andragog

Přeneseně by se dalo říci, že sebevraždu lze spáchat i natočením filmu, jenž zbořil všechny hranice a nebude nikdy zcela přijat, třebaže se stal součástí kánonu světové kinematografie. Pasolini převedl na plátno látku, jež je „plošší“ než vícevrstevnatá výstavba jeho filmu. Výsledek je však těžko stravitelnou (patrně i pro skutečné sadisty) metaforou úpadku a perverzní podstaty totalitního režimu. Ze strany trýznitelů vidíme systematickou estetizaci násilí, kdy tyto akty se odehrávají organizovaně, slavnostně, za hudebního doprovodu atd. V kontrastu s explozí nelidské krutosti a extrémního sexu je projevů lidskosti (soucitu nebo odporu) velmi málo. Oceňuji nesporné řemeslné kvality snímku, nicméně základní metafora nefunguje prostě proto, že prožitek trýznitelů je z pochopitelných důvodů nepřenositelný a nesdělitelný, a vždy se bude klást otázka, zda k jejímu filmovému vyjádření byla taková dávka explicitního hnusu nezbytná.

Připojuji se k menšině s vysokým skóre. Tento film předpokládá určité naladění diváka, jenž oceňuje absurdní či magické prvky a emočně silně odpovídá na bezvýchodnost určité životní situace. Ostatní se mohou nudit. Je dobře, že o osobní biografii hlavní hrdinky se nedozvíme nic, její minulost nabízející potenciální „vysvětlení“ vzniklé podivnosti by jen odváděla pozornost od jejího aktuálního absurdního „údělu“. Důležité sdělení je, že ani člověk žijící v těsném sepjetí s přírodou se nemusí stát šťastným, není-li takový způsob života autentický. Jakoby nepovšimnut zůstává fakt, že jediný další člověk, jenž neznámo jak pronikne za zeď do hájemství hlavní postavy, přináší zlo. Ač tento moment působí značně misantropicky, film není agitkou za útěk před civilizací, do divočiny, naopak reflektuje potřebu blízkosti a důvěrnosti. Mimořádné ocenění si zaslouží práce s kamerou a hudebním doprovodem.

Princezna ze mlejna je sice nesporně pohádková „klasika“ v tom smyslu, že je povinně servírována jako příloha k vánočnímu kaprovi, ani v rámci žánru však nezasluhuje větší pozornost. Namísto dvou jsem nakonec dal jen jednu hvězdu za písně a exteriéry. Dílo vyhovuje konzervativnějším a nostalgickým divákům, jelikož zde nalézají tradiční kulisy, pohádkové postavy a stereotypy. Při srovnání s jinými výpravnými pohádkami (dokonce i s Troškovou dřívější pohádkou O princezně Jasněnce a létajícím ševci) syžetově a hlavně svým provedením neobstojí. Příběh prakticky není vyprávěn filmovou řečí, prostředky jako obraz a střih se téměř nevyužívají, velkou část stopáže zabírají neskutečně blábolivé a bezobsažné dialogy, jež příběh nikam neposouvají. Dojem „pohádkovosti“ je navozován protivným pitvořením nebo nepřesvědčivou rádoby bodrostí. Některé postavy jednají dost neuvěřitelně, třeba proč je starý tatík mlynář, jehož holka se očividně do vdavek nežene, ochoten ji po uplynutí ultimáta dát prvnímu, kdo si o ni řekne?

Chuť třešní je filmařský majstrštyk zkušeného a odvážného režiséra (vzhledem k tomu, že v íránské společnosti je téma dobrovolného ukončení života tabu). Východisko je prosté: pan Bádí chce skoncovat se životem a potřebuje ohledače a hrobníka. Předností filmu je to, že divák se nedozví, jaké má pan Bádí důvody, a nezdržuje se tak úvahami, jak si dotyčný solventní a normálně vyhlížející chlapík zpackal život. Metaforicky je naznačeno, že i v poslední fázi života – tak jako kdykoli předtím – dost podstatné věci rozhoduje náhoda. Např. koho pan Bádí stopne a sveze. Film nemá svůj vrchol v závěru (ten je nepřekvapivě otevřený), nýbrž v rozhovoru se starým Turkem, jenž líčí, jak se před lety chtěl oběsit na moruši. Z její koruny spatřil vycházet slunce, pak slyšel děti jdoucí do školy a nakonec ochutnal sladký plod, který měl na dosah…

Předpokládal jsem, že psychologická a éterická novela Roberta Musila je nezfilmovatelná, ale Volker Schlöndorff mě svou kreací vyvedl z omylu. V některých ohledech dokonce filmové zpracování předčí text z roku 1906, lépe řečeno je názornější a přímější, a tedy přístupnější současnému publiku, jež má dnes k dispozici spoustu empirických důkazů o pravdivosti předkládaného leitmotivu – kterak slušní a úctyhodní občané slouží zvráceným ideologiím a sofistikovaně zdůvodňují nechutné krutosti. Hudební vsuvky od H. W. Henze souzní s vnitřním stavem titulního hrdiny a výtečně dotvářejí celkovou bezvýchodnou atmosféru rakousko-uherské kadetky. Jak mladistvě naivní je snaha hlavního hrdiny – dle mého soudu znamenitě ztvárněného – dobrat se odpovědi, zda se spolu s prohřeškem (zde krádeže mezi spolužáky) něco stane také v pachatelově nitru, s jeho sebeobrazem. Nakolik je Törless přitahován rázovitou Boženou tolik odlišnou od jeho matky, nebo v sobě objevuje homoerotické okouzlení, zůstává ve filmu nevyřčeno; jím zvolená strategie „přežití“ v prostředí plném šikany naznačuje to druhé. Za zvláštní zmínku stojí dva momenty: Törlessova reakce na týrání myši a jeho závěrečná řeč před vedením ústavu, která spíše než vlastní obhajobou je strhující obžalobou…