Anianna

Hned mě chytla hudba. Troufám si tvrdit, že právě ta se na děsivosti filmu podílela nejvyšší měrou, ač početný sbor zpíval latinsky a rozlišila jsem, že texty náboženské. Když se ke sboru přidala síla symfonického orchestru, bylo mi jasné, že jde o hudbu hodnou Oskara. Ano, Goldsmith z mnoha nominací za hudbu k jiným filmům tuto nominaci proměnil ve vítězství. Zaslouženě. Na YouTube jsem si hned soundtrack vyhledala. Zadruhé vizuální stránka. Film je barevný, přesto působí černobíle a to barevné utlumení opět umocňuje atmosféru. V roce 1976 neměli filmaři takové možnosti vizuálních triků, film přesto výběrem lokací, interiérů a exteriérů nemohl být vizuálně dokonalejší! A zatřetí Gregory Peck v hlavní roli. Opět brání hodnoty morálky a rodiny, takže je jasné, že problém nemůže vyřešit jinak než s ohromným sebezapřením. Napínavé, i když předvídatelné. Filmová perla, která předčí Hitchcocka.

Jeden z těch dílů, kdy se víc smějete, než zamýšlíte nad zločinem. Ale v epizodě hrál můj oblíbený Adam Arkin, tak jsem neodolala. Detektiv Monk je atraktivní postavou pro své fobie a obsedantně kompulzivní poruchu. V této epizodě je ještě výjimečně empatický, což nevím, jestli není s jeho patologií v rozporu. On ví přesně, co oběť i vrah dělali, proč a jak. Motivy jejich jednání zná lépe než oni sami. Ani celá policejní parta na něj nemá. V epizodě je rozumový potenciál policistů názorně definován domněnkou o liposukci naruby. Prostě se ten tuk do něj napumpuje. Jo, díl k pobavení, když škrábete brambory.

Kristína Lukešová i ve svých skoro třiceti letech mohla zahrát holku výrazně mladší a zahrála ji excelentně.

Femicida? Vygúglila jsem si: "Dřív se tomu chybně říkalo zločin z vášně. Femicida je vražda ženy z prostého důvodu: že je žena." Vyprávění přeživších žen nebo pozůstalých těch žen, které útok muže nepřežily. Smutný italský dokument s přímo šokujícími čísly.

Mám tenhle seriál ráda. A když se v něm sem tam ukáže hvězda jako třeba Jacqueline Bisset (ve skoro šedesáti stále krásná), tak zasednu k PC a hvězdičkuju.

Jednoduchá zápletka, logika, žádná zbytečná omáčka. Dost dobrý díl.

Luděk Munzar v roli sluhy celou hru táhne, je přesvědčivý, vrstevnatý. Po pár momentech poznáte jeho charakter, manipulativní machismus dovedně střídá s akceptací své podřízené role, zvláště při telefonním kontaktu s panem hrabětem. Slečna Julie, mladá a naivní, poznamenaná rozdílnou výchovou otce a matky, nerozpozná v momentech sblížení charakter sluhy včas a nedokáže se s pocitem hanby vyrovnat jinak, než jak ji sluha opojen nadřazeností naznačí. Z dnešního pohledu zbytečně vygradované do tragédie, ale věřím, že dílo realisticky zobrazuje dobové nastavení, pohled na vztah mezi lidmi z rozdílných tříd, na sexualitu, emancipaci. Zatímco Munzar exceluje, Marie Málková nedává Julii patřičnou věrohodnost, je exaltovaná, chvílemi hysterická. Jistě i režijní vedení, kdy Julie padá na zem, kácí se ze židle, chytá se za hlavu, ubírá Málkové možnost vnitřního boje, který bych já ráda odhalovala. Jana Hlaváčová svou menší roli zahrála nejvíce civilně, její postava neměla moc prostoru se rozvinout. Možná by Julii ona zahrála lépe. Scénu kladně hodnotím. Tmavá, minimalistická, bez akcentů, které by odváděly pozornost. Ovšem hudba byla rušivá, hlasitá trubka, ženský sbor zpívající dokola lalalatralala? Ne, hudba dramatu neslušela.

Kdybych uměla takový akvarel jako Karel III.! Ta práce se světlem! Paráda! Nevím, proč se v dokumentu rozlišuje výtvarničina jen tak pro potěšení a doplnění žádoucího vzdělání členů vládnoucího rodu a výtvarničina na profesionální úrovni. Většina zde ukázaných výtvarných prací od členů královské rodiny je vynikající a třeba akvarely jsou nádherné, ba lepší než třeba akvarely českých profesionálů. A akvarel není vůbec jednoduchá nebo finančně dostupná technika, chce-li ji dělat člověk dobře. Pro mě bylo zajímavé okouknout i štětce nebo barvy, s nimiž Karel III. maluje. Tleskám mu a fandím jeho neteři Sarah, která překročila stín realistického vidění a posunula se k pocitovému abstraktnu. Dobře udělaný dokument, chronologicky seřazený, s komentářem Karla III.

Mám ráda francouzské komedie ze šedesátých a sedmdesátých let a když se ještě nějaká blbina natočí v osmdesátkách, ráda se pobavím. V Zelňačce už sice Funes nepředvádí svou komiku v levlu prvních Četníků nebo Piti Piti Pa, ale pořád je koukatelný a scény s ufounkem zládá na výbornou.  Rytmická hudba vizuál trochu pohání. Třeba ve scéně, kdy oba staří přátelé běží, je film zrychlený, aby si běh sedl do rytmu. Vizuál mimozemšťana je z dnešního pohledu naivní, vypadá to jako kostým na maškarní ples, ale souzní s úrovní vtipu ve filmu. Vždyť je to vlastně pohádka...

Film mě příběhem, dá-li se v něm vůbec příběh najít, prakticky míjel. Jde spíše o vztahovou epizodu s nemálem erotiky posazenou do Paříže roku 1931. Herecky táhnou snímek dvě ženy. Moc chválím dobové kostýmy a líčení, kterým se obě dámy nevídaně přibližují dobové módě, jako by vypadly z meziválečných ženských časopisů. Maria de Medeiros je se svýma daleko od sebe posazenýma očima přímo ideál tehdejší krásky. A vizuální stránka je podle mého názoru taky jediné plus, kvůli kterému stojí se na film podívat.