Korpy22

Call me by your name patří k filmům na které bych se mohl dívat pořád dokola. Tenhle film se dá popsat třemi slovy. Něžnost, touha, naděje. Blankytně modrá barva, která nás provází celým filmem dodává člověku naději, že vše bude v pořádku a že svět je pohádka. Nádherný soundtrack, zní jako prosluněná obloha kde začíná pomalu mrholit. Cely film se odehrává v nádherném domě v Itálii, což obrovský rozdíl oproti ostatním americkým romantickým filmům. Celý film má neskutečnou lehkost a teče jako řeka, která občas narazí na nějaký kámen, ale přesto teče dál a neví kam. Filmu rozhodně pomáhá i zvoleni retro atmosféry roku 1983 a zvoleni pastelových barev celého filmu. Působí to magicky a zároveň přirozeně. Film má skvělý scénář, hudbu, kameru, střih a v neposlední radě dva hlavní představitele v podobě Timothee Chalameta a Armieho Hammera. Vztah mezi oběma herci je velmi uvěřitelný a krásně se zde ukazuje naivita a křehkost Elia v kontrastu vyspělosti Olivera. Film by mohl jednoduše sklouznout k tomu, že bude klišé, ale to režisér Luca Guadagnino nedopustil. Ve filmu se nachází spousta naturalistických scén, které člověka překvapí.

Konečně film, který v české kinematografii vyčnívá nad zbytkem. Jiří. Havelka si pro nás přichystal hodinu a půl dlouhou, nervy drásající komedii. Film se odehrává v jedné místnosti a s každou další minutou je cítit, jak v místnosti stoupá tlak, což je ostatně i nádherně vykresleno prostřihy na havarijní stav domu. V téhle místnosti se sejde spousta různorodých lidí, kteří mají dojít ke společnému názoru, což každý, kdo byl někdy v bytovém družstvu ví, že může být problém. Navíc zde není postava, která by byla upozaděna, každý má svůj čas a každý má prostor na to říct si to svoje. Je to jeden z mála novějších českých filmů, u kterého jsem se smál nahlas. Když Jiří Lábus, pronese hlášku „NE! Ne je argument.“ dodalo to filmu korunu a myslím, že se zrodil nový klenot české kinematografie.

Tohle je film, který si představím, když se řekne muzikál. Nádherně se střídající se linky mezi “realitou” a mezi “divadlem”. Přesto ale film není kýč. Jednotlivé linky se mezi sebou prolínají a s každou písničkou film více a více graduje. Už od začátku má rytmus. Catherine Zeta-Jones nás od začátku rozproudí a až do konce člověk napjatě sleduje, jaká další pecka přijde. Zbraně, jazz, vraždy, tango, whiskey, hřích to všechno vystihuje Chicago. Sledovat příběh rozkošné Roxie, která se promění v jazzovou vražedkyni za doprovodu orchestru, je naprosto skvostné. Kamera, střih, scénář, hudba, vše naprosto geniální.