Jellini

?

Dokonalé po všech stránkách.

Alexis Martin jako Jean-Paul Belmondo a Emmanuel Bilodeau jako Jean Seberg aneb "U konce s dechem" v roce 1998. Sympatická kinematografická hra s žánry, přičemž převažuje ten komediální, zvláště pak v momentech, kdy se ony žánry "střídají". Otevřený a energický snímek, který potřebuje diváka.

Rok 2007 byl zázračný pro americkou kinematografii. Nebýt filmů Až na krev P.T. Andersona a Východních příslibů Davida Cronenberga, byl by debut Tonyho Gilroye rozhodně nejlepším filmem roku (a i Tahle země není pro starý bratří Coenů má své kvality). Michaela Claytona chápu jako politicky a společensky angažovaný občanský film, jehož reálie si lze bez problému spojit s těmi mimo filmové plátno - U/North tak může být Monsanto, s právnickou firmou Kenner, Bach a Ledeen je to variabilnější. Důležité ale je, že film po celou dobu dbá na svou maximální uvěřitelnost, a to jak v psychologické rovině nejen u hlavní, ale prakticky u všech postav, tak v rovině faktické, kdy vidíme (a můžeme tomu i věřit) vše podstatné (zavraždění Artura). Typem a počtem postav se tu navíc téměř kompletně pokrývá horizontální i vertikální škála společnosti (oba bratři a syn hlavního hrdiny; nadřízení a podřízení; zadavatelé a vykonavatelé; Artur a Anna a další), díky čemuž se hlavní téma filmu (odpovědnost v morállním i etickém smyslu) jeví jako skutečně podstatné a důsledky jeho (ne)řešení jsou nám tedy zřejmé. Sydney Pollack tu má velmi podobnou (a stejně skvěle zahranou) postavu té z Eyes Wide Shut Stanleyho Kubricka. George Clooney je tu v souladu se scénářem příjemně neherecký, díky čemuž je divák v rozhodování vždy jakoby o krok před ním, což kromě udržení napětí vede i k tomu, že na porvch neustále vyskakují základní otázky a samotná akce tak není tím nejpodstatnějším. Škoda, že si takovýto přístup a vysokou laťku Gilroy neudržel i v dalších filmech (Dvojí hra je oproti Michaelu Claytonovi prakticky bezobsažná a nudná a Bourneův odkaz je ryze akční a podprůměrná slátanina).

Watkinsonův film je cenný především kvůli přesvědčivému a skutečně vypovídajícímu zobrazení tehdejších vlivů, tendencí a směrů, ze kterých se v oněch letech společnost skládala a bujela (nikoliv pouze v Oslu, ale také v Německu a to nejen společnost umělecká), a která, jak dnes víme, byla jen pár desítek let před zásadními, revolučními (a také nejrychlejšími) změnami a před celkovou transfromací, ale také před největší katastrofou ve svých dějinách (Hobsbawm). Už jenom prokreslená a řekněme podložená přítomnost ryzího anarchismu (který byl po roce 1917 prakticky celosvětově vstřebán bolševismem a od té doby se ve své původní podobě prakticky neobjevil) tu dává pochopit a připomenout mnohému, co je dnes už z větší části zapomenuto a co se některým zdá jako neopakovatelná a dávná historie. Rozhodně jeden z nelepších "životopisných" filmů, jaké jsem viděl (vlastně si teď vzpomínám jen na dva další, které vedle Edvarda Munche vůbec stojí za zmíňku - Van Gogh Maurice Pialata a Bird Clinta Eastwooda).

To je fakt strašně zajímavej film tohle. #InherentVice #Mapykehvezdam

Film o generaci rodičů samotného PT Andersona (film se odehrává v roce jeho narození) je po boku Nejhledanějšího muže a Map ke hvězdám tím nejzajímavějším a nejlepším z celého loňského roku, včetně mimo-hollywoodské produkce (a všechny tři filmy svým způsobem mluví o Americe... a všechny tři filmy svým způsobem přehlédli na Oscarech). Zfetovaná matka Amerika aneb s Larry "Doc" Sportellim triviálně řečeno: "Jak dlouho už pracujete pro Golden Fang?". "Peace" + vztyčený prostředníček knižním vydavatelům - Pynchona je tu málo! (a repete distributorům - proč to nešlo do českých kin!?) Skvělá filmařina, skvělá komedie, skvělá hudba a především krásný film o lásce!

"No konečně!" A to především ze dvou důvodů. Jelikož se během posledních tří let, kdy tento film vznikal, ukázalo, že svět je vcelku nevyzpytatelný, prvním důvodem tohoto zvolání je, že film se vůbec podařilo dokončit. Ačkoliv by sám autor pravděpodobně řekl něco jako "v pohodě" nebo "všeho do času a Bůh na věky", tak já, jsa obeznámen s většinou komplikací, které během natáčení nastaly, mohu s čistým svědomím odpřísáhnout, že napsat, přesvědčit lidi, zafinancovat, zprodukovat, natočit, sestříhat, ozvučit, nebo třeba jen vymyslet název filmu nebyl žádný med. Přihlédneme-li navíc k faktu, že se jedná o školní film (byť s decentní účastí České televize), můžeme všem autorům směle pogratulovat a společně se podivit, že celkový rozpočet tohoto filmu se prakticky rovnal částce, která se na českých bijácích jistého druhu třeba jen procateringuje, projezdí nebo prošmelí. To všechno by ale bylo zcela bezvýznamné, kdyby mé úvodní zvolání neplatilo i kvalitám filmu. Když se podíváme do většiny zemí, včetně Argentiny (Alonso), Maďarska (Tarr), Turecka (Ceylan), Íránu (Kiarostami) nebo Kazachstánu (Omirbajev), tak všude najdeme alespoň jednoho filmaře se zašlouženým celosvětovým diváckým ohlasem (i kdyby mělo jít jen o ohlas festivalový). Tím "zaslouženým" mám na mysli především chuť a odvahu experimentovat a také schopnost vést diváka, oboje v souladu s potřebou vyjádřit nejzákladnější, řekněme, humanistické myšlenky. Po těchto úkazech experimentu a humanismu se v české kinematografii (s výjimkou filmů Švankmajera a Vojnára) doslova "zaPrášilo". :-) Slovní hříčku lze i otočit, totiž, že na tyto úkazy sedl Prach, čímž se dostávám k závěru - mám totiž pocit, že právě Prach je těmito úkazy prodchnut. Uvidíme, co na to diváci.

Interpretačně otevřený film s ústředním motivem cesty a hledání, odehrávající se v krajině, kde vše lidské neúprosně vystupuje na povrch, je zachycen úchvatným způsobem, který mě osobně spíš než filmové záběry z přelomu 19. a 20. století (kdy "kouzlo" střihu ještě nebylo objeveno) připomíná dobové rytiny či dřevoryty. Každý záběr má v sobě totiž cosi elementárního až archetypálního sám o sobě, a návaznost záběrů, potažmo celý střih, tu není nijak zvlášť podstatný, tzn. spojením dvou záběrů tu nevzniká nová informace (v lecčems opak Bressona). Toto jedinečné uchopení však nevede k ochuzení divákova dojmu: diváka to naopak očišťuje od návalů, od přehršle současné vizuální a vizuálně-manipulativní kultury, která si zvykla se dívat, ale odnaučila se vidět. Těkžo říct, zda Alonso při tvorbě tohoto filmu vůbec z něčeho takzvaně vycházel, neb se ani vzdáleně nepodobá ničemu, co jsem dosud viděl (dokonce ani autorovým předešlým filmům, které v porovnání s Jaujou působí jako školní cvičení, jejichž směr autor nakonec zavrhnul, pravděpodobně pro jejich přilišnou doslovnost, he), a při hledání jakýchkoliv možných inspiračních zdrojů se přede mnou otevírá sice nekonečný, avšak prázdný vesmír. :-) Duch imaginace, který se zcela nečekaně objeví v druhé polovině filmu, může částečně připomínat literáty z Alonsova kontinetu Borgese a snad Marqueze; ale skutečně jen tou imaginativností, skrze kterou se tu spojí tři staletí a tím zmizí čas (a posléze se, očištěný, znovu vrátí). Formálně objevný film, jehož kvality závisí pouze na kvalitách diváka. :-)

Pozoruhodná, svébytná a svým způsobem plně využitá adaptace Dostojevského románu Zločin a trest. Důraz je tu kladen především na ilustraci sociálního vykořistění ve společnosti, ve které jsou nůžky mezi bohatými a chudými rozevřeny až k prasknutí. Film se navíc zcela nekorektně vyjadřuje k mnoha současným problémům, ať už skrze ekonomickou a filozofickou přednášku ve škole (první pozitivně hovoří o tom, že v moderní společnosti přežije jen ten nejsilnější, druhá přednáška je protiargumentem), nebo skrze záběry z televizi (oslavovaný Bush jako Napoleon v Dostojevského předloze!). Při zachování základní situace s vraždou, základním pocitem hladu a nespravedlnosti a v kombinaci s těmito "vedlejšími" motivy vyznívá závěrečné zamyšlení se studenta (v předloze Raskolnikova) jako hrozba v celosvětovém měřítku. ("Slavná" scéna s herkou, donesla se od Dostojevského, přes Nietzscheho a Tarra až do tohoto filmu. A je tu provedena po Bressonovsku a dokonale).