilku a jejich lepší kousky dodnes sleduji s příjemnou směsí nostalgie a pobavení - tohle je ale hrozný film. Frustrující nedostatek gagů marně nahrazovaný exotikou prostředí. Střih tak odbytý, až má divák pocit, že některá místa musela být odstraněna kvůli „snížené kvalitě obrazu“. Bezradnost autorů v tom, co vlastně chtějí parodovat – nápady z bondovek dojdou během titulků, nápady z kung-fu filmů ani nepřijdou. A odkaz na Mechanický pomeranč jen připomene jaký je rozdíl mezi dobrým filmem a touhle trapárnou

Izraelské exteriéry mají svoje kouzlo, Lettich se snaží pochybný scénář vydojit až na krev, takže Černý Petr zůstává v ruce hlavního představitele. Sledovat Jean-Claudea ve chvílích, kdy zrovna nefunguje jako buchar a předvádí pantomimu na téma překvapení nebo úlek je utrpení i pro toho, kdo si nastavil měřítka někam k bodu mrazu.

Rádobyakční, odbytá a herecky až negramotná pasáž pod úvodními titulky během které Lino tři výlupky zatkne a jednoho rovnou zastřelí jako by sem spadla z úplně jiného filmu. Zbytek se naštěstí nese v úplně jiném duchu – neběhá se, nestřílí se, výborně sestavená dvojka Ventura, Jobertová nachodí po Paříži kilometry od čerta k ďáblu, pěkně pomalu a důkladně. Film s tou správnou patinou francouzko-italských koprodukcí ze sedmdesátých let, kde se típou cigarety o volant a když dostanete nakládačku, tak to fakt bolí.

Nehledě na celkovou imbecilitu – koho asi tak bude zajímat postapokalyptická sci-fi s Dolphem Lundgrenem v hlavní roli, ve které se na první akci musí čekat nekonečných sedmdesát minut? Asi jen tu nejzaprášenější polici ve videopůjčovně

Čtyřmi scénáristy, dvěma režiséry a pocitem svobody odkojený film, který už v roce 1990 nebyl dvakrát čerstvý nám ještě trochu zezelenal a pochyby Michala Pavlíčka zda se Pražskému výběru podaří překročit vlastní stín se naplnily beze zbytku. Zůstalo jen zdravé jádro – kromě hudby i chvályhodná otevřenost v popisu všech těch válek, které mezi muzikanty vypuknou vždycky, když to zrovna neklape.

Herecky beznadějně ztracený případ Rebecca de Mornay opouští po osmi letech brány vězení s pletacími jehlicemi v jedné ruce a biblí v druhé. Stačí ? No to bych prosil.

Žádná sláva, ale drobná odchylka od typového standardu by se snad přece jen našla. Protitah kašle na divákovu ochotu fandit slabšímu, ze které se postupně vyvinulo pěkné klišé, a bez ohledu na postavení v rámci gangsterského žebříčku líčí všechny jako naprostá hovada. Zaručena větší porce reality, ale co s filmem bez jediné sympatické postavy ?

Death Wish = jeden naštvaný architekt + jedna ruční zbraň. Kdo si myslí že v rovnici je chyba, toho vyvede z omylu tenhle nepodarek – mít o deset minut delší stopáž, došlo by asi i na atomovou bombu.

Příjemná záležitost. Animák, ze kterého nutná moudra nečouhají jako sláma z bot a který potěší muzikou i vtipným flashbackem do šedesátých let. Bonzák Randall vypadá jako mladší verze Vočka ze Simpsonů, což pobaví bez ohledu na to, jestli jde o záměr nebo nedostatek originality.