Prochazka19

Od ostatních dílů seriálu se tato epizoda odlišuje tím, že se z větší části odehrává mimo Prahu. Ze čtyř ročních období, která jsou ve čtyřdílném seriálu ztvárněna, představuje léto. Přestože zápletka je postavena na tom, že děti „zabloudí“, dovedou si s tímto problémem poradit rozhodně mnohem lépe, než by to zvládla většina dnešních dětí. Tím, kdo si nakonec zláme nohu v jámě, tak není žádné z dětí, ale chudák tatínek… Z dnešního pohledu také překvapí, že děti chodí po lese jen v triku a v plavkách – zřejmě se lidé tehdy tolik nebáli klíšťové encefalitidy, jako dnes, kdy se do lesa zásadně doporučují dlouhé kalhoty. Zajímavé je, že jednoho z vesnických kluků hraje Michal Michálek (hrál např. v Zázračném hlavolamu), ačkoliv se v této souvislosti nikde neuvádí.

Seriál by byl vynikající, i když celkový dojem poněkud kazí Marek Eben, který se sice poctivě snaží hrát, ale oproti dalším dětským účinkujícím působí příliš strojeně, až bych řekl toporně. Svoji roli odříkává jako básničku před tabulí a moc často se dívá přímo do kamery. Inu, byla to jeho první role. To takový Michal Michálek a samozřejmě Tonda Navrátil už měli své první filmové role za sebou. Přidanou hodnotu seriálu představují – dnes již historické – záběry nejen Malé Strany, ale i části Pražského hradu a Hradčan. Některé scény už by se dnes natočit nedaly, leda v ateliéru.

Úvodní dialog Sováka a Hadrbolcové je snad až příliš natažený, zato s příchodem Menšíka dostává děj ten pravý spád. Film je opět jedním z nesčíslných dokladů toho, jak vynikající byla naše kinematografie v 60. letech, zvláště pak v jejich závěru. A na „Bohouše“ se ještě dnes spousta lidí ráda podívá. Tak mne napadá – jestlipak se něco z dnešní produkce dočká reprízy za 50 či více let? Mnoho bych za to nedal.

Ať si kdo chce co chce říká, v 60. letech dosáhla naše kinematografie vrcholu, který už jen stěží kdy překoná. A je až k nevíře, co všechno si mohli tehdejší filmoví tvůrci dovolit na poli společenské i politické satiry. Ani dnes, kdy je zdánlivě dovoleno „všechno“ (což zdaleka není pravda!), by si zřejmě nikdo nedovolil nastavovat soudobé společnosti tak nemilosrdné zrcadlo, jako v tomto filmu natočeném „za totality“. A zdaleka nejde jen o nějaké, jak se tehdy říkalo, „rozkrádání“. To ve skutečnosti tvoří pouhé pozadí, na němž tvůrci filmu nešetřili téměř nikoho a nakonec se zastavili až před postavami příslušníků SNB v závěrečné scéně, kdy všichni občané sbírají vysypané peníze ostošest, zatímco příslušníci (tedy alespoň prozatím...) způsobně sedí na služebních motocyklech.

Jedno z prvních zdařilých spojení hraného filmu a loutkové animace. Podstatou příběhu je, že malý hrdina se naučí rozlišovat mezi dobrem a zlem, aby nakonec vystoupil na straně dobra. Televizní pohádkové příběhy zasazené do moderní doby většinou nebývají příliš zdařilé, Dům u špačka však rozhodně patří k výjimkám. Kromě samotného příběhu pocházejícího z dob, kdy se ještě rozlišovalo mezi dobrem a zlem, lze vysoce hodnotit především výkon představitele hlavní dětské role, který působí velmi přesvědčivě, a přitom si uchovává dětskou bezprostřednost, kterou bohužel řada dětských herců – zejména v novějších snímcích z posledních desetiletí – mnohdy postrádá. Mimochodem, „zlý kocour Mikeťuk“ působí ve srovnání s různými digitálně vytvořenými příšerami z dnešních filmů či seriálů pro děti téměř vlídným dojmem, nicméně i malé dítě pozná, že se jedná o zápornou postavu.

Dnes tolik opěvovaná meziválečná československá kinematografie toho pro dětské diváky opravdu nevykonala mnoho. „Ztratila se bílá paní“ je vlastně prvním (a zároveň i jediným) celovečerním filmem pro děti, na který se prvorepubliková produkce zmohla, a z tohoto hlediska je také třeba přistupovat k jeho hodnocení. Je velice snadné tomuto snímku vytknout celou řadu nedostatků, počínaje scénářem a konče hereckými výkony. Jenže tvůrci tohoto filmu byli svým způsobem průkopníky, kteří na rozdíl od všech dalších tvůrců v tomto žánru neměli žádný vzor ani žádné zkušenosti. Velkým výkonem muselo být už získání předlohy a vypracování scénáře, protože v tehdejším Československu neexistoval nikdo, kdo by měl zkušenosti se scénáristickou tvorbou v daném žánru. Že filmoví tvůrci nemohli vybírat z proslavených „dětských hvězd“, se rozumí samo sebou, protože žádné takové hvězdy v meziválečném Československu zkrátka nebyly. Ani pro dospělé herce tehdy nepředstavovalo účinkování ve filmu pro děti a mládež žádné terno, a tudíž jim ani nemuselo příliš záležet na tom, zda podají špičkový výkon, nebo zda své role „nějak odehrají“. Tvůrci filmu tak vlastně vše dělali poprvé. Proto sice nevytvořili žádné veledílo, zato učinili první krok na dlouhé a pracné cestě, která byla nakonec lemována nesčetnými úspěchy, samozřejmě již poválečného (nebo jak se dnes s oblibou zdůrazňuje – „znárodněného“) československého filmu pro děti a mládež. Pokud jde o narážky některých dnešních kritiků na skutečnost, že ve filmu vystupují nahé děti, měli by si tito samozvaní ochránci morálky uvědomit, že používání plavek, a to zejména u dětí, bylo ještě v první polovině dvacátého století spíše výjimkou než pravidlem. Za první republiky se zkrátka venkovské děti ve volné přírodě koupaly „na Adama“, ať se to dnes někomu líbí nebo ne. Ostatně záběr na dívky, které vesele mávají ve vzduchu „ukořistěnými“ chlapeckými svršky vše vysvětluje. U řeky nebo u rybníka zkrátka stačila chvilka nepozornosti – a šaty byly pryč (mimochodem, spisovatel Jaroslav Hašek na podobné zápletce postavil celou jednu povídku). Tehdy byla zkrátka jiná doba a tehdejší filmoví tvůrci, kdyby se toho dožili, by se nestačili divit, z jakého hlediska bude jejich tvorba v naší době posuzována.