anniehall

Proč je právě Manhattan jeden z mých nejoblíbenějších Woodyho filmů? Pro tu úžasnou asociační pasáž těsně před koncem filmu. Pro nádhernou černobílou kameru Gordona Willise. Pro stále aktuální téma věčně hledajících lidí. Pro Gershwinovu Rapsodii v modrém, která mě snad nikdy neomrzí. Pro elegantní orchestrální verze dvou jazzových standartů Someone to watch over me a Embraceable you, když jsme u té hudby. Pro skvělou práci se střihem a kombinaci zvuku s obrazem. Pro ty nádherně melancholické záběry na dva hledající v planetáriu. Pro odraz Tracy ve skle dveří, v samotném závěru filmu a taky proto, že tohle je Woodyho snad nejhřejivější a nejjemnější film, aniž by se zřekl svého sarkastického a cynicky pichlavého humoru. Tak za to všechno, za Woodyho a za Diane.

Tohle není jen další film o homosexuálech a lidech, kteří žijí svůj život alternativním způsobem. Tohle je něco daleko víc. Je to velmi citlivě natočené drama o lidských bytostech z masa a kostí se všemi jejich tajemstvími, hlubinami a vlastními světy. Je to film o přátelství, naplnění života a fungování v něm podle svých představ. Film se spoustou krásných myšlenek, hromadou pravdivých až dojemných okamžiků a špetkou humanity. Srovnávat Le Fate Ignoranti a Almodóvarovy počiny je nesmysl. Almodóvar je daleko syrovější a smyslnější. S Ozpetekem jsou si blízcí snad jen tématicky. Příběh alespoň pro mne byl velmi silný a rozhodně nesouhlasím s tím, že po odhalení manželova milence se ve filmu už nic neuděje. Naopak, tam pro mne film skoro začíná. Skvělé herecké výkony, výborná hudba, která dotváří naprosto přesně atmosféru, jenž mezi touhle neotřelou komunitou panuje. Filmový zážitek, který řadím mezi jedny z největších. A díky za ten nádherný závěrečný obraz s nerozbitou sklenicí...

Přebal dvd a titul, který bych při svém putování filmovou džunglí určitě minul, nebýt jednoho neobyčejného člověka. Některé věci a někteří lidé prostě přicházejí v pravý čas. A v pravý čas vstoupila i Michelle do Alexova života. Života, který je špinavý, krutý a bezvýchodný. Života, ve kterém alkohol a sedativa jsou jedinou cestou, jak přežít další den. Jenže když člověk nalezne ying svého yang, i most se pohne. Co pohne, on se roztančí v šíleném rytmu valčíku říznutého punkem za doprovodu prskajících rachejtlí a stříkání zpěněné vody. Něco tak opulentně vizuálního jsem dlouho neviděl. Caraxovo neobarokní vidění je strhující, brutální a mnohdy až dechberoucí, aniž by se přitom však zpronevěřil dobrému vkusu. Několikrát jsem si vzpomněl na Aronofského Requiem za sen, kde mi uhrančivá vizualita a práce se střihem navodila podobné pocity. Ale na rozdíl od Aronofského mi Carax nabízí téma a hloubku, kterou jsem u Requiem postrádal. Milenci asi nejsou film, který bude konvenovat každému. Příběh o dvou málem vyhaslých ztroskotancích (téměř antihrdinech) je natočen tak syrově a brutálně, že se člověk kolikrát až ošívá. Ale síla a opravdovost, se kterou tenhle špinavý příběh Carax na plátno zachytil, je prostě neodiskutovatelná. Opravdu vyjímečný filmový zážitek.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. A hned z mnoha důvodů. Divák, který tomuto snímku věnuje jen letmý pohled, může odejít s pocitem, že viděl takovou milou a úsměvnou féerii. To je ale pouze první plán. Film začíná jako poměrně syrový pohled do života lidí v mohavské poušti a postupně přechází v krásnou, chvílemi až nostalgickou oslavu života jako takového. Nehledě na vynikající výtvarnou stránku - vše je točeno převážně v teplých barvách, lehce stylizovaná je kamera i hlavní hrdinové. Velmi důležitá je také atmosféra díla, která se od úvodních až dusivých sekvencí postupně proměnuje na radostnou až hedonistickou. Celý film provází ústřední píseň Jevety Steel - Calling you, za kterou obdržel autor - Bob Telson Oscara a kterou jste mohli krom Bagdad Cafe slyšet třebas přezpívanou od George Michaela. Ta atmosféru filmu výborně dotváří a podporuje, stejně tak jako na jiných místech použité Bachovo Air. Proč ale tenhle film řadím do své soukromé Top 20? Je to pro jeho nezdolný optimismus, který na mne po každém opakovaném shlédnutí dýchne a úžasně pozitivní a vřelou lidskou atmosféru, kterou museli jistě cítit i tvůrci na place. Tohle bych dávkoval místo Prozacu!

První z Trierových filmů, který mne opravdu dostal. Chápu, že pro některé jedince může být obsah filmu příliš za hranicí toho, o čem by se ještě mělo filmovat, ale obsah filmu zde není tématem. Tématem je útěk z obyčejného, šedivého a stereotypního světa většinové společnosti. Trier si vybral hru na retardované proto, že svět retardovaných je čistý, upřímný a bezelstný. Dokáží dát najevo skutečné emoce, a když někoho mají rádi, myslí to skutečně vážně. A to je jeden z hlavních důvoů, proč všichni v partičce idiotů zůstávají a hrají si na ně. Protože je nic nesvazuje, je jim spolu dobře a tenhle spolek je pro ně víc než rodina. Možná je to jen můj výklad, ale potvrzuje mi ho závěrečná scéna, kdy Katrin raději odchází od svého manžela a příbuzných do neznáma, ale s někým a za někým, kdo ji má rád. A musím říct, že je to opravdu silná scéna, stejně jako celý film.