Recenze (609)
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/956/168956852_whtfuc.jpg)
Deadpool & Wolverine (2024)
Když to není rozbité, tak to neopravujte. A Deadpool na rozdíl od zbytku MCU rozbitý není, takže dělá to, co dělal minule a diváky to bavilo. Kombinace veselého násilí, dětinského hláškování a solidního režisérského řemesla je tu opepřená o návrat Wolverina, skvělou hereckou chemii mezi Reynoldsem a Jackmanem a vzpomínáním na doby komiksovek od Foxů. Kdo ale čeká, že třetí Deadpool přinese nějaké zásadní změny do MCU, bude zklamaný. Poctivý deadpoolovská komiksovka s Loganem jako bonusem. Nic víc, nic míň.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/714/168714795_o5bchr.jpg)
V hlavě 2 (2024)
Už jsme si tak trochu zvykli, že pokračování pixarovských animáků jsou o level horší než první filmy a bohužel to platí i pro V hlavě 2. Jo, pořád to vypadá skvěle a samotný koncept stále považuji za téměř geniální, ale jakoby to sami tvůrci věděli a řekli si, že se nemusí moc snažit, když mají tak zajímavý svět a postavy. Hlavní problém druhého dílu tkví totiž v tom, že se až příliš podobá jedničce. Prakticky ve všem. Opět se tu putuje po hlavě teď už puberťačky Riley, v jejím mozku se dějí divoké věci, protože dospívání není nic snadného, a na scénu přicházejí nové emoce. A s nimi staré problémy. I tentokrát jde víceméně o to, že se musí jednotliví emoční hrdinové naučit spolupracovat a oni i diváci by měli na konci ideálně pochopit, že být nejistý, smutný, vycukaný a nervózní z toho, co přinese budoucnost, je vlastně v pořádku a normální. Minule se vyrovnávali se smutkem, teď je to tohle. Do značné míry to funguje, dojemné scény dojemné jsou, ty vtipné pobaví. Bohužel pocit, že V hlavě 2 někdo ušil až příliš horkou jehlou a moc se nesnažil vymýšlet něco nového a místo toho jen opisoval a že je to celé malinko líné, jsem měl víceméně od začátku do konce. Nemusí to být nutně špatně, ale čekal jsem trochu víc snahy. A víc nápadů.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/923/168923411_wdf25e.jpg)
Twisters (2024)
Pokračování klasiky z devadesátých let sice nevrací na scénu známé hrdiny, ale známý styl ano. Lee Isaac Chung pojal Twisters jako katastrofický akčňák z devadesátých let, který se nebojí být kvůli zábavě trošku hloupý a naivní, sází na sympatické hrdiny i velké akční scény s dobrými triky a reálně vůbec ničím nepřekvapí. Na ty dvě hodiny však zabaví velmi příjemně.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/169/088/169088455_93cm6h.jpg)
Substance (2024)
Až jednou budu někomu vysvětlovat, co znamená „hezký, ale k hovnu“, pustím mu tenhle film. Nebo alespoň půlku, ať na to nemusí koukat ty nelidské dvě a půl hodiny. Coralie Fargeat mě hodně zklamala už svou předchozí Pomstou, ale oba její snímky toho mají dost společného. Vypadají krásně, nápaditě se tu hraje s barvami, v tomhle případě se i docela stylově odkazuje na Kubricka, Cronenberga nebo Carpentera, zpomalené záběry televizních vystoupení jsou víc než efektní a zatraceně sexy, ale pod vším tím pozlátkem se ukrývá velké nic. Substance je film, který by rád otevíral zajímavá témata jako neschopnost stárnout, kult mládí v šoubyznysu a řeší i cenu slávy a jak moc je za ni kdo ochotný zaplatit. Jenže to všechno dělá naprosto banálním způsobem, který ničím nepřekvapí a ještě mu to nepřekvapování trvá nelidsky dlouho. Už po nějakých dvaceti minutách jsem si v hlavě udělal seznam, podle kterého Substance pojede až do samého konce. A jen si to odškrtával. Pod tou audiovizuální dravostí se reálně skrývá povrchní show bez nápadů plná hloupých postav dělajících ještě hloupější rozhodnutí a tvářících se, jak moc je překvapují následky. Je unavující to celé sledovat a za všemi těmi hezkými obrázky, nechuťárnami (které nakonec zas až takové peklo nejsou), nahotou a záběry na sexy zadky ve spandexech se schovává jen navoněné nic
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/169/011/169011123_4cykmh.jpg)
MaXXXine (2024)
MaXXXine Minx je hvězdou filmů pro dospělé, ale chce udělat v kariéře další krok a usiluje o hlavní roli v chystaném hororu. Jenže uspět v Hollywoodu, který je plný šílenců, sériových vrahů a násilí, nebude nic jednoduchého. Zvlášť, když se připomene její minulost. Ti West pojal poslední díl své trilogie jako velkou poctu osmdesátým létům a brakovým thrillerům a hororům téhle éry a nekompromisně tomu podřídil úplně všechno. Kdo čeká tradiční thriller s lehkými žánrovými hrátkami, má smůlu. MaXXXine se nebojí být béčková, divoká, směšná a bizarní. A rozhodně se nepokouší být líbivá. Zajímavá je však bezesporu nejen pro fandy toho, čemu tu West skládá hold.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/169/041/169041061_7kr8oh.jpg)
Já, padouch 4 (2024)
Padouch hraje na jistotu. Ačkoliv se Gru a jeho famílie i Mimoni stěhují do programu na ochranu svědků, není to vůbec podstatné. Pořád je to celé spíš sbírka grotesek a frků než film. Některé fóry se povedly, jiné ne, Mimoni dělají to, co dělají vždycky a dostaneme pár akčních scén. A vypadá to roztomile. Jestli vás to bavilo třikrát, bude vás to bavit i počtvrté. Jestli ne, nemá smysl to zkoušet. Změny, novinky a vývoj byly věci, o které tu evidentně nikdo nestál. Jestli je to dobře, nebo špatně, musíte vědět vy. Mně osobně už to trochu leze krkem, ale přežít se to dá.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/957/168957487_te2h0t.jpg)
Když se světlo zlomí (2024)
Severská nezávislárna tradičního střihu. Ale hodně povedená. Rúnar Rúnarsson natočil film, který dovede být o to silnější, čím méně o něm víte, takže to jen nakousnu. Na Islandu došlo k tragické nehodě a vyžádala si životy několika lidí a teď je čas truchlit. Mladá studentka umění Una také přišla o někoho, na kom jí záleželo, ocitá se však v situaci, kdy musí těžkou ztrátu snášet sama navzdory faktu, že okolo ní trpí všichni její kamarádi a přátelé. S jednou z obětí ji totiž pojilo něco víc. Něco, co osud rázně ukončil. Rúnarsson tu nikam nespěchá, prakticky celý film sledujeme hlavní hrdinku v situaci, která nemůže vyústit k ničemu dobrému, jde jen o to, kolika lidem může nakonec ublížit. O výrazné a charismatické Elín Hall nejspíš ještě v budoucnu uslyšíme, režisér navíc spoléhá na dlouhé záběry, během nichž musí Hall několikrát výrazně prodávat emoce, ale obvykle jen očima a je to extrémně působivé. Divák ví, co se jí odehrává v hlavě, nikdo v jejím okolí však ne. Rúnarsson navíc točí podobným způsobem jako Greengrass, takže Když slunce vyhasne je opravdu hodně intimní a osobní podívaná, v níž se sice o zásadních věcech nemluví, nebo mluvit nemůže. A člověk má zároveň pocit, že se všechny ty věci pod pokličkou nekontrolovatelně derou na povrch a budou se dotýkat i jeho. Silné drama, které dovede být dojemné, smutné, mrazivé i citlivé, aniž by se čímkoliv vnucovalo. Formálně jde navíc o dost divácky přívětivou podívanou a pro mě osobně asi nejpříjemnější filmový zážitek z letošního festivalu.
Host a ryba třetího dne (2024)
Je to možná smutné, ale ve Varech se držím několika pravidel – chodit na filmy, které nejsou z echt exotických zemí (Somálsko a podobnéě radši nezkoušet), chodit na filmy, které jsou ideálně v Thermalu a okolí (jo, jsem línej), chodit na filmy, které nejsou v hlavní soutěži, protože bývají jen výjimečně dobré. Host a ryba třetího dne je koprodukce Nizozemska a Belgie. Takže ok. Jenže byla v Puppu a v soutěži, takže jsem byl nervózní. Naštěstí zbytečně. Nejde o objevný film, ani formou a ani příběhem. Peter Hoogendoorn natočil komorní drama o otci a synovi, kteří se vídají jen párkrát ročně a přinejmenším na tátovi je vidět, že by to mohlo být i méně často, protože syna považuje za nepříliš schopného zoufalce a už dávno nad ním zlomil hůl. A na jeho snahy o sblížení reaguje nezájmem. Jenže během tří dnů dostane šanci vidět, že to s potomkem není tak zlé, ale možná je už pozdě se zničeným vztahem něco udělat. Celé to připomene Michálkovo drama O rodičích a dětech, dialogy i situace jsou očividně odžité a opravdové, herci přesvědčiví a hezky se na to kouká. Sympaticky obyčejné drama, které svým tématem a umírněným podáním může hodně zasáhnout.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/166/419/166419828_6a1f0e.jpg)
Zachycení (2021)
Ze všech filmů, které jsem letos ve Varech viděl, odešlo zdaleka nejvíc lidí ze Zachycení. Počítám, že první část zmizela po tom, co zjistili, že jde o dokument. A ta druhá, když se ukázalo, že tenhle dokument nebude úplně klasický. Pro fandu filmů, obzvlášť westernů, jde ale vyloženě o lahůdku. Alexandre O. Philippe ve Varech uvedl už svůj dokument Lynch/Oz o slavné pohádce a jejím vlivu na Hollywood, a natočil i dokument o Williamu Shatnerovi Říkejte mi Bille. Filmu se věnuje dlouhodobě a jeho Zachycení je staré už tři roky a do Varů s ním Philippe přijel kvůli sérií filmů, v nichž je jedním z témat ikonické Monument Valley. A právě jemu se věnuje Zachycení. Poušť plná kamenných titánů se stala do jisté míry poznávacím znamením westernů i jiných filmů a Philippe tu vypráví o tom, jak se z tohohle místa uprostřed americké pustiny stala ikona, která do jisté míry symbolizuje nejen pro filmaře samotnou Ameriku. Jak s ní pracovali John Ford, Ridley Scott a další velikáni a jak díky jejich filmům diváci samotnou Ameriku vnímají. Philippe skládá poctu jednomu místu, které známe ze stříbrného plátna všichni a už dávno není jen „hezkou lokací“, ale i něčím mnohem víc. A možná i něčím úplně jiným, než by být mělo. Pro filmové fanoušky nádherná podívaná. Pro kohokoliv jiného dost divná a zdánlivě trošku bezobsažná věc. Do Varů jezdí naštěstí hlavně ti filmoví fanoušci.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/169/034/169034557_g7jdua.jpg)
Mosty (2024)
Když člověk přijede do Varů v pátek odpoledne, tak je rád, že na něj z pátečního programu něco zbylo a vyrazí s nadějí i na film z Gruzie a doufá v příjemné překvapení. To se bohužel nedostavilo. Mosty jsou příběh učitelky v důchodu Lii, ta vyráží do Istanbulu, kde chce najít svou neteř Teklu, které se zbytek rodiny zřekl. Na cestu vyráží s mladým Achimem, jenž doufá, že v tureckém velkoměstě najde lepší život. Ani jeden z nich neumí jazyk, ani jeden z nich neví, kde hledat to, pro co sem přišli. A tak bloudí ulicemi a doufají, že s pomocí ochotné sociální pracovnice, která se zaměřuje na pomoc trans lidem, nakonec ve svém pátrání uspějí. Mosty jsou pomalu vyprávěné drama hodně se opírající o atmosféru špinavých uliček tureckého velkoměsta, kde se schovávají vyděděnci a ztracenci. Jenže samotné hledání je k uzoufání nudné a především předvídatelné. Nenabídne žádné emoce, zvraty nebo překvapení. Jakoby režisér Levan Akin doufal, že samotné bloudění povede k nějaké pointě, smíření se s osudem nebo nalezení místa v životě několika zoufalců. Bohužel dohromady se z toho nepovedlo namíchat zajímavou podívanou. Mosty jsou typická festivalovka, jakých člověk, který alespoň občas zkusí podobný film, musel už vidět alespoň deset. K bezpointovému závěru jsem se nakonec pronudil.