0811

Danny si zapálí cigaretu, Danny se zamyšleně podívá z okna jedoucího auta, Danny jde po ulici, podívá se nalevo, podívá se dopředu a to je asi všechno, co od Dannyho můžeme čekat. Football Hooligans International nás provází světem hooligans, fotbalového výtržnictví a násilí a Discovery Channel k tomu používá úspěšnou, nenáročnou šablonu vyplnění 45ti minut vysílacího času a modelu obsazení populárního průvodce, jež má zajistit polovinu úspěchu. Tím je Danny Dyer, člověk bez charizma, postava idiota z Mean Machine 2001 a rváče z The Football Factory 2004. Tato volba se rozhodně dala ještě zvážit a Danny je pro dokument naprosto zbytečný. Přesto se ale jedná o docela kvalitní materiál, celkem smysluplně a srozumitelně popisující organizace výtržníků, jejich vývoj a jejich aktivity. Seriál naštěstí sleduje ústřední motiv výtržnictví také v návaznostech na historii, ekonomickou, politickou a náboženskou situaci ve společnosti v konkrétních zemích a všechno podpírají použité autentické záběry. Pokus o navození energické atmosféry, nezkrotnost a agresivitu se daří jen z části a pár procent ubírají Dannyho levné pohledy spolu s prohlášením: "Tohle 'sou rozhodně ty nejtvrdší výtržníci na světě", které, zazní-li téměř v každém díle série, ztrácí smysl.

Rémy (Olivier Barthelemy) zažívá opovržení ze všech stran a po jednom z konfliktů utíká z domova, potkává psychologa Patricka (Vincent Cassel) a spolu se vydávávají na bizarní křížovou výpravu zrzavců proti všem. Notre jour viendra režiséra Romaina Gavrase, autora kultovního videa Stress, to je bezuzdná, nespoutaná agresivita, xenofobie a ohromující zlost. Strhující roadmovie uvolňuje výbuch vzteku a rozjíždí náhodnou sérii násilí. Rémy a Patrick pevně věří vlastní mstě světu, který se dopustil imaginární genocidy proti národu zrzavců a diváka může lehce šokovat zjištění, že těmhle šílencům vlastně drží palce. Film naštěstí nehledá řešení a nenabízí povrchní hledání hlubších sdělení. Stačí jen nechat se ovládnout 120% energií zlosti, dokonalou atmosférou situací, trochu zvráceným vtipem a zkusit překonat strach. A samozřejmě vykročit.

Dynamite bohužel neni ani pocta, ani parodie, ale jen nijaká a bohužel nezábavná napodobenina. Příběh postrádá jakýkoliv překvapení a vyvíjí se přesně tak, jak předpokládá kdokoliv, kdo si umí přečíst jízdní řád tramvaje. Žádná nadsázka, nefungující vtip a fádní scénář. Zjišťuju, že psát komentář k Black Dynamite, 'sou vlastně stejně nudný okamžiky, jako vidět film. Can u dig it?

Podprůměrná, nedůvěryhodná událost, vezoucí se na vlně vzrůstající popularity Hip Hopu v 80tejch letech a úspěchu filmů Wild Style 1983 a Style Wars 1983. Ambiciózně se tvářící projekt, snažící se kombinovat rádoby dramatickou příběhovou linii s autentickym a zasvěcenym pohledem, nesmyslně kastruje celou energii a dravost popisovaný kultury a prezentuje mělkou, učesanou a bezpečnou zábavu, zastřiženou přesně podle potřeb většinový skupiny diváků. Beat Street stylizuje hlavní postavy, graffiti writera Rema a dee jaye Kennyho 'Double K' Kirklanda, do rolí matnejch, nevýraznejch hrdinů a umělců, vášnivě a oddaně bojujících směšný klišé proti šedýmu městu a nespravedlnosti života. Jejich stupeň divokosti se pohybuje někde mezi Markétou Zinnerovou, Červenáčkem a rošťákem Pavlem Bémem. Fiasko plný nic neříkajícího graffiti, slabýho herectví a rádoby opravdovosti, zachraňujě snad jen breakdance od Rock Steady Crew, New York City Breakers a The Magnificent Force a účast street celebrit jako Afrika Bambaataa, Kool Herc, Melle Mel, Furious Five a mnoho dalších, díky nimž není Beat Street úplná ztráta času.

"Praštila mě kladivem". "To je lež, to jsem neudělala já. Viděla jsem kočku, jak vyskakuje z okna s kladivem". Výborně. Pomalá, trochu bizarní, vizuálně příjemná a nestandartní komedie s erotickym podtónem, pohrávající si se zvráceností. Fantaskní útržek ze života rodiny, držený despotickym otcem v domě se zahradou, za vysokou zdí, bez možnosti kontaktu s okolím. Rodina se smyslem pro abstraktní morálku, izolovaná v podivnejch dogmatech, jenž dodržuje. Děti ’sou vychovaný bez návazností na běžnou realitu a okolní svět a jejich chování se tak vymyká standartnímu kontextu společnosti. Žijou ve strachu z koček, dálnice je silnej vítr a nemůžou se dočkat, až jim vypadne pravej špičák. Nebo levej, to je jedno... Perfektní.

Jak slibuje dvd cover, jedná se v první řadě o jen těžko uvěřitelnou přehlídku monumetálních a špatně nalepenejch knírů a plnovousů. 4 hodiny filmu obsahujou 5 hodin patosu a 6 hodin strašný, dojemný hudby. Vzhledem k tématu konkrétní historický události se známym výsledkem, je určitě těžký natočit napínavej snímek, a proto předpokládám zajímavou vedlejší dějovou linku nebo dostatečně propracovaný postavy s hlubší stavbou a rozmanitostí charakterů. Bohužel dostávám ploše zahraný, plochý, uniformní postavy se směšně bezednou morální kvalitou, neubývající prazdnotu v nereálnejch dialozích a procítěnejch pohledech, díky čemuž necítim žádný sympatie k nikomu z hrdinů. Vlastně necítim vůbec nic. Kladem je tady jen velká výprava a hlavně odpadnutí únavnýho rozdělení stran na kladný a záporný, který by tenhle snímek poslalo ještě níž.

Škoda. Stanford prison experiment je rozhodně neobyčejná, zajímavá a zároveň znepokojivá událost. Dokument bohužel neni ani jedno. Autor experimentu Philip Zimbardo se jen prostřednictvím filmu snaží ospravedlnit sám před sebou a podrobnějšímu popisu experimentu, očekávanýho výsledku, jeho dopadům a výpovědi účastníků neni věnovanej dostačující prostor. Lehce mě vyděsila technická stránka, způsob zpracování dokumentu a občasná nesouvislost v popisu událostí.

"The age i lost my virginity, number 43. Shish, bang, boom, bally, bally, boo, boo, number 28. Good people are dicks, number 46". Vidět Mighty Boosh je zážitek. Bomba. Výrazný výtvarný zpracování scén, atmosféra se občas zdá lepší než život, bláznivá imaginace převracející se v zábavnou realitu. Výbornej neotřelej děj a originální zápletky, vtipný dialogy využívající jemný procento trapnosti a jednoduchosti. Jedinečnej videoklip, nadmoderní muzikál. Perfektní soundtrack. Boosh definitivně převracej vnímání humoru. Díky jejich fantazii a jedinečnosti ještě víc vyčnívá plochost a průměrnost masově oblíbenejch komediálních seriálů. Boosh narušej klid a uváděj do něj zástup neuchopitelnejch postav a bohatejch charakterů, který neni možný nemilovat. Boosh vytvářej živoucí legendy, oživujou abstraktní zkurvysyny a nechávaj je přijít až k tobě, dovolujou nahlídnout do Gregovi mužíny. Boosh bez jakýkoliv diskuze transformujou matnost a průměrnost v barvitou energii a záhadnou neónovou atmosféru, nechávaj nás vznášet se kolem měsíce. Potřebuju víc. Jasná je pouze jedna věc, všichni jednou zemřeme. Ale zemřeme doopravdy? "I said good day, sir".

Tlačítko play pouštim s obavama, že se podívám na průměrnou koláž Street Art dokumentu, zobrazujícího nemastnou skladbu mnoha nic neříkajících obrazů a vysvětlování jejich opodstatněnosti až nezbytnosti. To se naštěstí odehrává jen v nepatrný míře zpočátku filmu, kdy je potřeba popsat Thierryho, ústřední postavu startujícího groteskního komplotu. Opouští mě obavy a rozjíždí se příjemná, vtipná a lehce mysteriózní mozaika událostí. Od setkání Thierryho s Banksym, vývoje jejich spolupráce až k vyvrcholení přeměny klauna v art celebritu. Thierry rozhodně není nezajímavou postavou, nenudí a je to svym způsobem příjemnej padouch. Banksy dokazuje, že velkou součástí jeho práce je vtip a nadsázka, což v případě Exit Through the Gift Shop rozhodně funguje, stejně jako jeho nepatrná hranice mezi reálnym příběhem a fikcí. Oba pohledy dokážou bavit.

Alejandro, špinavý, 12ti-letý spratek, předčasně dospělý sirotek, zjistil, že život si musí zařídit sám a stává se z něj cílevědomý a tvrdý stroj. Pracuje v beznadějném rytmu v autoopravně na periferii Queens a snaží se postarat o starší sestru. Pomalu plynoucí děj a syrová atmosféra, vůně železa, olej a prach. Realistická kamera násobí intenzivní pocit a zdánlivě jednoduché, dokumentární, ale přesto extrémně silné a skoro hmatatelné záběry města staví Chop Shop do pozice totálního urban zážitku. Alejandro Polanco, Isamar Gonzales a určitě i ostatní představují civilní, přirozené a důvěryhodné herectví. Celá věc je velice poctivá a přímá. Jako mínus se tak může zdát snad jen mírná předvídatelnost odehrávajících se nezdarů a nespravedlnosti.