Tatatranka

Barvy, když na vyblednou, srdce to bolí. Pojďme si zazpívat, ať se to hojí. (..)

Co kdybych namalovala lyžaře. Neměl by stopu. A přesto kamsi mířil...

Zářez!

Lidé se trousí svátečně. Neznámo odkud, po troškách a nejraději po jednom. Pochodují v ohradách svých životů s dalekohledem všem na očích. Ve stádu potkáte jen koně. Lepí se ke krajině, krajina se tiskne na ně. A lidé je marně stopují. Zůstávají ve své tiché jedinečnosti, připraveni ohlávkou zachytit úprk vlastního života. Nezachytitelného a probíjejícího.

Tam kde se Lucy dotkne světla, zapráší. Do času, který umí zastavit jen rozespalé dítě, napřahuje Panny Marie náruč naprázdno. - Milující, nemilovaná.

Kdo něco prožil, zmodral.

Být zkárovaný - prožít příběh letce, který se uměl propadat.

Zázrak, který neposadil do křesla, ale přikoval dlaně ke skále. Jazyk k modlitbám. Řeč k pochybnostem. Neštěstím k štěstí a naopak.

Poslední představení, při kterém se hrdost vysvleče z bolesti a člověk sám sobě, i těm druhým, odpustí...

Ona: "Někdy jsi příšera. - Ale hodná příšera."