ZadaraDoKina

Obyčejný život. Divné cizí nesrozumitelné zvuky. Za zdí. Tam někde venku. Tam někde, kde se mě to nijak netýká. Film dává divákovi prostor. Prostor pro to, aby mohl přijít na to, kde je jeho zóna zájmu, a jaké zvuky ve svém vlastním životě nevnímá on, přestože jsou přece tak blízké, jasné a nepřeslechnutelné. Studie "banality zla" ne u nacistické zrůdy Rudolfa  Hösse a jeho rodiny, ale u mě a mé rodiny.

Ta křehkost! Křehkost mládí, křehkost záběrů, křehkost hudby a střihu. A tváře. Tváře patnáctiletých dětí, které touží po lásce a pozornosti.

Režisér James Hawes má za sebou více než 30 let trvající kariéru tvůrce televizních filmů a seriálů, Jeden život je nicéně jeho pozdním celovečerním filmovým debutem. Podařilo se mu v něm věrně zrekonstruovat především tu linii příběhu, v níž se již stárnoucí Winton rozpomíná na dávné předválečné události a hledá cestu, jak je smysluplně uchovat pro budoucnost, přičemž vše - včetně historické, emočně náročné linie z předválečné Prahy a Londýna - spěje k oné ikonické scéně ve studiu BBC. Jeden život vrchovatě naplňuje cíl uchovat Wintonův příběh široce přístupný a sdělný. O stále platném poselství činů Nicolase Wintona, potomka židovsko-německých migrantů, svědčí i osobní zkušenost režiséra filmu James Hawese: “Příběhy tohoto druhu je nutné vyprávět, protože hovoří k naší současnosti. Když jsem poprvé přijel do ČR, abych se dozvěděl víc o Wintonových aktivitách, stáli jsme s kolegy před jeho sochou na 1. nástupišti pražského Hlavního nádraží. Najednou jsme si všimli něčeho neobvyklého: viděli jsme policii, shluk lidí, slyšeli jsme plačící děti. Nejdřív jsme nevěděli, co se děje, ale pak nám došlo, že právě dorazil vlak s uprchlíky z Ruskem napadené Ukrajiny. A to se odehrávalo jen několik metrů od sochy Nicolase Wintona. Historie se opakovala.”