anura

Alenku v říši divů a za zrcadlem napsal Lewis Carrol někdy na konci 19. století. Už v té době to byl značně surrealistický počin. O spisovateli se trvdí, že požíval nějaké drogy či co a nebo trpěl jednoduše schizofrenií. Kniha je mylně považovaná za literaturu pro děti, podobný omyl se opakuje například u Malého Prince. Jako surrealistická literatura přelomu 19. a 20. století spadá mi kniha spíše k estetice Jana Švankmajera, surrealisty- animátora, který se Alenkou volně inspiruje ve svých filmech, v Něco z Alenky a ve Žvahlav aneb šatičky slaměného Huberta. Docela vkusně se od estetiky jakéhosi žvatlání o bájném hradu a vorpálném meči nevzdálili ani Monty Pythoni se svým filmem Žvahlav, kde je tento "drak" takový, jakého bych si představovala. Alenka v říši divů byla na českém území přeložena dvakrát. Nejprve Jaroslavem Císařem v roce 1949, odtud také překlad původního Jabberwacky- Žvahlav, z tohoto překladu čerpají často i divadla, viz např. divadlo Husa na provázku se stejnojmenou divadelní hrou. Druhý překlad u nás vznikl v roce 1969 od manželů Skoumalových a v tomto překladu u nás již Alenka opakovaně knižně vyšla. Žvahlav je zde Tlachapoudem (lysperní jezeleni atd.) a jiné. Nezlobte se prosím na mne, ale mám k Alence v říši divů převážně coby ke knize srdeční vztah. Snesu hodně, ale Johanku z Arku, která jezdí na King Kongovi aby se mečovala s Tlachapoudem, kterému uřízne hlavu jako štangli salámu a to celé ještě s dabingem :-))) to ne!

Díky bohu za tento pořad, za toho člověka, za šéfa, byť by to byla reality show.

.....souhlasím s henrim, co souhlasí s těmi ostatními.

Závěrečné epizody svou rozvláčností a přehnaným pletichařením sráží ty předchozí. Některé postavy vyloženě nesympatické, paradoxně v pokračování White Princess zahrané úplně jiným způsobem. White Queen je velmi slabý seriál ve srovnání s White Princess.

Libůstka.

Krása, satisfakce. Svět je zase v pořádku. Ve filmu alespoň.

Další vězeňské prostředí, drama o živoření v něm? Hrdinové úspěšně utečou jako Monte Christo a nebo se pokusí utéct, pomstí se, možná na ně v závěru čeká provaz. A jestli se nenaplní můj narativní odhad, usnu v polovině filmu? Jaké štěstí, že se můj předsudek nenaplnil a bratřím Coenovým se podařilo najít si cestu k vězeňskému tématu prostřednictvím jiného žánru, než jakého jsme zvykem ve snímcích Vykoupení z věznice Shawshank, Prison Break a nebo Frajer Luke. Bratříčku, kde jsi? v sobě nese muzikálové prostředky, záměrně ochotnické, trochu ušmudlané. Komediální formou je odhalováno i pozadí surového prostředí Ameriky třicátých let. Vliv hnutí Ku- Klux- klanu, nabubřelí politici, kteří parazitují na finanční krizi. Připomněla jsem si tím i film Malý Velký muž, kde se Arthuru Pennovi podařilo vychýlit se z naučených klišé, které jsme si k westernu postupem času připojili. Nemám- li od Bratříčku, kde jsi? čekat násilí, které by umocnila akce kamery a zběsilý střih, dokážu vidět výborně vykreslené charaktery tří hrdinů, jejich naději a víru v „něco svého“ i přes neustálý výsměch osudu. Není to odtažité sledování anonymních postav či záhadného hrdiny- génia, je to sluncem prozářené, smířlivé putování kameramana a režiséra s třemi upachtěnými vězni, míjení se s podivnými figurkami a také s jejich neznámými cíli. Není to křeč a potřeba naplnit schéma dramatu. A není to nuda.

Nakonec musím ubrat jednu hvězdičku, po zhruba 4. dílu se absurdita, zajímavý děj a nějaký smysl jednání aktérů úplně vytratil. Následovaly díly plné bezobsažného tlachání a orgií a závěr byl tak nečitelný, že to nejspíš povede k pokračování série, u které nevím co v ní chtějí ještě předvést.

Toto pokračování pro mne trpí jakýmsi defektem druhých a dalších dílů těžících pouze z úspěchů prvotiny. Ano, zase vidíme oblíbenou Bridget, pokoušíme se vcítit do jejích problémů a poznat se v nich, trpíme zájmem o pokračování, čili vývin rozehraného romantického osudu. A přitom vlastně pozorujeme film, který nemá se snímkem předešlým příliš společného. Deníková forma se vytratila, inteligentní humor a věrohodnost situací, podoba skutečné realitě je také pryč. Před námi ubýhají minuty nikterak výjimečné, respektive mírně nesmyslné romantické komedie.

Večer před ranní projekcí filmu seděl vedle nás v kavárně kina čas. Byl to barevně oděný pán v bizarním minikloboučku se svou skupinkou věrných, všichni měli velké odznaky ve tvaru květiny. Ti jsou divní... no jo. A den poté stáli tihle divní před malým sálem a něco si tam říkali. Za chvíli byli představeni na pódiu. Aj. Tak to se mi nepovedlo, to jsem se sekla a neuvědomila si, že jsem si sedla vedle britského Andyho Warhola a nepoznala ho. A přitom on mi prozářil celý den sluncem a snad možná celé Vary. A od teď budu všude chodit a všem říkat. Odpusťte mi, ctěný Andrew, jste úchvatný...