black.crow

Byla to celkem zábava, i když trochu zvláštního charakteru. Jednak u filmu o influencerech bych očekával aspoň o dekádu nižší věkový průměr. Docela mě tak zarazilo, že hlavním postavám je mezi třicítkou a čtyřicítkou. Nicméně postavy se jako o deset až patnáct let mladší chovaly. Postrádaly evidentně nejen selský rozum, ale v mnoha případech skoro i svéprávnost, takže jsem měl celou dobu pocit, že to nějak nesedí dohromady. Dějově film nepřekročil úroveň průměrného thrilleru, což je škoda. Zhruba od poloviny jsem totiž očekával, že by to mohlo směřovat k určitému vývoji, který by to celé posunul o úroveň výš. Nakonec se ale vrátila předvídatelná linka a předvídatelně to taky skončilo.

Velké zlamámí. Je to bohužel nuda a nic na tom nezmění jméno del Tora ani H. P. Lovecrafta. U Lovecrafta jsem si stejně už předtím myslel, že mu svědčí víc papír než filmové plátno, a Cabinet of Curiosities mě ještě víc utvrdil. Nejlepší částí seriálu je pro mě jednoznačně intro, na to jsem se vždycky těšil. A to je vlastně taky kámen úrazu – mám dojem, že výrazně převážila forma nad obsahem. Ale krásný vizuální styl, který se seriálu nedá upřít, prostě nevyváží obsahovou mdlost.

Hrozně bych chtěl dát čtyři hvězdičky, ale rozhodl jsem se, že přísnost musí být. (Ne)fungování fyzikálních a přírodních zákonů nechávám stranou, stejně jako logičnost jednání postav. Je tam ale pár lapsů, která prostě odpustit nemůžu. I tak to byla ale Podívaná s velkým P, nevím, kdy naposledy jsem viděl takhle strhující film. Přemýšlím, jaké by to bylo vidět film v kině (nedejbože ve 3D), a docházím k závěru, že bych to možná ani nedal – mně stačil 12palcový monitor, aby se mi dělalo špatně.

Seriál je plný rozporů. Na jednu stranu zajímavá hlavní zápletka, na stranu druhou spousta dějových nelogičností. Na jednu stranu zajímavé postavy ve vedlejších rolích (Dean Fudžioka, Jumi Asó, Keiko Toda), na druhou stranu nudné postavy hlavní. Nad myšlenkovými pochody postav mnohdy zůstává rozum stát. I přes to se ale člověk na seriál těší a za večer si pustí klidně i dva nebo tři díly. Dvě hvězdy jsou asi málo, tři moc. Tak snad dvě a tři čtvrtě?

Už jsem si zvykl, že hledat logiku v seriálech japonských televizních stanic je jako hledat jehlu v kupce sena. Ale tohle už bylo dost za hranou. Člověk by si mohl myslet, že v Tokiu je jen jediná banka, jediná nemocnice, jediná policejní stanice, protože jinak by děj prostě nemohl fungovat. Postavy jsou divně černobílé, zápletky překombinované a děj nepravděpodobný. To všechno by se snad dalo odpustit, kdyby to jako celek bylo nějakým způsobem zajímavé nebo aspoň zábavné. Ale není.

Nevím, jak ve skutečnosti probíhá policejní vyšetřování. Upřímně ale doufám, že neprobíhá tak, jak probíhalo v tomto seriálu. Obecně má děj dost daleko od reality, divákovi je hned úplně jasné, že spíš než do odrazu reálného světa nahlíží do fantazie scénáristů. To by snad ani tak nevadilo, ale problém je, že seriálu úplně chybí psychologický rozměr. Při sledování děje jsem měl nepříjemný pocit, že postavy v čele s postavou hlavní v podstatě neprochází žádnou psychologickou proměnou, což si myslím, že je u daného námětu problém. Tvůrci si naštěstí včas uvědomili, že víc než čtyři díly koncept neunese. Díky tomu se děj nestihl rozpliznout do nudy, a seriál se tak nakonec stal docela zábavnou, ač trochu lacinou podívanou.

„Dcera z rodu Lupinů“ je seriál neuvěřitelně absurdní. Nicméně seriál to nezakrývá a ani se za to nestydí. Naopak – absurdita je hlavním pilířem celého díla. Proč ne. Kdyby absurdita byla na začátku nastavena na určitou zdravou úroveň a tato úroveň by byla udržována až do konce, mohlo by to všechno krásně fungovat. Kdyby. Bohužel, absurdita v průběhu děje strmě stoupá. A v určité chvíli prostě pohár přeteče. Je to škoda, protože jinak vše ostatní funguje a seriál příjemným spádem letí kupředu. Je to originální, zábavné, promyšlené s dobře vybranou hudbou, ale bohužel – absurdita sice na jedné straně činí seriál originálním, na druhou stranu je ale taky největším mínusem.

Seriál si zaslouží několik pochval. První pochvala míří k osvěžujícímu pojetí tématu. Lékařské prostředí je sice ohrané, ale nikoliv vyčerpané, jak Radiation house dokazuje. Druhá pochvala míří k příjemně nedokonalým postavám v čele s narcistickým panem doktorem Kaburagim a paní ředitelkou se zájmem v hnusných čajích. I rentgenologie má ale svoje stinná místa, a stejně tak i seriál Radiaton house. Nejtemnějším místem je zdlouhavost. Tvůrci se snaží, seč můžou, aby byl každý z jednotlivých příběhů originální, napínavý, překvapivý, ale daří se to bohužel jen do určité chvíle. Originální nádech se v průběhu vytrácí a zbývá jen šeď průměrnosti. Škoda.

Spirála: Zázrak v příměstské továrně. Tak by se dal volně přeložit název seriálu. Zázrak. Ten se sice udá v krachující továrně, ale celkově se seriál za velký zázrak moc označit nedá. Bohužel. Snad až na výjimku strašně zlé byznysmanky, která vlastně nakonec až tak zlá není, jsou všechny postavy (ná)silně černobílé. Děj. Ten je kapitola sama o sobě. K čemu je zápletka, když je každému stejně od začátku jasné, jak to všechno skončí? Seriál celkově není až taková katastrofa, jak by se na začátku mohlo zdát, ale na tři hvězdy mu síly nestačí.

Anone, to jsou nejhlubší lidské smutky zabalené do japonského papíru. Postavy sdílí těžký životní úděl, ale i přes to jdou dál a hledají cestu ven ze svého bludiště útrap. A i když divák při sledování osobních tragédií postav prolije nejednu slzu, celkové vyznění seriálu je pozitivní. Život má vždycky cenu. A ač se to tak někdy nezdá, člověk není nikdy sám. Síla seriálu Anone je ve dvou věcech – jednak je to motivace, kterou divákovi se smutným úsměvem předává, jednak je to originalita. Na rozdíl od jiných seriálů tak Anone neskončí v kalném proudu šedé průměrnosti.