Můj milovaný vrah

The Bird with the Crystal Plumage Daria Argenta svojim spôsobom stvorilo žáner, lebo po jeho veľkom úspechu sa roztrhlo vrece s giallo. Rok 1972 bol jednoznačne vrcholom popularity, kedy vyšli desiatky talianskych thrillerov s vrahmi s koženými rukavicami a s detským motívom. Mio Caro Assassino nie je ničím odlišný, na môj vkus je až príliš detektívny (finále je ako z Agathy Christie, kedy detektív vysvetľuje skupine podozrivých, medzi ktorými je vrah, čo sa stalo), bez podmanivého vizuálu či dráždivej erotiky. Ostáva tak len mysteriózna hudba na štýl Rosemary's Baby. (16.11.2020)

Spousta detailů nedává smysl, včetně samotné zápletky, scéna vraždy učitelky je na jednu stranu napínavá, na druhou totálně nesmyslná, ale asi je to nejblíž k Argentovi, jak se jaké giallo dostalo. Závěr ala Hercule Poirot je docela dobrá odchylka od klasického schématu. George Hilton je i s knírkem v roli vyšetřovatele fajn, zklame ale Ennio Morricone, jeho soundtrack je tu naprosto nevýrazný. (20.07.2022)

Tak nějak nevím, tento film měl velmi slibný rozjezd, vražda pojišťovacího vyšetřovatele, dekapitace mechanickým rydlem. Jak přibýval čas, přibývalo i mrtvých, sebevražda muže, uškrcení ženy, vražda v bytě mladé učitelky (docela naivní scéna, už maminka mě učila, že nemám pouštět do bytu cizí lidi a co pak pro křehkou ženu ten naprosto netypický nástroj jen tak ležérně položený na stole?), navíc všechny ty záchytné body vedou k nevyřešenému případu únosu a vraždě malé ale chytré dívky. Místy trochu nuda přesně do té doby, než přišla ona neslavná, avšak okázale násilná grafická scéna (vražda cirkulárkou), mezitím nějaký ty kecy (skandální a zcela nesmyslné odhalení mladé dívky asi 11-12 let?), a mírně depresivní a melancholické spiknutí s velmi zamotaným a matoucím zvratem. Uff.. Příběh je, zdá se dobrý, film má dobrou myšlenku, identita zabijáka zůstane divákovi vlastně až téměř do konce skryta. Prostředky, jakými ho inspektor však ve finále odhalí, jak napsal kolega pepua, jsou něco ve stylu à la "Hercule Poirot", Christininy "Vraždy v Orient expresu" nebo filmů s Columbem, vás donutí tak akorát se usmát, konec je tedy značně nezvyklý a příliš krotký ve srovnání s jinými filmy ze stejné doby. Co bych ale určitě vyzdvihl, jsou vizuální a stylistické výšky, role veterána Hiltona (tady s knírkem, který mu ale moc neslušel) chvílemi naprosto bezradného inspektora a památné hudební skóre mistrů Morriconeho a Nicolaie (ženský chorál-dětská ukolébavka?), které výborně sedí k atmosféře filmu a které mi trochu připomínalo ústřední melodii z jiného gialla filmu viděného před nedávnem "Who Saw Her Die"? od režiséra Lada, ale svým obsahem (týrání a vraždy dětí) byl film podobný i Fulciho majstrštyku "Non si sevizia un paperino" ze stejné doby! Málo známé spíše decentní giallo od málo známého režiséra (jehož zaměřením byly především westerny "Mé jméno je nikdo"), svým způsobem ale stylové... (05.07.2010)

George Hilton, jedna z hereckých top celebrit žánru gialla, se v My dear Killer představil jako policejní inspektor a nelze nic jiného než jeho výkon pochválit. Na trochu delší délku filmu se příliš vražd nestane, no ale jedna je provedena vskutku luxusně, což pochvalu zaslouží také. I když jde inspektor stále po horké stopě, pocit rozvleklosti vyšetřování se u mne stejně dostavil, ale odhalení vraha ve stylu Hercula Poirota mne nakonec přesvědčilo hodnotit lehce nadprůměrně. Na filmu se podíleli oba klasici italského soundtracku, standardně výtečná je hudba Ennia Morriconeho, Bruno Nicolai dirigoval orchestr... (25.05.2009)

Giallo je svojský žáner, ktorý má svoje pravidlá a tie sa s malými výnimkami vôbec nemenia. Tak ako v tomto prípade. Ide o vzorový, takmer kryštalicky čistý príklad, ako má giallo vyzerať a ako má na diváka pôsobiť. Snáď mám len výhrady k vraždám, ktoré niesu až tak to pravé orechové a s jednou výnimkou ani graficky zobrazené. (26.04.2014)