Atentát v Ambassadoru

Zkuste přehlédnout fakt, že téměř v každé nově příchozí postavě poznáváte známou osobu a zaručuji vám, že už se neodtrhnete a zůstanete pohlceni životními pravdami o válce, lidskosti, ochotě zachránit, unáhlenosti, osudových zaváháních, nešťastných náhodách a mnohými dalšími. To, že je obsazení plné celebrit nakonec vůbec není na škodu, protože je to záruka hereckého koncertu. Dokonalých jich bylo víc, nejvíce snad Wood, Macey, Joshua Jackson a Laurence Fishburne, zaváhání přijde bohužel u klíčových partů, Sharon a Demi mi ani trochu neseděly a svým přehráváním v intimních scénách téměř zkazily dojem. Ale to je jen drobná piha na kráse nevyzpytatelné mozaiky, kde se úsměv střídá s dojetím a kde se dočkáte úchvatného audiovizuálního tripu s dlouhovlasým Kutcherem a nahým Shiou LaBeoufem, zasnoubení na základě záchrany muže před vietnamskou válkou a neodvratného závěrečného propletení a nic z toho vám nemůže přijít násilně naroubované. RFK je sice skutečná postava, ale i kdyby zde byl zobrazen jako bezejmenná ikona, stejně k vám dojdou jeho spravedlivé a čestné ideje a v jeho použitých slovech není patos, je to jen lidskost bez příkras. Při nich jednomu dojde pravá velikost takového filmu. (08.08.2007)

Estevezův politický komentář událostí roku 1968 (a 2006) má neoddiskutovatelně vytříbené herecké obsazení. Navíc má každá z hvězd aspoň chvilku, aby se mohla předvést. Jenže těch postav je příliš, takže na většinu z nich máme jen málo času. Hyperkorektní autor dokonce neobsadil nikoho do role Roberta F. Kennedyho, který tu je vyzobaný z archivních záběrů. Československá novinářka nemá v příběhu prakticky žádný význam, takže tam pouze ruší. Navíc ji hraje jakási Ruska, což v politickém filmu jasně beru jako urážku. Mexičany a černochy v Americe urážet nesmějí, ale na nějaké zemičce na západ od Ruska jim nesejde. (13.07.2015)

A já vůl očekával, že se to celý bude točit kolem politiky RFK, čož mě na filmu sice lákalo, zároveň jsem ho ale úmyslně přehlížel, neboť na politické snímky musím mít speciální náladu. Tím jsem se okrádal o jeden z nejlepších zážitků, protože Estevez se stavbou a formou trefil do nejčernějšího středu mého vkusu. Mozaika příběhů spojených více či méně pouze dobou, místem a událostí, absolutně dokonalé herecké obsazení, perfektní dobová hudba a tíživost toho, jak to mohlo vypadat kdyby… prostě já dávam nahoru všechny palce, předělávám top 50 a vduchu si po vzoru pitomců z Roxbury křičím „Emílióó!!“ (25.09.2009)

Sny, iluze, naděje. O to všechno během pár vteřin připravil Američany v kuchyni hotelu Ambassador Palestinec Sirhan Bishara Sirhan a pro neznalé historie podotýkám, že to nebyl kuchař.. Patriotismus je jako krev. V každém by měl proudit, ale když jej chce člověk ukázat, je vždycky lepší když kape, než stříká. V tomto ohledu Estevezův vysněný projekt nezklamal, nicméně jeho spleť osudů zrcadlící v osobních touhách obyčejných lidí politicko-sociální problémy (dobové i současné) neměla dostatek dechu k nějakému hlubšímu ponoru či plavbě v proudu nestrojených emocí. Bobbyho bych zařadil mezi Redfordovy kousky o křehkých liberálních ideálech, které vždycky hodlá pošlapat nějaký fundamentalista či pravičák z Texasu a jeho přilehlého okolí.. (15.01.2016)

Tak dá se to shlédnout jako připomínka oné události, našince pobaví redaktorka z Rudého práva, jinak opět celek pošle do kytek klišovitá teze - i rozvrácené manželstvé stmelí národní smutek. Ble. Nicméně herecky je to skutečně reprezentativní: příjemný Hopkins jako fanda Grety Garbo, přitažlivá Demi Moore jako vyžilá zpěvačka, herecky vyzrálá a stále sexy Sharon Stone jako podnikavá kadeřnice, půvabná Helen Hunt jako marnotratná manželka, kvalitní Fishburne jako šéf kuchař - guru všech černých a Slater jako deux ex machina. (27.06.2010)