Rosetta

Typicky dardennovsky: mnoho pomalého splínu ze světa těch, kdo jsou chudí uprostřed bohatého světa - a pak milost v poslední vteřině. Jedna závěrečná sekunda postavila celý film do nového světla. Jde tady mnohem spíš o zápas o duši než o kritiku sociálního vyčlenění. Nejedná se tu o boj bohatých a chudých, ale o bitvu v srdci mezi sebeprosazením a sebezřeknutím, mezi zoufalstvím a láskou. (18.06.2014)

Překvapuje mě, že tolik diváků vnímá Rosettu jako depresivní film (nebo vlastně nepřekvapuje?). Viděl jsem od Dardennů většinu jejich (hraných) filmů a nikdy ve mě - navzdory složitým osudům jejich hrdinů - nazanechaly sklíčenost, spíš naopak. Dardennové svoje postavy milují, mají pro ně pochopení i ve chvílích, kdy se chovají amorálně a zbaběle, odpouštějí jim, aniž by relativizovali jejich viny, nahlížejí s respektem na jejich utrpení, aniž by je zahrnovali soucitem, vedou je k sebereflexi a pokání. Dardennovské utrpení neprobouzí depresi ani beznaděj, neskličuje, ale zušlechťuje. Dardennové diváka - na rozdíl od řady jiných evropských "artových" režisérů - netrápí, ale směřují ho ke kráse a polepšení. Rosetta je ve všech těchto ohledech jedním z vrcholů jejich tvorby. (29.07.2018)

Nechci ten film podhodnocovat, protože má své světlé momenty, pár bravurně natočených scén vyprávěných povětšinou obrazem a většina děje mi i přišla dobře vedená. Chtěl bych, aby se mi ten film líbil, jenže to prostě nejde - a to hlavně kvůli tomu, že jsem vůbec nechápal Rosettino jednání. Neustále od sebe odhání kluka, co se jí snaží pomáhat a asi ji i miluje, jenže ona to asi tak necítí a jednou ho málem nechá bezdůvodně utopit. Nebo si chvíli urputně shání práci, nikde jí nechtějí vzít, ale když pak na konci práci získá, tak s tím po jednom dni sekne? Ačkoli udělala to, co udělala? Navíc není jasné, proč to udělala, dá nám to sice pár obrazových náznaků, ale není jasné, jestli jí to přestalo bavit nebo jí nakonec vyhovoval ten život v bídě... Vlastně vůbec v tom filmu chybí jakákoli psychologie postav. O minulosti Rosetty a její matky nevím nic, takže netuším, jestli takhle žijí pořád, nebo jestli se do toho nějakou blbou náhodou dostaly samy. Kvůli chybějícímu pozadí toho všeho jsem měl problém s Rosettou nějak sympatizovat, fandit jí a to vše vede k tomu, že mě to emocionálně nijak nezasáhlo. Navíc v některých scénách ten film působí až ublíženecky (třeba když Rosettu nikde nechtějí vzít - to je ve Francii fakt tak málo volných pracovních míst nebo co?), takže i když to je slušně zahrané, místy i realisticky natočené (ačkoli tohle Dardennovi umí líp) a taky to má (jak už jsem psal výše) celkem dobře napsaný scénář, i tak mám problém ten film hodnotit nějak vysoko. Lepší 3* jsou maximum, co můžu dát. (19.12.2020)

Zoufalá snaha vzepřít se životním podmínkám učiní z "mladé rozhněvané" hrdinky učiněnou bestii, jejíž konání je však až mrazivě pochopitelné a její konečná oddysea s plynovou bombou doslova drásá duši a nám nezbývá, než lapat po odpuštění. Dardennové vytváří z jednoduché sociální zápletky velmi komplexní a emociálně nabytý příběh, jenž přesahuje pouhé zachycení syrové a bezútěšné reality. Zatím k tomu ještě potřebují značně expresivní pomůcky jako roztřesenou kameru, neučesaný střih vpadající přímo do neustávající akce. Ale právě ono neustálé dýchaní hrdince za krk a její neúnavné pohyby v boji za důstojnost činí snímek nesmírně podmanivým a vtahujícím. Přesto Dardennové dosahují mistrovství až když svůj realismus nedávají tak okatě najevo a nechávají ho působit nenápadně, ale o to přirozeněji a bezprostředněji (Kluk na kole). (03.05.2012)

Prosím vás, tohle neni deprese, to je o naději a procitnutí. Je to geniální. Sledujeme dívku, její potíže, její dost hroznej život a přitom se s ním nemůžeme ztotožnit. Proč? Všimněte si, že vlastně nemá emoce, jenom vztek,když jí vyhodí z práce a touhu po novým místě. Ale jinak je úplně zablokovaná, k matce, ke kamarádovi, kterýho vlastně jako kamaráda nevidí, je dost hrozná. Přesto je chvílema krásná, něco z ní vyzáří a zajímá nás. Pak to zase shodí. Nakonec je nám umožněno si uvědomit nutnost emocí, nutnost koukat se kolem sebe a vidět účast, lásku, svět, život. Probuzení opět bolí, ale otvírá novou perspektivu, neni to happy end jak Brno? (28.02.2010)