8 žen

Tak to je něco extra... Je to detektivka? Komedie? Muzikál? Od každého kousek. Ovšem posledních dvacet minut děj sklouzává do nepříjemně otevřeného psychologického dramatu, kdy všechny zlosti a špatnosti vyplouvají masivně napovrch. Ozon dokázal právě tímto dusným a originálním závěrem dodat předchozím minutám, zabředlých ve vodách muzikálové komedie, hlubší a drsnější rozměr. O ona vizuální stylizace - křiklavě barevné dekorace, okna, za kterými sněží - idealistický motiv opakující se ve filmu tolikrát - podtrhuje tíhu sdělovaného. A herecké výkony?! Ne nadarmo byla oceněna skvadra hereček Stříbrným medvědem za rok 2002 dohromady. I když třeba Isabelle Huppert mi v jistým okamžicích připadala příliš přeexponovaná, ale ono se to k té divadelní stylizaci celého příběhu vlastně hodilo (a ta hudební čísla to vlastně také dokazují). (15.01.2006)

Tak jednoduchý koncept, který si vystačí s 8 skvělými herečkami v jediném domě. No, uznejte: Vražda hlavy rodiny spáchaná jednou z osmi přítomných žen - manželka, tchýně, sestra, švagrová, dvě dcery a dvě služebné. Jsou uvězněny v domě a snaží se tedy přijít na to, která to udělala. A všechny skrývají až příliš tajemství. Jednoduchý nápad a skvělý scénář dávají možnost vyniknout všem herečkám různých generací...a ten konec, no prostě parada :) Jediným problémem je opravdu až přílišná divadelnost, ale proč vlastně ne... (16.09.2006)

V podstatě výborně rozhýbaná divadelní hra. Pohyb postav v mizanscéně, jednota děje, času a místa upomíná k divadlu, ale střih a pohyb kamery rozbíjejí statičnost. Kriminální zápletka díky rozmanitosti postav, neustálému přísunu nových informací a dobře dávkovaným a povedeným hudebním výstupům neupadá do stereotypu. Za okny domu skoro pořád sněží a na těch 8 ulhaných šmrncovních Francouzek se konec konců hezky dívá. (26.08.2009)

To, co by v americkém případě bylo remakem, to je ve francouzském provedení hebkou ženskou nostalgií let padesátých a šedesátých minulého století. Francois Ozon nás přesvědčuje, že muž je schopen citlivého vhledu ne do jedné, ale hned do celého trsu ženských duší. Duší rozmanitých a bouřlivých jako žena sama. Stejně hebká a vláčná kamera nás hladí ať už zabírá zasněženou zahradu, dvůr nebo zdi hlavní rozlehlé vily kdesi na periférii jednoho blíže nespecifikovaného francouzského venkovského města daleko mimo pařížskou aglomeraci. I tady všude cítíme jemnou ženskou ruku. Agatha Christie, další žena, jejíž přítomnost cítíme v Ozonově autorském filmu, je doslova vyvlečena z horského prostředí svých DESETI MALÝCH ČERNOUŠKŮ. Nevadí to; iluze osamění a izolování právě tak nedobrovolného v anonymitě bílého zajetí, zůstává zachována prostřednictvím právě tak marných pokusů o únik. Jakkoliv by ŽENY měly být detektivkou, psychologie postav je propracována s graciézní precizností nové vlny a celková atmosféra dále umocněna šansony zhruba blízkými předpokládatelné době děje; každá herečka má k dispozici po jednom. Všechny herečky bez rozdílu prokazují pozoruhodnou muzikálnost; nemůžeme se dost dobře ubránit pocitu, že Edith Piaf i Mireille Mathieu v nich mají pozoruhodnou konkurenci. Vše koření francouzsky jemný námět, překvapivé pointy a zvraty včetně konce, který lze obtížně předvídat, ale který současně není brutálním znásilněním předcházejícího děje a jeho směřování. ŽENY jsou pozoruhodně zralým dílem mladého francouzského režiséra, dílem, který dohromady ústrojně, s pozoruhodnou úspěšností, svedlo přední osobnosti francouzské kinematografie, jež by se jinak sotvakdy setkaly. Podobná možnost a uvažování o tom co by, kdyby .... by v žádném případě nepřekročily úroveň spekulací. Takže osm, pardon, vlastně devět žen vás zve. Na co? No přece na vraždu, která vraždou není. Posléze zjistíme, že součtem osmi souborů někdy až překvapivě rvavých něžností je jedno mužské neštěstí, jež se rovněž není s to vyprostit z tohoto i krásného, i fatálního kauzálního řetězce, obrazu zobrazujícího hlubokou krizi mezilidských současných vztahů. Špičkovému lidství odpovídá špičkový film. Zve i vábí. A tam, kde není vítán, zdvořile zavírá dveře a odchází. Odmítá totiž být - a my dobře víme proč - nezvaným hostem. (18.08.2008)

Velmi příjemná a kvalitní filmová hra s napínavou kriminální zápletkou, humorným nadhledem, ženským šarmem a smyslností a překvapujícím koncem. A ani ty tance se zpěvy až tolik nevadí tomu krásnému hereckému koncertu. Vánoce jsou svátky klidu a míru, ale také zákeřné vraždy. Při hledání pachatele vyplouvá na povrch nejedno tajemství, nejedna záhadná minulost, nejedna skrytá touha a chtíč. Marcel (Dominique Lamure) je zavražděn, aby pod tíhou skutečností spáchal konečnou sebevraždu. Jeho žena Gaby (dobrá Catherine Deneuve) ho chtěl opustit s jeho finančním partnerem. Její sestra Augustine (skvělá Isabelle Huppert) Marcela uháněla a její panenskost a neustála rozmrzelost skrývala nepřeberné množství toužebného chtění. Jejich matka (Danielle Darrieux). lakomá stará paní, hrající svoji nemohoucnost, se přiznává k dávné vraždě svého manžela, kterého nemilovala a z toho důvodu i nenáviděla. Marcelova sestra Pierrette (elegantní Fanny Ardant) svojí smyslností svádí muže i ženy, aby podléhala prohnanosti nenapravitelných svůdníků. Kuchařka a hospodyně domácnosti Chanel (Firmine Richard) chce především ochraňovat svojí lásku Pierette. Služebná Louise (smyslná Emmanuelle Béart), Marcelova milenka, je odvážnou sexuální labužnicí, která přistupuje na nejednu roli. Starší dcera Suzon (mladicky půvabná Virginie Ledoyen) je se svým nevlastním otcem Marcelem těhotná. Mladší dcera Catherine (Ludivine Sagnier) vidí svého milovaného otce ještě dětsky romantickým zrakem a ostatní ženy jako původkyně jeho neštěstí, její rafinovaná kamufláž se však vymkne její kontrole. Muž jako nenasytný chlípník a zároveň oběť zištnosti jeho chlípných choutek a rodinného života. Zajímavé, zábavné, napínavé, humorné. (14.03.2012)