MrHlad

Jean Kayak uvízl v severoamerické divočině a musí se naučit postarat se o sebe. A i když se časem promění v odvážného zálesáka, ulovit stovky bobrů, aby mohl koupit prstýnek své milované, nebude jen tak. Zběsilá černobílá groteska kombinuje klasické němé filmy Charlieho Chaplina a dalších legend s poetikou animáků Looney Tunes, vizuálním stylem Karla Zemana a intenzivní akcí Wallace a Gromita. Něco jako Stovky bobrů jste nejspíš ještě nikdy neviděli. A rozhodně byste měli.

První Spiderverse jsem viděl několikrát a počítám, že i na dvojku si někdy v budoucnu udělám čas a ne jednou. Teď jsem z ní ale trošku vyšťavený. Druhý animovaný Spider-Man je super a po audiovizuální stránce ještě nápaditější, hravější a divočejší a nebojí se míchat dohromady různé styly. Dobře pracuje s hudbou a zkrátka se na něj skvěle kouká. Navíc perfektně funguje v momentech, kdy zpomalí a řeší se romantika, drama a emoce. Těm postavám prostě budete přát happy end, i když je od začátku evidentní, že cesta k němu bude hodně trnitá. Jenže přeci jenom mám s Napříč paralelními světy jeden problém. Je to občas divoké až příliš. Už první souboj se záporákem Spotem na mě působil trochu zmateně a přespříliš rychle a to samé vlastně platí o všech akčních sekvencích, které jsou větší a děje se v nich opravdu strašně moc věcí. A já měl prostě problém to trošku stíhat. Už u prvního filmu jsem měl pocit, že závěrečná bitka by potřebovala trošku volnější tempo, abych si ji se vším všudy užil, tady se však šlape na plyn ještě o trochu víc (je to sequelové pravidlo, takže se to dalo čekat) a já jsem po každé větší akci jen stihl vydechnout, říct si, že to vypadalo super, ale zároveň jsem si musel přiznat, že mi asi spousta zajímavých věcí utekla. A trošku mě to mrzí, protože bych si ten film rád užil na maximum hned napoprvé a nepřemýšlel u nejdivočejších scén, že bych možná raději listoval artbookem svým vlastním tempem, než se koukal na film, který je občas prostě šílená divočina. Na můj vkus trošku moc. Po druhém zhlédnutí snad budu mít jasno, jestli je nový Spidey skvělý, nebo „jen“ zatraceně dobrý. EDIT: Tak jsem byl podruhé a věděl, na co se víc soustředit a užil si to o hvězdičku víc.

Babylon umí udělat hodně efektní první dojem. Během úvodních třiceti minut servíruje Damien Chazelle fyzický humoru, za jaký by se nestyděli ani Blbý a blbější. A následně divoké orgie zábavy plné sexu, kokainu, alkoholu, hlasité muziky a spousty důvodů pro každého, kdo pohrdá Hollywoodem, aby jím pohrdal ještě víc. Z téhle párty by Vlk z Wall Street nejspíš v půlce znechucený odešel… ale právě tady se potkává několik hrdinů, kteří následujících pár let zkusí v Hollywoodu vybojovat trošku slávy, štěstí, bohatství nebo respektu. A zdaleka ne všem se to povede… Babylon na první pohled působí jako velkolepá show luhrmannovského typu, ale je to jen a pouze pozlátko. Chazelle moc dobře ví, jak donutit diváka, aby jeho zobrazení Hollywoodu dvacátých a třicátých let na jednu stranu obdivoval a na druhou jím pohrdal. Dovede se svým hrdinům vysmát, zároveň však donutit diváka, aby se o ně bál, přál jim štěstí nebo sledoval jejich pozvolný pád, kterému se nedá nijak zabránit. A i když to působí skutečně velkolepě – nejen při opulentních večírcích, ale třeba i při samotném natáčení jedné malé scény, z něhož dovede režisér udělat absurdní grotesku - v jádru je tohle epicky působící drama vlastně dost komorní příběh lidí ,,kteří „u toho všeho“ chvíli byli, měli šanci tvořit sny a nevšimli si, že jejich vlastní životy se mění v noční můru. Skvělý film.

Ruben Östlund natočil jízlivou satiru o současné společnosti a lidech, kteří nejsou připraveni na to, že přijdou o svůj společenský status. Jenže nejde o intelektuální onanii, ale o nesmírně zábavnou a vtipnou komedii, které není nic svaté a krom skvělých herců, originálních nápadů a chytrých dialogů nabídne i minimálně jednu scénu, která se svou absurditou a vyhroceností zapíše do filmových dějin. Jeden z nejlepších filmů roku.

Každá generace potřebuje svoje Americké graffiti.

O 1917 se bude mluvit jako o tom válečném filmu, který byl natočený na jeden záběr. Což reálně není, ale všichni to víme a nemám pocit, že by to někomu mělo vadit. Byla by ovšem velká chyba na něj koukat jen jako na technicky dokonalý snímek, v němž se Mendes a Deakins vyblbli s kamerou. Ta je samozřejmě úžasná, 1917 vypadá jako počítačová hra, při níž kamera zvládá hrdiny během dialogů objíždět, plazí se spolu s nimi bojištěm a kameraman hledá ty nejšílenější, ale stále funkční úhly, z nichž by mohl všechno snímat. Jenže hlavní hvězdou tu pořád zůstává Mendes jako vyprávěč, jenž se v tom „jednom jediném záběru“ zvládá dostat pod kůži jak hrdinům, tak i divákům. Zatímco zpočátku je chladný a odtažitý a podobně jako jeden z vojáků bere celou misi jen jako rozkaz, který se musí splnit. A doufá, že to přežije. Postupně si však začíná připouštět důležitost celého úkolu a na povrch se nenápadně, ale nakonec i velmi intenzivně derou hodně silné a emocionální scény. A třeba celá pasáž v hořící vesnici nebo samotný závěr jsou neskutečně silné momenty. 1917 je audiovizuálně (práce s hudbou je naprosto výtečná) dech beroucí podívaná, v níž se skrývá velmi silný, krutý, dojemný a působivý příběh. Ten film nejen že skvěle vypadá. Je skvělý celý.

Na jednu stranu jsem rád, že Russoovci porušili sequelová pravidla „narvěte tam toho víc než minule“ a vydali se jinou cestou. Ale pravda je taková, že tahle cesta jde naproti spíš comicsovým fanouškům než lidem, co netuší, jak se ve skutečnosti jmenuje Ant-Man… ti ovšem do kina stejně nepůjdou, tak co? Endgame dovede hned v prvních deseti minutách několikrát šokovat, aby se pak vyvíjela směrem, který trailery prakticky ani nenaznačily. Režisérské duo to celé tentokrát pojalo v o dost komornějším módu, hodně spoléhá na fan servis a evidentně chce dát každému ze superhrdinských veteránů dostatek prostoru. Humor neabsentuje ani tentokrát, ale je fajn, že jsou se hrdinové pořád vědomi, že to minule podělali a každý se s tím musí vyrovnat po svém. Tenhle komornější mód Avengers sluší a dějí se tu díky němu věci, v jaké nejspíš nedoufali ani ti nejoptimističtější fanoušci. Paradoxně je však i tím největším problémem, protože opravdu velkolepé to začne být až ke konci. V samotné velkoleposti Endgame Infinity War nejspíš trumfne, ale přesto jsem měl pocit, že to celé mohlo přijít o trošku dřív. Minule mě to bavilo o malinko víc, nedovedu si ovšem představit, že bych si za pár let pustil Infinity War a řekl si, že na Endgame kašlu. Dohromady to funguje prakticky dokonale. A jako loučení s jednou filmovou érou i víc než důstojně.

Jo, je to boží. Sice mi chvilku trvalo, než mi secvaklo proč, jak a kvůli čemu, ale jsem nadšený. Zpočátku mi u Dunkerku vadila jistá neosobnost a fakt, že o hrdinech vlastně nic nevíme, ale Nolan tohle evidentně ani nechtěl a všechno tlačí přes extrémně intenzivní scény, které umí být akčně-strhující i atmosféricky depresivní. Režisérovy režijní hrátky člověka zabaví na celou hodinu a tři čtvrtě a letecké bitvy i ničení obřích lodí vypadají v IMAXu naprosto úchvatně. A i když to není Zachraňte vojína Ryana (a ani to něčím podobným být nechce), pocit, že každý z tří set tisíc vojáků bojuje o život, je strašně silný. Na velkém plátně naprosto úchvatný zážitek a bezpochyby jeden z nejlepších filmů roku.

Ještě si asi budu chvilku ujasňovat, jestli jsou Příchozí jedním z nejlepších filmů roku, nebo absolutní jednička, rozhodně se ale povedli víc, než jsem čekal. I když trošku jinak. Ačkoliv příběh o prvním kontaktu lidstva s návštěvníky z vesmíru funguje jako „vědecká sci-fi“, v emocionální a osobnější rovině je ještě mnohem silnější. Nebudu se pouštět do nějakého rozepisování, ale trailery z téhle vrstvy Příchozích nabídly jen absolutní minimum, takže film dovede dost často překvapit a naštěstí vždy pozitivně. Herecké výkony jsou prvotřídní a Amy Adams si jde pro oscarovou nominaci, technicky, vizuálně a hudebně jde o absolutní špičku, která se sice inspirovala někde Nolanem, někde Malickem a někde Spielbergem, ale celkově drží pohromadě bez nejmenších výhrad a sebevědomě se může zařadit mezi to nejlepší, co v žánru chytrých sci-fi vzniklo. Chci to vidět znovu. A Villeneuve putuje do mé osobní TOP 5.

Lahůdka, ve které si mě Chazelle jako diváka krásně povodil. Celé to krásně vypadá i zní, ale dlouho jsem měl problém přizpůsobit se tomu, že La La Land je až moc velké retro a pocta starým muzikálům. Dokud se neukázalo, že režisér si ty silné emoce, krutě pravdivé momenty a trošku drsnější zacházení s hrdiny šetří na poslední třetinu. Ta mě regulérně rozbila. A právě kontrast krásného snového světa plné barev a lásky a reality, která bývá ke snílkům někdy hodně krutá, posouvá La La Land mezi filmy, které je prostě nutno vidět.