Jellini

Jellini

Česko


49 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
    • 17.5.2018  23:35
    Zatmění (1962)
    *****

    Přelom a zásadní objev v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně?

    • 17.5.2018  23:09
    Noc (1961)
    *****

    Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko.

    • 16.5.2018  19:55

    Wenders už se dávno "vytočil", to je jasný. O to svobodněji teď působí jeho zatím poslední filmy, tento a třeba i "Až na dno", a to jak po myšlenkové, tak formální stránce. Zvláště pak Krásné dny v Aranjuez jsou "své", jako málokterý dnešní film. Chvílema jsem myslel na touhu a snahu začít dělat filmy od znova, jinak, na oproštění filmového jazyka od naplaveniny posledních několika desítek let (podobný pocit jsem měl například u Alonsovy Jaujy). Divadelní předloha nebo některé iritiující "herecké výkony" mě proto ve výsledku moc nezajímaly, měl jsem pořád nad čím přemýšlet a hlavně - na co se dívat. Dlouho neviděný experiment. Fajne!

    • 16.5.2018  19:44

    Dojem se prakticky rovná dojmu z následujícího Wendersova filmu "Nechoď klepat na dveře" - při sledování to není na pět ani náhodou, pocit nedotaženosti nebo scénáře ušitého horkou jehlou je přítomný prakticky neustále. Nicméně.. je to film o Americe - a točený pro Američany. Myslím, že pro Evropana je tam řada věcí, kterým prostě nerozumí (nebo ne úplně, nebo jinak). Závěrečných třicet minut filmu (včetně vcelku silného a vrstevnatého vyznění) ale bohatě vynahradí oněch lehce chaotických a trochu nudných (jedna věc se opakuje neustále dokola) 90 minut. Ve vzpomínkách (a snad i trochu v představách) je ten film skvělý.

    • 16.5.2018  19:34

    Krátce po skončení filmu to samozřejmě na plný počet nevydá. Film je místy trochu zmatený a snad i formálně nevyrovnaný. Jakoby se rozhodoval mezi dvěma polohami (možná ještě i ve střižně). Navíc jsem si po celou dobu sledování představoval, jak by námět mohl být zpracovaný na vážnou strunu, v duchu dřívějších Wendersových filmů ze 70. a 80. let. Ale nechť.. vlastně je to spíš Shepardovka než Wendersovka, a pár hodin po dokoukání už v hlavě zůstává z filmu jen to lepší - především ta (vlastně nečekaně) oddychová nálada a příjemná jednoduchost děje i všech (!) postav. (Možná by si každý "lepší" režisér měl někdy zkusit natočit "své" téma řekněme s odpočinkovým přístupem, ne-vážně. Výsledky by mohly stát za to.)

    • 13.5.2018  23:02

    Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol)

    • 12.5.2018  21:16
    Až na dno (2017)
    ****

    "Wendrs, v patnáct-třicet prosím" - "Patnáct-padesát" - "Ne, patnáct-třicet" - "Říkal jste - Avengrs?" Úsměvné a trochu symbolické. Už je to tak, že Wenderse prakticky nikdo nezná, a mnohé z fanoušků jeho starých filmů může i překvapit, že ještě točí, a že jsou jeho filmy i v našich kinech. Pravda, jeho pomyslný formální rukopis je už dávno pryč, nahrazen "rukopisem" od jiných filmů jen těžko odlišitelným, a o plakát v kombinaci se zbytečně vygradovaným českým názvem bych asi taky sám od sebe nezavadil. O to příjemnější je, že uvnitř je to více-méně pořád jeden a ten samý "Wendrs". Jeho životní téma prostoru, tedy vzdálenosti a blízkosti (ať už té vnitřní, nebo i té vnější) je pořád zde, tentokrát variované pro dnešní dobu se všemi jejími hlavními rysy (neviděl jsem toho moc, ale nevzpomínám si, že bych už někde viděl tak přirozeně vybudovanou a sledovanou situaci a s ní spojené emoce, kdy díky mobilům sice můžete být s kýmkoliv ve spojení kdykoliv, když ten druhý ale prostě není, nebo nechce být "on-line", tak....). Wenders k němu navíc přistupuje (jako obvykle) s přímostí a jednoduchostí, bez jakýchkoliv rozpaků, oklik nebo kompromisů. Není to asi film, na který budu ještě za tři roky vzpomínat, ale zdejší ufňukané komentáře typu "tvůrčí bezradnost" nebo "Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje", považuji za pocity rozmazlených diváků, kteří zřejmě nechtěli jít filmu ani trochu naproti.

    • 12.5.2018  00:22

    Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku)

    • 1.4.2018  15:58

    Škoda, že scénář nejde víc do hloubky hlavního tématu a je neustále tolik vázán na postavu Denzela Washingtona. Film mohl být klidně věcnější nebo o hodinu delší. :-) A závěrečné rozuzlení a vůbec celá linka, po které se k němu dojde, je trochu krkolomná. Nevadí to ale zas tak moc, důležité je, že se o tématu vůbec mluví. Ne náhodu připomíná Roman J. Israel, Esq. jiný film pojmenovaný taktéž po hlavní postavě, "Michael Clayton". Téma aktivismu (ale ne teho dnešního nudného a skupinově narcistního, ale čistě subjektivního a individuálního) je u bratrů Gilroyových očividně zásadní. Jeden z nejlepších filmů loňského roku (ale neviděl jsem jich moc).

    • 14.3.2017  09:43
    Mlčení (2016)

    ?

    • 25.10.2016  22:13
    Heimat - Eine deutsche Chronik (TV seriál) (1984)
    *****

    Dokonalé po všech stránkách.

    • 7.3.2016  09:32

    Alexis Martin jako Jean-Paul Belmondo a Emmanuel Bilodeau jako Jean Seberg aneb "U konce s dechem" v roce 1998. Sympatická kinematografická hra s žánry, přičemž převažuje ten komediální, zvláště pak v momentech, kdy se ony žánry "střídají". Otevřený a energický snímek, který potřebuje diváka.

    • 5.7.2015  13:42

    Rok 2007 byl zázračný pro americkou kinematografii. Nebýt filmů Až na krev P.T. Andersona a Východních příslibů Davida Cronenberga, byl by debut Tonyho Gilroye rozhodně nejlepším filmem roku (a i Tahle země není pro starý bratří Coenů má své kvality). Michaela Claytona chápu jako politicky a společensky angažovaný občanský film, jehož reálie si lze bez problému spojit s těmi mimo filmové plátno - U/North tak může být Monsanto, s právnickou firmou Kenner, Bach a Ledeen je to variabilnější. Důležité ale je, že film po celou dobu dbá na svou maximální uvěřitelnost, a to jak v psychologické rovině nejen u hlavní, ale prakticky u všech postav, tak v rovině faktické, kdy vidíme (a můžeme tomu i věřit) vše podstatné (zavraždění Artura). Typem a počtem postav se tu navíc téměř kompletně pokrývá horizontální i vertikální škála společnosti (oba bratři a syn hlavního hrdiny; nadřízení a podřízení; zadavatelé a vykonavatelé; Artur a Anna a další), díky čemuž se hlavní téma filmu (odpovědnost v morállním i etickém smyslu) jeví jako skutečně podstatné a důsledky jeho (ne)řešení jsou nám tedy zřejmé. Sydney Pollack tu má velmi podobnou (a stejně skvěle zahranou) postavu té z Eyes Wide Shut Stanleyho Kubricka. George Clooney je tu v souladu se scénářem příjemně neherecký, díky čemuž je divák v rozhodování vždy jakoby o krok před ním, což kromě udržení napětí vede i k tomu, že na porvch neustále vyskakují základní otázky a samotná akce tak není tím nejpodstatnějším. Škoda, že si takovýto přístup a vysokou laťku Gilroy neudržel i v dalších filmech (Dvojí hra je oproti Michaelu Claytonovi prakticky bezobsažná a nudná a Bourneův odkaz je ryze akční a podprůměrná slátanina).

    • 5.7.2015  03:16
    Edvard Munch (TV film) (1974)
    *****

    Watkinsonův film je cenný především kvůli přesvědčivému a skutečně vypovídajícímu zobrazení tehdejších vlivů, tendencí a směrů, ze kterých se v oněch letech společnost skládala a bujela (nikoliv pouze v Oslu, ale také v Německu a to nejen společnost umělecká), a která, jak dnes víme, byla jen pár desítek let před zásadními, revolučními (a také nejrychlejšími) změnami a před celkovou transfromací, ale také před největší katastrofou ve svých dějinách (Hobsbawm). Už jenom prokreslená a řekněme podložená přítomnost ryzího anarchismu (který byl po roce 1917 prakticky celosvětově vstřebán bolševismem a od té doby se ve své původní podobě prakticky neobjevil) tu dává pochopit a připomenout mnohému, co je dnes už z větší části zapomenuto a co se některým zdá jako neopakovatelná a dávná historie. Rozhodně jeden z nelepších "životopisných" filmů, jaké jsem viděl (vlastně si teď vzpomínám jen na dva další, které vedle Edvarda Munche vůbec stojí za zmíňku - Van Gogh Maurice Pialata a Bird Clinta Eastwooda).

    • 5.7.2015  02:38
    Stroszek (1977)
    *****

    "The Last Thing on My Mind" Cheta Atkinse tu zní v jedné z prvních scén odehrávajících se ve Spojených státech amerických. A podobně lehké a melodické jako tato skladba je i vyprávění příběhu nezařaditelného Bruna Stroszeka, který se se svými dvěma jedinými přáteli pokouší uniknout z otevřeně represivní společnosti (tu zde nezastupují pouze dva pasáci-gangsteři, ale svým způsobem i samotné instituce, které tu "vyjadřují" obecný estabilishment viz ředitel věznice). USA, zdánlivě zaslíbená země, se však ukáží jako mnohem sofistikovanější a nenápadnější verze represivní společnosti starého kontinentu, a jejich těžko rozkódovatelný (a ještě hůře popsatelný) fašistický nádech vede k rychlému rozplynutí růžového obláčku, který je nejen v Brunových očích zahaloval. Represe se tu projevuje mimo jiné v tom, že této "svobodné a bohaté" společnosti, pokud v ní chcete existovat, natož pokud chcete být její plnohodnotnou součástí, tedy být také "svobodný a bohatý", se musíte zcela přizpůsobit, přičemž nejde jen o přijetí základních obecných pravidel, ale především o přijetí jednoho konkrétního způsobu myšlení (týkající se ve výsledku všeho). Pokud se vám to podaří, pravděpodobně se stanete, pokud jste přistěhovalec, podobně domestikovanou karikaturou svého původního já, tak jako "sami sebe" prodávající indiáni (kteří, ačkoliv jsou původními obyvateli, působí zde jako cizinci!), a nebo, v případě, že jste rodilým američanem, se stanete součástí nikým neřízeného a přirozeně nepřátelského systému, ve kterém se vykořisťují všichni navzájem. Film je svým pojetím rozkročen mezi ironičností a absurdností řady situací (dva sousedi farmáři; dům na kolech; závěrečné "spiknutí"), u kterých se divákovi mísí pocity pobavenosti a strachu ze společnosti, jejíž principy fungování tu pozoruje. Skladba "Old Lost John" Sonny Terryho pak svou expresivitou a křiklavostí odpovídá samotnému obsahu i vyznění. Jeden z nejdůležitějších filmů a pro mě osobně i jeden z pozdně-iniciačních. Is this really "we"?

    • 30.4.2015  12:05
    Birdman (2014)
    *

    To je fakt strašně zajímavej film tohle. #InherentVice #Mapykehvezdam

    • 26.4.2015  22:12
    Skrytá vada (2014)
    *****

    Film o generaci rodičů samotného PT Andersona (film se odehrává v roce jeho narození) je po boku Nejhledanějšího muže a Map ke hvězdám tím nejzajímavějším a nejlepším z celého loňského roku, včetně mimo-hollywoodské produkce (a všechny tři filmy svým způsobem mluví o Americe... a všechny tři filmy svým způsobem přehlédli na Oscarech). Zfetovaná matka Amerika aneb s Larry "Doc" Sportellim triviálně řečeno: "Jak dlouho už pracujete pro Golden Fang?". "Peace" + vztyčený prostředníček knižním vydavatelům - Pynchona je tu málo! (a repete distributorům - proč to nešlo do českých kin!?) Skvělá filmařina, skvělá komedie, skvělá hudba a především krásný film o lásce! (PS WillBlake: s Cassavetesovým bookmakerem to nemá nic moc společného a tempo už vůbec ne! :-)

    • 27.11.2014  23:20
    Prach (2015)
    *****

    "No konečně!" A to především ze dvou důvodů. Jelikož se během posledních tří let, kdy tento film vznikal, ukázalo, že svět je vcelku nevyzpytatelný, prvním důvodem tohoto zvolání je, že film se vůbec podařilo dokončit. Ačkoliv by sám autor pravděpodobně řekl něco jako "v pohodě" nebo "všeho do času a Bůh na věky", tak já, jsa obeznámen s většinou komplikací, které během natáčení nastaly, mohu s čistým svědomím odpřísáhnout, že napsat, přesvědčit lidi, zafinancovat, zprodukovat, natočit, sestříhat, ozvučit, nebo třeba jen vymyslet název filmu nebyl žádný med. Přihlédneme-li navíc k faktu, že se jedná o školní film (byť s decentní účastí České televize), můžeme všem autorům směle pogratulovat a společně se podivit, že celkový rozpočet tohoto filmu se prakticky rovnal částce, která se na českých bijácích jistého druhu třeba jen procateringuje, projezdí nebo prošmelí. To všechno by ale bylo zcela bezvýznamné, kdyby mé úvodní zvolání neplatilo i kvalitám filmu. Když se podíváme do většiny zemí, včetně Argentiny (Alonso), Maďarska (Tarr), Turecka (Ceylan), Íránu (Kiarostami) nebo Kazachstánu (Omirbajev), tak všude najdeme alespoň jednoho filmaře se zašlouženým celosvětovým diváckým ohlasem (i kdyby mělo jít jen o ohlas festivalový). Tím "zaslouženým" mám na mysli především chuť a odvahu experimentovat a také schopnost vést diváka, oboje v souladu s potřebou vyjádřit nejzákladnější, řekněme, humanistické myšlenky. Po těchto úkazech experimentu a humanismu se v české kinematografii (s výjimkou filmů Švankmajera a Vojnára) doslova "zaPrášilo". :-) Slovní hříčku lze i otočit, totiž, že na tyto úkazy sedl Prach, čímž se dostávám k závěru - mám totiž pocit, že právě Prach je těmito úkazy prodchnut. Uvidíme, co na to diváci.

    • 22.11.2014  22:01
    Jauja (2014)
    *****

    Interpretačně otevřený film s ústředním motivem cesty a hledání, odehrávající se v krajině, kde vše lidské neúprosně vystupuje na povrch, je zachycen úchvatným způsobem, který mě osobně spíš než filmové záběry z přelomu 19. a 20. století (kdy "kouzlo" střihu ještě nebylo objeveno) připomíná dobové rytiny či dřevoryty. Každý záběr má v sobě totiž cosi elementárního až archetypálního sám o sobě, a návaznost záběrů, potažmo celý střih, tu není nijak zvlášť podstatný, tzn. spojením dvou záběrů tu nevzniká nová informace (v lecčems opak Bressona). Toto jedinečné uchopení však nevede k ochuzení divákova dojmu: diváka to naopak očišťuje od návalů, od přehršle současné vizuální a vizuálně-manipulativní kultury, která si zvykla se dívat, ale odnaučila se vidět. Těkžo říct, zda Alonso při tvorbě tohoto filmu vůbec z něčeho takzvaně vycházel, neb se ani vzdáleně nepodobá ničemu, co jsem dosud viděl (dokonce ani autorovým předešlým filmům, které v porovnání s Jaujou působí jako školní cvičení, jejichž směr autor nakonec zavrhnul, pravděpodobně pro jejich přilišnou doslovnost, he), a při hledání jakýchkoliv možných inspiračních zdrojů se přede mnou otevírá sice nekonečný, avšak prázdný vesmír. :-) Duch imaginace, který se zcela nečekaně objeví v druhé polovině filmu, může částečně připomínat literáty z Alonsova kontinetu Borgese a snad Marqueze; ale skutečně jen tou imaginativností, skrze kterou se tu spojí tři staletí a tím zmizí čas (a posléze se, očištěný, znovu vrátí). Formálně objevný film, jehož kvality závisí pouze na kvalitách diváka. :-)

    • 22.11.2014  20:38

    Rocco a jeho bratři je filmem plně vykreslujícím sociální, vztahovou i psychologickou (a částečně i politickou) rovinu společnosti své doby. Vzhledem k "jednoduše zobecnitelnému" obsahu a díky závěrečné myšlence, která je v souladu s emocí (viz Dionysos a jeho komentář), je film navíc divácky vstřícný. Po více než padesáti letech navíc neztratil nic ze své obsahové závažnosti a naléhavosti, a ani formálně nijak nezestárnul. Obsah i forma tu jdou ruku v ruce a obě míří přímo k podstatě věci. A jako většina neorealistických filmů i tento částečně naplňuje Zavattiniho definici neorealismu, tedy zanechává v divákovi řadu otázek, směřovaných do budoucnosti, "po filmu" (co bude s tou a tou postavou? / jak dopadne ten a ten děj? / co, kdy, jak a zda vůbec se změní? atd.) Film na úrovni té nejlepší světové literatury.

    • 8.11.2014  23:11
    Student (2012)
    *****

    Pozoruhodná, svébytná a svým způsobem plně využitá adaptace Dostojevského románu Zločin a trest. Důraz je tu kladen především na ilustraci sociálního vykořistění ve společnosti, ve které jsou nůžky mezi bohatými a chudými rozevřeny až k prasknutí. Film se navíc zcela nekorektně vyjadřuje k mnoha současným problémům, ať už skrze ekonomickou a filozofickou přednášku ve škole (první pozitivně hovoří o tom, že v moderní společnosti přežije jen ten nejsilnější, druhá přednáška je protiargumentem), nebo skrze záběry z televizi (oslavovaný Bush jako Napoleon v Dostojevského předloze!). Při zachování základní situace s vraždou, základním pocitem hladu a nespravedlnosti a v kombinaci s těmito "vedlejšími" motivy vyznívá závěrečné zamyšlení se studenta (v předloze Raskolnikova) jako hrozba v celosvětovém měřítku. ("Slavná" scéna s herkou, donesla se od Dostojevského, přes Nietzscheho a Tarra až do tohoto filmu. A je tu provedena po Bressonovsku a dokonale).

    • 8.11.2014  14:03
    Chlapectví (2014)
    **

    Film ve své podstatě natolik racionalistický a materialistický, že máte celou dobu pocit, jako byste jeli na kole s vypuštěnou duší. Neb právě duše je něco, co tu zcela chybí. Film zvnějšku natolik smutný a děsivý, protože zcela smířený se světem bez Boha (první film, ve kterém se snad i zapomnělo, co Bůh je a co znamená; kde Bůh je jen encyklopedické heslo vztahující se k dávné historii). Tak jako u jiných Linklaterových filmů jsem měl neustálý pocit jakéhosi "filmového populismu", způsobený především povrchností a banálností (vyjma asi tří scén se ve filmu vůbec nic neděje), jalovými dialogy, nebo třeba výběrem motivů, které se ve filmu objeví, ale ani po 160ti minutách filmu nejsou nikterak využité - vztah filmu a diváka je tu na dokonale prokrastinační úrovni. Konec filmu navíc zavání pokusem o obnovu myšlenky "Amerického snu". (Vřele doporučuji esej Wima Wenderse "Americký sen"). A onen koncept několikaletého natáčení není vůbec využitý, respektive: je to úplně jedno.

    • 1.11.2014  22:41

    Z dramaturgického hlediska pokulhává už samotná expozice, neboť před první návštěvu u stařeny je zde předsunuta informace o chystané svatbě Duněččině (a spolu s ní i Raskolnikovovy domněnky o důvodu této svatby s jeho negativním postojem). Ve filmu se tak začíná uvažovat o vraždě "už" na základě této situace, kdežto v Dostojevského předloze se o vraždě nejprve "jen" uvažuje a nová situace (chystaná svatba) je teprve tím, co Raskolnikova "donutí" vraždu spáchat, ačkoliv by ji možná spáchal i bez toho. Dostojevského přístup je tak psychologicky a situačně otevřenější a pro čtenáře/diváka tedy mnohem bohatší. Většina rolí je tu navíc obsazena herci, kteří až příliš odpovídají daným charakterům, takže při zachování explicitního vyjadřování postav se informace dublují, čímž se do značné míry také zabraňuje divákově účasti na filmu. Kulidžanovův film není takto zbytečně okleštěn jen v obsahové, potažmo herecké rovině, nýbrž i formálně - filmová řeč je tu na úrovni druhé poloviny třicátých let a o práci se základní filmovou veličinou, tempem, se tu dá jen těkžo mluvit. Pro diváka, který před pár dny dočetl Dostojevského román, je tato nepříjemně otrocká adaptace jen nudnou rekapitulací samotného děje bez "přidané hodnoty" a pro diváka, který předlohu nezná, je to film oproti svým možnostem značně ochuzený. P.S. U knihy i u filmu jsem často myslel na Bressona. Jak on by "si vyhrál" s tolika dokonale popsanými situacemi!

    • 2.7.2014  14:34
    Vrah (1961)
    *****

    Se zkušenostmi v roli scénáristy a asistenta režie (především u filmů Giuseppe de Santise) se v roce 1961 Petri odhodlal k debutu na postu režiséra. Podle vlastního scénáře natočil film Vrah, v němž se mladý a pohledný starožitník Nello Poletti (Marcello Mastroianni) dostane do podezření z vraždy své milenky, přičemž divák od počátku tuší, že Poletti je nevinný. Celá krimi-zápletka je tu pouze prostředkem, díky kterému se dostáváme Polettimu pod kůži, neboť vyšetřování, výslechy a následně i předběžná vazba ho nutí vzpomínat na svůj vztah k zavražděné milence. Divák tak má skrze vypointované flashbacky možnost nahlížet na Polettiho minulost, ve které vystupuje nejčastěji jako sobecký, necitlivý a do sebe zahleděný jedinec. V konfrontaci se smrtí milenky dochází Poletti k reflexi svého já a otevírá se tak prostor pro změnu.

    • 2.7.2014  14:29

    Dělnická třída kráčí do ráje by se dal označit za zcela suverénní režijní počin Elia Petriho. Odhaluje zde novodobou otrokářskou praxi v továrnách, proti které se v podstatě nelze vzbouřit. Hlavní hrdina Lulu to po úrazu na montážní lince přesto zkouší a nabádá k tomu i své kolegy. Strach ze ztráty zaměstnání, dlouhá a těká monotónní práce, výrobky, o kterých ani nevíme, co se s nimi dál děje, značný nepoměr v ohodnocení mezi těmi dole a těmi nahoře. A mnoho dalších myšlenek a pocitů, který tento před více jak čtyřiceti lety natočený film neustále vyvolává - dnes dokonce v ještě větším, řekněme globalizovanějším, měřítku. Člověk tu čelí obrovskému, nedosažitelnému a částečně skrytému systému a jedinou jeho volbou, pokud nechce žít v bídě a sociálním vyloučení, je mu přizpůsobení se. (podobné téma, i když jinak a spíš jen na jedné z vedlejších postav, zkoumá Petri i ve svém filmu Učitel z Vigevana). Důležitý a nutný film, kterých by mělo být více.

    • 25.6.2014  03:35

    Konformismus a kariérismus aby čert vzal. Tady máme co dočinění s duševně chorým člověkem, pro něhož je jakýkoliv jiný názor (nebo třeba jen neochota názor sdělit) jasným signálem k útoku. K útoku na jednotlivce i skupiny, a s růstem vlastní moci k útoku na celé třídy, masy a národy. To vše za pomoci vyhrožování, vydírání a mučení (prostředkům se tu meze nekladou) a s jediným cílem - vyvolat strach a opět tak rozšířit či upevnit své mocenské teritorium. O moc se přitom nelze dělit, je třeba mít autoritu u všech - budovat jakékoliv osobní vztahy je tedy nežádoucí. Navíc takovému člověku hrozí, že by se mu někdo mohl dostat pod kůži a najít slabinu, která usvědčuje (v tomto případě, ne-li ve všech takovýchto a jim podobných případech je to duševní zakrnělost, projevující se v občasné děckosti a nedospělosti). Ve své době důležitý film, dnes ale bohužel o nic méně aktuální - v některých zemích na západ od nás se dá pozorovat v lecčems podobná mentalita, o způsobu "boje s nepřítelem" nemluvě. Každopádně perfektní scénář Ugo Pirra, hlavní postava v odpudivém podání Volontého a suverénní Petriho režie. Dokonalá studie narcistického člověka, v němž zlo už dávno zvítězilo nad dobrem (v literárně-teoretické oblasti doporučuju "Lidská srdce" Ericha Fromma, zabývající se stejnou problematikou).

    • 24.6.2014  20:54

    Při dokonalém dualismu formy a obsahu je nám tu představena Petriho vize budoucnosti, ve které již lidstvo zapomnělo a zcela rezignovalo na jakékoliv morální, etické a duchovní hodnoty (ještě lépe: lidstvo jakoby takové hodnoty ani nikdy nemělo). Vize společnosti, fungující na principech zažitého a normalizovaného fašismu, v duchovní sféře se navracející k primitivním pohanským rituálům, a v rovině všudypřítomného a nejmodernějšího entertainmentu oživující starověké gladiátorské zápasy na život a na smrt. V částečně komediálním, částečně dramatické a místy melodramatickém podání a za výrazné podpory skvělé hudby Piera Piccioniho energií nabitý film. A z dosud mnou shlédnutých Petriho filmů asi nejlepší. (věčná škoda toho debilního, producentem Pontim vynuceného konce, který veškerá témata filmu úspěšné zametá pod koberec).

    • 24.6.2014  18:07

    Krátký dokument, pokoušející se bezprostředně po událostech reagovat na smrt Pina Pinelliho. Viděl jsem pouze 12cti minutovou část režírovanou Elio Petrim, nazvanou "Tre ipotesi sulla morte di Giuseppe Pinelli". Petri s Volontém se tu pokoušejí rekonstruovat tři oficiální verze Pinelliho sebevraždy, přičemž na konci připojují i tu neoficiální a asi nejpravděpodobnější, tedy že Pinelli byl zavražděn. Druhou část dokumentu natočil režisér, scénárista a básník Nelo Risi.

    • 22.6.2014  04:15

    Po dvou filmech z Říma zamířil Elio Petri zachytit kus pravdy do průmyslové oblasti v Lombardii, konktrétně do městečka Vigevano, které během 50. a 60. let zaznamenalo téměř dvojnásobný nárůst obyvatel. Ve scénáři i v provedení je film paletou několika motivů a témat, která se točí kolem hlavní postavy, charakterově těžko zařaditelného učitele Mombelliho. Skrz něj může divák reflektovat střet mezi "moderním" a "staromódním" přístupem k životu, který je tu vyjádřen kontrastem industrializované společnosti na jedné straně a "starého řádu/zvyku" na straně druhé. Práce v továrně nám sice může přinést existenční zabezpeční a případně luxus, v rovině existenciální ale vede ke ztrátě smyslu a jistot a k problémům z toho pramenícím. Na druhé straně je tu (tehdy i dnes) nepříliš ceněné zaměstnání učitele v kombinaci se "staromódním" pohledem na roli ženy, což zde vede k životu v chudobě. Mombelli tu, zvlášť v konfrontaci se svou ženou, která lehce podlehne svodům konzumu (od kabelky ve výloze, přes továrnu a podvody, až k zaprodání sebe sama), ztrácí jistotu ohledně své role ve společnosti. Film vyvolává řadu otázek a částečně odlehčeným způsobem vyjadřuje zmatení a strach z rychle se měnících základů, z nové společenské optiky, kdy není důležité "jak" něco dělám, ale "za kolik".

    • 14.6.2014  04:31

    Co chybí u "gangsterek" od Scorseseho, Scotta (s výjimkou Konzultanta), Coppoly a dalších? Proč u těchto filmů jistá stylizace nebo typologie a psychologie postav, případně všudypřítomný sarkasmus zabraňují vystoupit na povrch tomu opravdu důležitému v ryzí podobě? A co je vlastně to opravdu důležité "ve světě gangsterů"? Ačkoliv si to ve své komplexnosti uvědomuji až nyní, tak tím, co o tomto světě skutečně nejvíce vypovídá, je jeho zoufalost. Zoufalost při rozhodování, zoufalost samotných činů, jejich řetězení, jejich následků atd. Zoufalost tváří v tvář životu, smrti, ale třeba i lásce. A právě Cassavetesovi se bez stylizace, sarkasmu a zbytečné psychologizace, a se zcela jednoduchou typologií podařilo tuto zoufalost vykreslit a - dalo by se říct - ozřejmit. Lze pak souhlasit s názorem, že nejlepší gangsterkou je právě Zabití čínského bookmakera. Nechci tím nijak snižovat význam Mafiánů, Kmotrů a dalších, ale filmy jako tento Cassavetesův, výše zmíněný Konzultant, nebo třeba Východní proud od Bartase mají něco navíc. Můžeme to nazvat třeba realitou, která se vás přímo dotýká, nebo obrazně tak, že se tu s postavama jdete i vychcat. :-)

<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace